Je to právě splávek, co odlišuje plavanou od ostatních způsobů lovu. A ten samý viník může za přesné podání nástrahy v námi zvolené hloubce stejně jako přirozený pohyb s proudem našich toků.
Splávek si za léta své existence prošel pěkně dlouhý vývoj a výsledek? Tím je nepřeberné množství tvarů, funkcí a vynálezů. Dá se říci, že na každý způsob lovu na plavanou existuje speciální splávek. Některé se liší méně a dají se zaměňovat, jiné poznáte na první pohled.
Klasické splávky se používají pro lov na děličku, na bič a bolognesku. Liší se jenom v drobnostech. Skládají se z jehly, tělíčka, očka a anténky. Jehla se vyrábí z kovu, sklolaminátu
nebo uhlíku. Jako nejvhodnější se jeví jehla kovová, protože dodává splávku stabilitu a jeho chování ve vodě je jistější. Tělíčka se nejčastěji vyrábějí balzová a mají nejrůznější tvar. Od protáhlých pro lov na stojatých vodách, přes kapkovitá až ke kuláčkům 
pro lov na vodách tekoucích. Připevňují se protažením vlasce očkem a silikonovými bužírkami, kterými se protáhne vlasec a navléknou se na jehlu. Splávek takto na vlasci při lovu drží, ale dá se s ním posouvat a měnit hloubka, ve které se pohybuje nástraha.
Lízátka jsou speciální splávky pro lov na děličku v silně proudících vodách. Od klasických splávků se liší tvarem tělíčka, které je zploštělé, aby vodě kladlo minimální odpor. Z původního čočkového provedení tělíčka vznikla řada variant, které se více či méně liší tvarem. Výrobci se snaží vymýšlet lepší provedení jehly nebo postavení anténky. Mě se pořád nejlépe chytá na lízátka první klasická. Jako nenahraditelná je považuji v proudech, kde je nutné nasadit splávek těžší než 10 gramů a rád je používám na našich řekách od 5 gramů. Není pravda, že ve stejném proudu je možné chytat na lehčí lízátko než na klasický splávek, zátěž totiž pracuje u dna a tam je situace pro obě udice stejná. Hlavní rozdíl je v chování splávku při přibrždění a zastavení v proudu. Klasický kuláček se kymácí, hopsá a vyvádí jiné psí kusy, kdežto lízátko si spokojeně sedí jak přikované. Pravda je, že i záběry vypadají méně výrazně, ale na to je si potřeba zvyknout. Lízátko je v pořádném proudu k nezaplacení.
Úplně odlišným typem splávku jsou „angličáky". Tak říkáme splávkům pro lov na odhoz. Jsou tvarovány maximálně aerodynamicky, aby bylo možno při minimální zátěži nahodit co nejdál. Málo kdy se používají s větší nosností něž 20 gramů a není problém s nimi lovit více jak 50 metrů daleko.
Splávek se skládá z očka, které slouží k připevnění na udici. Další částí je zátěž, která není potřebná na vlasci a umožňuje dostatečně daleké nahození. Tato zátěž bývá často šroubovací a umožňuje měnit poměr mezi zátěží na udici a na splávku podle naší potřeby. Zátěž je pevně spojena s tělíčkem, na které navazuje dlouhá anténa zakončená reflexní viditelnou anténkou. Anténky se volí jednak tenké plné pro lov na kratší vzdálenosti nebo silné duté, které jsou vidět na velkou dálku. Vhodným doplňkem antény jsou křidélka, která zaručí přímý směr letu splávku při nahazování.
Každý rybář má své oblíbené splávky, na které nedá dopustit. Každý splávek se vodě chová trošičku jinak a je potřeba si jej osahat. Proto svým svěřencům vždy připomínám, aby na důležité závody nastupovali se splávky a udicemi, které mají vyzkoušené a dobře je znají.