Přečkali jsme vánoční svátky s klasickým “obžerstvím”, nic neděláním, čučením na “kisnu” v typické “gaučingové” poloze a už tu byly dva poslední dny v roce a navíc připadly na sobotu a neděli. Hned bylo jasné, jakým způsobem budeme chytat, protože se smí vláčet jen poslední dva dny, jen nebylo jasné, jestli pojedeme zase na Slapy, nebo raději na nějakou řeku. Dlouho jsme se nemohli dohodnout, až za nás rozhodla náhoda. Při nakládání nafukovacího člunu do auta jsme si všimli, že je na boku velká díra, která nejde jen tak honem zalepit a tudíž návrh jet pod nějaký jez na Labe padnul a zase vyhrála přehrada.
Už jsme byli skoro u vody, když jsme si všimli z auta vystupujícího kamaráda Petra, který se jel taky rozloučit. Bezva, ve třech se dříve přijde, na co půjdou. Našli jsme si volné místo u vody ( nezvyklé teplejší počasí vyhnalo k vodě spoustu bláznů, jako jsme my), rozdělili si každý jeden kufřík s barvami a začali statečně trhat.
První záběr a prvního okouna vytáhl jako vždycky Honzík. Tentokrát nebyl v hloubce, ale záběr přišel při dotahování až u břehu a na hnědé dvojku banjo. Ale byl to náhodný záběr, protože se další půl hodinky nic nedělo, tedy kromě několika utrhaných nástrah.
A druhá ryba, zase okoun, zase skoro "před barákem" a zase Honzík. Tentokrát ale přišel na marmyšku s kouskem rousnice. Je zajímavé, že když to opravdu nebere, Honza na to vždycky přijde. I když tentokrát použit netradičně rousnici místo hnojek.
No a potom se zase aspoň půl hodinky nic nedělo, až přišla Honzíkovi třetí ryba, tentokrát ale kapr! Přišel na žlutozelenou barvu a byl legálně za hubu, takže kapřík nástrahu zřejmě vsrknul, což sice není tak obvyklé, ale zase se nám to občas stane. Taky při zdolávání pěkně vyváděl a dlouhou dobu jsme si mysleli, že je to trofejní okoun. Ale i kapřík nás potěšil.
Oproti vláčení na Štědrý den bylo úplně jiné počasí, nádherně svítilo sluníčko, měnil se tlak, voda klesla po břehu aspoň o jeden metr a za našeho pobytu u vody ještě stále klesala, což se samozřejmě neuvěřitelným způsobem podepsalo na braní ryb. Ještě jsme dlouho trpělivě "trhali" nástrahy, zkoušeli všechno možné i nemožné, ale nic už se nám chytit nepodařilo. Nezbývalo se opět vodě poklonit, poděkovat a tradá domů.
Druhý den se nám to rozleželo v hlavě, přece jenom poslední den v roce, kdyby čert na koze jezdil, tak k té vodě musíme. Holky už to ani nekomentovaly, jen si v duchu určitě klepaly na hlavu. A zase Slapy, a zase kufříky s nástraham a zase zkoušení neuvěřitelné množství barev, tvarů velikostí...Na co jen je nalákat?
Tentokrát jsem měl první slovo já. Hned asi na třetí hod přišel candátek a vzal si světle žlutého twistříka. Záběr byl strašně jemný, ale díky velmi citlivé špičce jsem to cuknutí cítil a stihl jsem přiseknout. Honzík si to ale nenechal líbit, a na úplně klasickou "ciankálu" vyndal za sebou dva okounky.
Včera jsme museli domů, protože ryby někam odjely a dneska bylo vidět, že hejno přijelo zpátky. Během půl hodinky jsem chytil taky dva okouny - jednoho na červené kopyto a jednoho na bílého twistera a Honzík měl serii pěti okounků velikosti kolem 15 cm za sebou a tentokrát bylo úplně jedno, co jsme těm rybám nabídli. Důležité bylo pouze to, jak jsme s nástrahou pracovali. Nahodili jsme co nejdál, nechali hlavičku padnout až na dno a lehkým pocukáváním špičky s občasným zastavením a zase pocuknutím jsme nástraze vdechli "život".
Rybám se to viditelně líbilo, protože Honzík chytil dokonce ježdíka ze dna.
Byli jsme po sobě na stejné vodě dva dny za sebou a každý den byl úplně jiný. Dnes ryby měli velkou chuť, jako by tušily, že je to naposled, co je můžem "vytáhnout" a věděly, že je stejně pustíme, jen si je trošku nafotíme.
Báječně jsme se bavili, tahali jsme rybu za rybou a "zlatou korunku" tomu nasadil Honza. Na bíle krémového twisteroripera chytil bez lanka štičku a náramně si jí povodil a vychutnal. Bylo to opravdu důstojné rozloučení s "vláčkařskou" sezónou.
Děkujeme ti ,vodo a loučíme se s tebou. Přijdem zase příští rok.