V sobotu se odchytaly oba závody v jeden den a tak neděle byla po hodně dlouhé době volná. Domluvili jsme se s kamarádem Petrem, že si půjdeme „zaházet“ do Berounky a že trošku „načechráme“ ploutvičky tlouštíkům, okounům a štičkám.
Ráno jsme si dali rande u vody, ale matička příroda byla zřejmě proti, protože zřejmě nahoře někde trošku zapršelo a voda byla jako „kafe s mlíkem". Tedy ne, že by se v takové vodě nedalo chytat třeba plavaná nebo feeder, ale já si vzal jen krabičku s rotačkama a vláčecí proutek, ale hlavně jsme si přišli „zatřpytkovat", což se v takové vodě dost dobře nedá.
No, nedalo se nic dělat, dlouho jsme o tom nepřemýšleli a změnili jsme „lokál" a vrátili se blíže ku Praze. Padla nám do oka Vltava 7 pod Vranskou přehradou. Podezřelé bylo, že je neděle a nikde žádný rybář. Zapsali jsme revír, protáhli vlasec očkama a hurá k vodě a brzy jsme poznali, proč tu nikdo nechytá. Krásná voda, ale nějak hodně studená. Oni totiž upouštěli spodní vodu a to ochlazení má na rybu velký vliv. Přišli jsme skoro o hodinu a půl chytání, stále bez ryby, než nás napadlo změřit vodu teploměrem. Nu co, opět změna „lokálu", ale kam jet? Skoro poledne, hrozně velký pařák, tak mě napadla Vltava o pár jezů níž.
Za chvíli jsme byli na místě a do třetice protahovali vlasec očkama a do třetice zapisovali revír. Pravděpodobně někde něco opravovali a tak tu bylo o hodně míň vody, než bývá zvykem. Díky upuštěné vodě z řeky vystoupily balvany, skály a podobné rybí „schovávačky" a mluvím o tom proto, že vše bylo pokryté takovou „mazlavou" vrstvičkou sedimentu, po kterém se strašně dobře chodilo, což jsme si oba několikrát vyzkoušeli pádem doslova „na držku".
Zkoušeli jsme různé tvary, velikosti a barvy rotaček a dost dobře se nám nedařilo příjít na tu správnou barvu. Trošku se nám tenčili zásoby rotaček, až konečně přišel první tlouštík. Že by to byla ta správná? Taky že jo, ty potvory chtěli jen jedničku long ani červenou, ani rudou, prostě něco mezi na stříbře. A potom šel jeden tlouštík za druhým, skoro v každém trošku větším proudu stála jedna ryba a čekala na naši nástrahu. To bylo dosti zajímavé, protože jindy na této vodě fungovala jen žlutá nulka s černými proužky. Opět jsme se přesvědčili, že stačí přijít na tu správnou velikost a barvu a úspěch je zaručený
V zápalu „boje" jsme oba párkrát dost ošklivě uklouzli a praštili sebou, až jsme sklidili naproti od „čumilů" potlesk na otevřené scéně, což i nás přivádělo ke smíchu, protože se nic jiného nedalo dělat. Postupovali jsme pomalu s proudem a snažili se nevynechat jediný proudek, jedinou schovávačku za kameny, kde by se mohli ryby ukrýt, což mělo za následek velmi značný úbytek rotaček v našich krabičkách, i když ve „foťáku" ryb přibývalo.
V jednom takovém relativně menším ouplávku měl Peťas záběr od ryby, která se s ním nechtěla moc kamarádit a namířila si to dolů s proudem, což potvrzoval jekot jeho brzdy a značný úbytek vlasce. Peťas se snažil rybu doběhnout, aby měl alespoň nějakou šanci vést trošku rovnocenou „partii" a jak spěchal, uklouzly mu nohy a už tam byl. Držel statečně prut nad vodou a když se vynořil, s úsměvem prohlásil:"dobrý, ryba tam pořád je". Zase jsme se tomu museli smát, i když vážnost situace tomu moc nenasvědčovala, ale hlavně že se mu nic nestalo. Tipoval jsem, že je to velmi slušná parma a Petrovi nedala skoro žádnou šanci, protže za pár minut hodně daleko po proudu se sklepla. Škoda, mohla být hezká fotka.
Chytali jsme dál, zkoušeli a točili podobné barvy a tlouštíci je přijímali s velkou důvěrou, protože každý záběr bylo prudké bouchnutí do prutu. Ne každý záběr jsme ovšem proměnili, ale většinu ano. Ryby byly zdravé a krásně vybarvené, až oči přecházely.
Já měl podobný záběr, jako Petr. Rána do prutu a jízda přes brzdu a šup dolů s proudem. Začal jsem taky běžet s rybou a udělal jsem velkou chybu, že jsem nešel vodou, ale břehem, protože mi taky uklouzly nohy a já se skácel jak široký, tak dlouhý a samozřejmě ruka s prutem byla hodně nahoře, aby se proutku nic nestalo. Prut jsem sice zachránil, ale narazil si koleno, žebro a rameno, ale důležité bylo, že ryba zůstala na prutě!
Oklepal jsem se a popošel ještě kousek níž po proudu, abych měl lepší kontakt s rybou a měl větší možnost s rybou něco dělat. Zase jsem tipoval, že to bude pěkná parma a ryba mi to dokazovala tím, že se točila pořád v okruhu pěti metrů a nechtěla se odlepit ode dna. Boj trval hodně dlouho, vždyť moje šestnáctka vlásek byl tak nějak na hraně, ale zatím statečně držel.
Už jsem moc nemohl a docházeli mě síly, ale podařilo se mi rybu dostat k hladině a když jsem viděl nejméně metrový stín, bylo mi jasné, že jestli to je parma, tak moje životní. Rozklepali se mi ruce, jen aby vlásek vydržel, nebo aby se nenarovnal trojháček ve třpytce. Mezitím nás dohnal i Peťas s foťákem a tak jsem ho poprosil, aby se snažil udělat alespoň nějakou fotku, kdyby mě ryba náhodou spadla, což se mu povedlo.
Už se mi klepala ruka, v hlavě se mi honily všelijaké myšlenky, jen abych rybu dostal do foťáku, vlasec začal vydávat podivné zvuky, a najednou se vynořila fousatá hlava a bylo jasné, že je to sumec. No nazdar, chudák prut, vždyť chytám s proutkem Jaxon Odeon Jig s gramáží 1-9g, což rozhodně není žádný „sumcobijec"!! Ale co, když to vydržel až do teď, musí to nějak dopadnout.
Sumec se snažil znovu se dostat ke dnu, ale já přitáhl brzdu a zavřel oči, neboť jsem čekal strašnou ránu. Naštěstí rána nepřišla, ale sumec si to rozmyslel a jen začal dělat kotrmelce. Sakra, co je zase tohle, on si na sebe namotával vlasec!! Snažil jsme se mu v tom nějak zabránit a dal jsem prut vždycky proti jeho výpadu, což mi naštěstí vyšlo, až si to rozmyslel a chvilku začal odpočívat. Okamžitě jsem toho využil a přitáhl ho k sobě jak to jen šlo. Chvilku jsme na sebe koukali a když jsme se dostatečně prohlédli, nějak jsme si nepadli do oka, protože se sumec snažil zase ponořit. Rychle jsem povolil brzdu a zase jsme byli tam, kde pře chvílí, sumec na dně a já nemohl nic dělat. A začalo druhé kolo, jen stím, že sumec byl odpočatý a já ne. Bylo mi jasné, že jestli rybu vyndám, vlasec musím zákonitě vyhodit, protože má dost, i když zatím drží. Znovu jsem přitáhl brzdu a začal už s klepoucí rukou sumce zvedat a kupodivu se přestal bránit. Že by měl taky dost? Najednou byl znovu přede mnou a koukal na mě. Lehce jsem ho poklepl po hlavě a on sebou jen mrsknul a jen zabzučela brzda a na druhé klepnutí po hlavě už nereagoval. Rychle prst do jamky, rukou za spodek huby a už byl venku. Neboj, pár fotek a jdeš zpátky!
Peťas z něj udělal mediální hvězdu a abych ho dlouho netrápil, honem s ním zpátky do jeho živlu. Ještě jsem si ho naposledy pohladil a on se na mě kouknul, jako kdyby mě děkoval a pomalu a důstojně zmizel v tůňce.
Děkuji ti, kamaráde, za krásný zážitek. Přijď zase někdy na pár fotek!
Chvilku jsem seděl a pomalu nabíral síly. Teda nemám ve zvyku něčemu zbytečně dělat reklamu, ale co vydržel Extreme šestnáctka vlasec s Jaxon Odeon Jig 1-9g proutkem, to stojí opravdu alespoň za pochvalu. Jako že mám určitě ke dvaceti vláčkových proutků, tento mám ze všech nejraději a zase jsem si to povrdil.
Po krásném souboji jsme se vrátili o pár ouplávků výš a znovu se dostali do ryb. Tlouštíci byli čím dál víc při chuti a hltali naše rotačky jedna báseň. Pomalu se začalo stmívat a tak byl čas k návratu. Chytli jsme si ještě jednoho a řekli si dost, končíme.
Museli jsme dávat pozor na velmi kluzké kameny a tak to šlo zpátky hodně pomalu, ale už jsme neměli žádnou příhodu a došli k autům v pohodě.
Děkujeme řeko, někdy zase přijdeme!
JO