„ Ty už fakt nejsi normální a měl by ses jít léčit,“ nabublaně a s notnou dávkou omrzelosti v hlase přistálo na můj účet od přítelkyně. Pomyslel jsem si své a ve 4:15 zamáčknul zvonící budík. Ano, rána jsou sice krutá, ale s pomyšlením, že TAM na vás čekají životní candáti, okouni a další říční mohykáni, na sebe naházíte svršky, přes rameno tašku, která už váží skoro 5kg, a s prutem v ruce pádíte na první autobus… V hlavě nastaven mód candát a ani únava z práce nemá šanci. První nához, kopyto letí na oblíbené místo, dvakrát pootočit kličkou… Prásk, rána do prutu jako z děla, zásek přichází v zápětí a na druhém konci soupeř rozjíždí svůj charakteristický tanec…
Ale pěkně popořádku. Píše se rok 2009 a já jsem na návštěvě u kamaráda Kuby. Známe se již pěknou řádku let, projeli jsme spolu půl Evropy s plavačkovými závody a zažili mnoho zábavy. Tehdy jsem chytal na feeder pod jezem, když Kuba vytáhl prut na přívlač, párkrát prohodil podjezí a po chvilce vytáhl menšího candáta. Ta ryba mi natolik učarovala, že jsem rychle zapomněl na plavanou a feeder, a v hlavě mi neustále kolovaly myšlenky o přívlači a candátech. Do této doby jsem sice několikrát s woblery u řeky byl, ale bez většího úspěchu a motivace.
Vzpomínka na toho candáta mi natolik utkvěla v hlavě, že jsem se začátkem podzimu a školního semestru napsal Kubovi, který tou dobou nastupoval do školy v Praze, jestli mě nevezme někam na přívlač. Slovo vzalo slovo a již jsme se koncem října procházeli kolem přehrady. Kuba básnil, že tu jsou okouni velcí jako kapři a i candáti se tu a tam ukáže. Musím se v duchu smát, když si na tu vycházku vzpomenu. V ruce feeder, v kapse pár půjčených kopyt a několik hlaviček a s myšlenkou na candáta jsem napodoboval Kubovu práci s prutem. Ten den jsem nic nechytil, utrhnul snad vše, co jsem měl u sebe, ale nová láska byla na světě. Kuba chytil několik krásných okounů ke čtyřiceti a jednoho candáta lehce přes šedesát.
Krásný okoun vždycky potěší:)
Další rok jsem se nemohl dočkat, až se ochladí a nastane ten správný čas na vycházky za pruhovanými bandity. Tato část roku je úplně nejkrásnější, příroda hraje všemi barvami, vzduch kolem nuly, nikde ani živáčka a jen vy sami se procházíte po kopcích kolem přehrady s prutem v ruce a neustálou touhou na pořádný kopanec do prutu. Kdo jednou zažil záběr od pěkného candáta s pletenkou na navijáku mi jistě dá za pravdu.
Hladový pruhatec
Candát z rána
Snad z tebe bude jednou také říční mohykán
Poslední tři roky jsem každý podzim strávil u přehrad a užíval si plnými doušky bezstarostného studentského života, kdy můžete na ryby skoro vždy, kdy se vám zachce. Výbava na přívlač se z několika kopýtek rozšířila na několik stovek gum všech možných tvarů, barev a velikostí. Z jednoho feederu se stalo 6 přívlačových speciálů snad pro každou příležitost a typ nástrahy. Člověk, který propadne přívlači, je podle mě navždy ztracen. Naučil jsem se správně pracovat s nástrahou, nachytal několik stovek okounů a candátů, ale pořád ve mně hlodal červíček pochybnosti, že přeci se nemohu spokojit s candáty do 65 cm. Většího jsem ty tři roky intenzívní podzimní přívlače nechytl.
Na vodě je krásně...:)
Nástrah není nikdy dost:)
Pruhovaný loupežník
Letos se událo mnoho změn, skončila škola, začala práce a celá přívlačová sezóna přede mnou. V letních měsících jsou přehrady pasé a do podzimu se mi letos čekat nechce. Za cíl jsem si tedy stanovil, že vyzkouším řeky, protože každá větší řeka v sobě skrývá nejedno tajemství v podobě trofejních candátů, okounů, ale i sumců či bolenů. Nakoupil jsem si woblery a s myšlenkou, že na řece to jinak než s woblerem nejde, jsem začal prozkoumávat různé říční úseky. Úspěchy se sice dostavily, ale ne takové, pro které nejedno ráno vstávám a jedu desítky kilometrů. S kamarády jsme ulovily pěkné sumce a boleny, ale větší candát ani okoun se nedostavil.
Krásný sumec ulovený na přívlač
To by ale nebyl Kuba, kdyby mi opět něco nepředvedl. Jednoho srpnového rána jsme vyrazili na první společnou výpravu vstříc nástrahám a tajemstvím řeky. Já dal opět důvěru woblerům, ale Kuba, zarytý „gumolovec“, zvláštním způsobem prochytával poměrně silný hluboký proud plný kamenů a různých vázek. „Je to blázen“, pomyslel jsem si. Když ale tahal třetího jesena a ztratil dvě další ryby, asi candáty, odložil jsem svůj woblerový prut a jal se sledovat jeho ladné pohyby se špičkou prutu. Centimetrové pohyby střídaly, rychlé trhy a pomalé navíjení, prostě koncert, který se dá jen těžko napodobit. Ten den jsem chytal už také jen na gumu, nějaké ryby jsem chytl včetně několika menších candátů (konečně), ale dostal jsem od Kuby pořádný výprask.
Rozbřesk, ideální doba pro lov candátů
Tato výprava mně dokonale pomátla mysl. Mozek v následujících dnech a týdnech pracoval v módu – řeka – gumy – candát… Nebyl týden, abych nebyl alespoň jednou u vody a pohrával si s kopyty v hlubokých proudech a podjezích. Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat a první candáti, teda zatím jen menší, se podívali na břeh a putovali zpět do rodného živlu. Adrenalin a touha po velké rybě mě burcovala ke stále častějším výletům. Kuba mě v mezidobí zásoboval smskama v podobě, candát 82, 89, 84, 78, atd. z jeho oblíbených revírů, a motivoval mě k ještě většímu snažení.
Oblíbená kopýtka
I v létě se nechají přelstít
Milá společnost
Onoho rána, kdy jsem, dojel k řece a na první nához prožil souboj s krásným candátem, měl 67, jsem konečně proměnil své měsíční snažení o větší rybu. Sice 67ka není žádné monstrum ani mohykán, ale takové ryby se již nechytají často. Toho dne jsem měl na prutě rybu, o které ani raději nepřemýšlím, jak byla velká…
Uplynuly tři dny a já nemohl déle vydržet ten pocit, že mi něco velkého uniklo, myšlenky vás užírají, neustále si představujete, jestli to byl candát a kolik mohl mít.
Tentokrát jsem nevyrazil ráno, ale po obědě, vyslechl si doma tradiční proslov a o hodinu později již stál na břehu s prutem v ruce. Počasí bylo ukázkové, sice podle mých zkušeností z přehrad, ne pro ryby, ale pro mě určitě. Slunce svítilo, nikde ani mráčku. „To zase bude výbuch“, mrmlal jsem si pod strniště. Na druhý den totiž hlásili velkou teplotní i oblačnostní změnu, což nebývalo pro ryby dobré. Napíchnul jsem svoje oblíbené protáhlé 6cm kopyto a s lehkou sedmigramovou hlavičkou jemně prokličkovával mezi kameny na dně. Tento způsob vedení nástrahy je velmi účinný, ale také náchylný na uváznutí. Ztráty raději nepočítám, ale záběry na sebe nenechávají dlouho čekat. První se na břeh podíval menší candátek, poté následovali dva krásně zbarvení velicí jeseni.
I jesen se nechá na gumu přelstít
Další nához, jemně cinkám o kameny a v tom rána jako z děla. Zásek sedí, prut ohnutý do luku a soupeř odvíjí první metry pletenky. Kolena se mi rozklepala jako malému klukovi. Stylem boje mi ryba připomíná menšího sumce. Drží se u dna a občas silně „kopne“ do pletenky, utahuji proto brzdu a s prokletím slizkých stvoření zvyšuji tlak na rybu. Co se stalo poté, mě málem úlekem shodilo do vody. Na hladině se objevil candát z těch životních, pravý říční mohykán. Malé kopýtko mu směšně koukalo z obrovské tlamy. Krev se ve mně doslova vařila. Dva kroky po kamenech a byl můj. Naměřil jsem mu rovných 80cm. Rychlá fotka a candát majestátně zaplul do svého teritoria. Ten den jsem se už nezmohl na další chytání. S pocitem vítězství a uspokojení jsem se vracel domů.
Foto a honem zpět!
Poté jsem řeku ještě několikrát navštívil a podařilo se mi ulovit další dva pruhované krasavce přes 75cm. Lov na gumy na řece mě naprosto učaroval, protože vědomí, že kousek od vás stojí opravdoví soupeři, vás nenechá ani vteřinu v klidu. Tímto článkem bych chtěl poděkovat kamarádovi Kubovi za to, co mě naučil z krás přívlače, a také své přítelkyni, která mi trpí časté útěky k řece. Poslední prosba patří všem těm, kterým se podaří ulovit životního candáta nebo okouna, rozmyslete si dobře, zda má smysl takovou rybu, která několik let odolává nástrahám života a rybářům, zabít pro kus masa.
Tento mohykán se nechal zlákat malou nástrahou
Říční mohykán
Plav si dál...
Hodně zdaru, málo utržených nástrah a hlavně mnoho puštěných ryb přeje
Karel Skalický