Honzík se letos nějak pořádně „zakouskl“ do muškařiny
a celou zimu se nemohl dočkat, až mu roztají rybníky, aby provětral křidýlka svým oblíbencům pstruhům. Poctivě vázal a vymýšlel si stále nové a nové vzory, a plnil krabičky, aby si mohl koupit další, a ty zase plnil, a tak pořád dokola. Sotva stačil roztát sníh a rozpustil se led, už obvolával svoje kamarády a známé, jestli to už někde náhodou nezačalo. Dokonce si koupil nový boat a jak soukromníci spustili na svých pstruhových rybnících provoz, už tam byl a nikdo ho nemohl dostat z „hladiny".
Samozřejmě jsem si ho dobíral, a dělal si z něj srandičky, že se z těch „duhoňů" jednou po...., ale nesl to statečně, a protože si vždycky parádně zachytal, a dokonce nosil foťák plný krásných ryb, šlo mu to jedním uchem tam a druhým ven. Až do doby, když jsem pronesl tu „osudnou" větu, že z boatu dokáže zachytat každý „bambulák". Ani nemrkl okem, jen řekl:" když je to tak jednoduché, tak proč to nezkusíš i ty"?
No co by na tom mohlo být tak těžké? Já, odkojený Sázavou, majitel několika lodí, na vodě odmalička jako doma, tak jaký by mohl být rozdíl mezi lodí a boatem...A tak jsem řekl, že mu to tedy ukážu...
Jenže to jsem ještě netušil, do čeho jsem strčil hlavu a co jsem si na sebe vymyslel...
Minulý týden byl zase s kamarády někde na rybníku a parádně si zachytal, dokonce dostal několik pstroužků kolem sedmdesáti a to už je nějaká míra. Když jsem večer přehrával fotky z digitálu na pevný disk, vpálil mi to i s úroky. „Tak ti, tati, půjčím svůj boat a v neděli mi to můžeš ukázat". Domluvil jsem se s kamarádem Martinem, že si od něj půjčím jeho plavidlo a tak tě můžu fotit pěkně zblízka".
Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, až do soboty, kdy mi oznámil, že ráno přesně v pět je dole před barákem a vyjíždíme. O nic se nemám starat, jen si mám vzít broďáky a náhradní baterky do foťáku.
Neděle ráno, Honzík přijel přesně na čas. Nasedám a koutkem oka jsem zahlédl vzadu dva parádně nafouklé boaty. Hodinka po dálnici, sjíždíme zaplatit povolenku a než jsem se stačil rozkoukat, jsme u vody. Převlékám se do neoprenů, nad rybníčkem začíná vycházet sluníčko a tak ještě netuším, co mě za chvíli čeká. Protahuji šňůru očkama prutu, o mouchy se nestarám, protože tu Honza byl a tak ví přesně, na co jdou, beru dvě, které mi připravil, dolu vážu jednu, kus nad ní druhou, hážu boat na vodu a chci si sednout. „Tati, a ploutve si nebudeš brát?" No jo, sakra, nějak musím plavat a tak si připínám na boty ploutve přesně podle něj. Sedám na polštářek, upínám si pás, do ruky beru prut, podběrák do síťky za sebou a vyrážím.
„A jak se to vlastně řídí?", ptám se, ale je mi jasná odpověď. „Nohama, však uvidíš" a nemohu přehlédnout lišácký úsměv v jeho koutku. Chvíli se různě plácám, kopu kolem sebe, a točím se tak různě dokola, až se víří všude bahno, a moc mi to nejde. Sleduji tedy, jak plave Honzík a s překvapením zjišťuji, že se vlastně couvá. Zkouším tedy taky couvat, ale pořád tak různě stříkám kolem sebe a dělám strašný bordel. „Takhle nic nechytíš, tati, všechny ryby před tebou utečou, musíš jen lehce nártem", říká Honza a plave kolem mě, jako by měl místo nohou blány. „Tady jsou všude kolem ryby, dívej" a několika švihy posílá šňůru skoro až na beking na vodu, chvilku jí nechá klesnout a na druhé popotáhnutí bác, ryba! Než jsem stačil vytáhnout pečlivě zabalený foťák v nepromokavém pouzdře, Honza rybu u sebe uvolní a ta díky bezprotihrotovéme háčku lehce z mouchy padá. „S malejma se nefotím!" a znovu několika švihy posílá šňůru daleko na vodu. Znovu párkrát popotáhl a bác, druhá ryba! Sakra, já jsem ani nenahodil a on už má dvě! To bude tedy výprask!
Jak jsem byl v zápalu „boje", ani jsem nepostřehl, že je na vodě šest muškařů. Tedy, pět muškařů na boatech, a já. No to bude ostuda! Rychle se snažím nenápadně přeplavat rybníček na druhou stranu, abych zmizel z očí, ale dělám takový bordel, že to je slyšet až daleko do lesa, že toho raději nechávám a soustředím se na další prima „špek" a to je hod ze sedu. Ve stoje to jakš takž zvládám, ale ze sedu mi to moc nejde. Šňůra mi za mnou nějak „cáká" o vodu a jsem rád, když se mi podařilo odhodit takových deset - dvanáct metrů. Sklidňuji se a pomalu přitahuji a bác, ryba! Dobrý! Jen se pořád točí kolem, a mě se zatím ještě moc nedaří otočky, a tak to vypadá, jako bych tahal sedmdesátníka. Všichni mě sledují, z čehož moc nemám radost, ale jsou to profíci a je jim jasné, že se mě mají zdaleka vyhnout.
Honza se baví a tahá jednoho za druhým a mě se nedaří ani pořádně nahodit. I ostatní „boutaři" chytají a ryby sbírají všude kolem. Pořád se mi do něčeho motá šňůra,
plavidlo se při házení naklání, blbě sedím, začínají mě bolet záda a tím dělám pořádný bordel. Je mi jasné, že „plaší" salmolidé na mě čekat nebudou a ke všemu začíná trošku foukat větřík, což je sice plus při házení, ale já moc radost nemám, protože mě to unáší jinam, než chci. Začíná mě bolet zápěstí od házení, chytají mě křeče do nártů obou nohou od stálého kopání a to jsem na vodě teprve pár hodin. Navíc do mě pere sluníčko, takže je skoro dvacet stupňů, což je v neoprenech moc prima, až ze mě stékají čůrky a nohy mám zase v lednici, kde je tak tři až čtyři stupně. Alespoň že jsem se trošku zlepšil v házení, už mi to docela jde a pomalu se dostávám na hranici 12- 15 metrů, za což jsem odměněn nádherným duhákem.
Po několika hodinách, kdy jsem se do toho začal konečně dostávat, sleduji, že všichni přestali chytat a jde to jen tu a tam opravdu náhodně. Honzík má na svém kontě takových pětadvacet - třicet ryb, dalších dvacet mu spadlo a já jsem šest záběrů proměnil, jedna ryba mi spadla a jeden záběr jsem netrefil. Dost „dobrá" bilance, ale podle slov Honzíka to díky změně počasí dneska zrovna moc nešlo, takže to zase napoprvé není tak špatné. Navíc začíná foukat protivítr a tak se snažím „šněrováním" sem - tam přeplavat vodu, abych byl raději na svém břehu.
Už skoro nikdo nechytá a Honza konstatuje, že to začne zase až večer. Je to sice velmi lákavá nabídka, ale mám toho za devět hodin na vodě plné kecky. Jsem rád, že vylézám a mám co dělat, abych se vysoukal z prsaček a převlékl do suchého. Než jsme se převlékli, a opláchnutá plavidla stačila oschnout, sledujeme na vodě, že ostatní „boutaři" zase začínají chytat a i ryby se začínají zase ukazovat na hladině. Loučíme se s vodou a vyrážíme ku Praze.
Cestou se ještě stavujeme u první benzínky na kafe a bagetu a po seskočení ze sedačky, sotva se nohy dotkly země, je mi jasné, že zítra to bude „mazec"...
Přesto nelituji, protože jsem zažil zase něco nového, a velmi rád si to zase někdy zopakuji. A vám to doporučuji také. Jen nevím, jestli se mnou bude ještě Honza chtít jet....
Že bych toho měl opravdu "plný kecky?"