Houpačka Už naši dědové tímto způsobem lovili a je to naučili zase jejich dědové. Když se dneska projdeme kolem vody, už jen málokde a opravdu vyjímečně spatříme staříka, jak ladně máchne těžkým sedmimetrovým prutem, vlasec s malým olůvkem a jedním červíkem na háčku zasviští vzduchem a jemně se položí na hladinu, uloží ho do vidliček a upne svůj zrak na „zlehýnka“ se pohupující splávek nad vodou.
Ano, řeč je o rybolovném způsobu lidově zvaném „houpačka". Přesto, že používáme při lovu splávek, tak plavaná to není. Spíš je to"položená na lehko" a nebo „plavaná na těžko". Ale ať to nazveme jakkoliv, je to velmi jemný, účinný a krásný způsob rybaření, který nám dokáže dopřát při lovu hodně adrenalinových zážitků. Jako malý kluk jsem velmi často pozoroval rybáře, jak se tímto způsobem baví a tahají rybu za rybou. Trávil jsem svoje dětství na Sázavě a tam se chytali převážně plotice, cejni, kapříci a parmy. Dodnes mám v paměti ten svištivý zvuk, když rybář nahazoval. To zvláštní „štěknutí" se nedá zapomenout.
Pryč už jsou doby, kdy se dlouhé, šest nebo sedm metrů boloňézové pruty těžko sháněly. Pokud člověk na nějaký padl a nechtěl při jeho koupi „vysypat" výplatu a připravit rodinu o těžce vydřené peníze, musel počítat s tím, že prut nebude „žádné pírko", a k jeho manipulaci bude muset mít alespoň nějakou fyzičku. Dnes je všechno jinak. Stačí zajít do lepšího rybářského obchodu s plavanou a pokud je to doopravdy dobrý obchod, není problém si vybrat z několika cenově i gramážově dostupných modelů od všech možných výrobců. Každému vyhovuje něco jiného a výběr je opravdu veliký.
Co to vlastně „ta" houpačka je?
Je to lov ryb na dlouhé, šesti až sedmimetrové pruty s očky a navijákem, zvané „boloňézy". Pro signalizaci záběru je používán co nejštíhlejší a nejpestřeji zbarvený splávek, aby byl dobře viditelný, i když se dříve používala klasická „husí brka". Splávek je vytažený až skoro pod špičku prutu a na vlasci je v půlce „zaaretován"(zajištěn proti posunutí) gumičkou tak, aby se při sebemenším dotyku od ryby splávek převážil a tím naznačil záběr. Splávek se vlastně díky působení páky zhoupne, a proto se tomu začalo lidově říkat „houpačka" nebo lovit na houpačku. 
Pokud si chceme „houpačku" vyzkoušet, tak ze začátku není žádná sranda jen tak přijít k vodě a nahodit si. Napřed musíme velmi pozorně prohlédnout okolí svého vyhlédnutého loviště, protože se sedmimetrovým prutem nemůžeme pod žádné keře, stromy a podobně. To je bohužel jeden ze záporů toho jinak nádherného rybolovu. A druhý zápor, řekl bych ten horší, je vítr. Pokud jen nepatrně pofukuje, tak to ještě jde, ale jakmile začne foukat, nejsou vidět v pohupujícím se prutu a rozpohybovaném splávečku záběry a to je potom lepší buď položit splávek až úplně na hladinu, a tím úplně zmizí kouzlo „houpačky", nebo dlouhý prut stáhnout a chytat klasicky třeba na feeder.
Díky tomu, že chytáme například na sedmimetrový prut, máme vytažený splávek po vlasci až na šest metrů, tedy metr od špičky prutu, abychom mohli zdolávat a podebírat v pohodě ryby, tak nahazujeme a lovíme stále ve stejném místě, které si tímto můžeme velmi snadno provnadit, a taktéž můžeme nahazovat i do proudů, kde by nám jinak splávek působením proudu připlaval ke břehu. Montáž není vůbec složitá(foto), vlastně klasicky navlékneme na vlasec splávek, zajistíme ho dvěmi gumičkami, abychom ho mohli vyvážit „na páku", dále podle vody, hloubky a proudu navlékneme na vlasec „torpilku"(podlouhlé olůvko s bužírkou uprostřed) a kousek od háčku namáčkneme na vlasec broček, aby nám torpilka nesjížděla až k háčku(foto). Ryba při záběru vlastně zvedá jen váhu onoho bročku, torpilkou vlasec jen projíždí. Pokud se rozhodneme lovit na stojatých vodách, nebo v nějaké tišince, můžeme na vlasec namáčknout pouze jeden větší broček, aby se nám dobře nahazovalo. Taktéž můžeme místo torpilky použít jako boční zátěž několik namačknutých broků od nejmenšího k největšímu na vlasci.
snažíme se o co nejjednodušší montáže.
kmenový vlasec můžeme zakončit klasickou smyčkou a navázat slabší návazcový vlasec
Vlastní nahazování s takhle dlouhými pruty sice není nijak snadné, ale při troše cviku na to velmi brzo přijdeme. Jen musíme počítat s tím, že při švihnutí přes hlavu nesmí za námi minimálně v desetimetrovém okruhu(podle délky prutu, např. 7m + 7 m = 14 m!) nic být, jinak budeme stále chytat „veverky". Dají se nacvičit i různé druhy náhozů, například „z ruky", kdy uchopíme konec udice za háček a lehkým zhoupnutím prutu a včasným puštěním háčku nahodíme i ve stísněnějších podmínkách. Taky si musíme ještě před vlastním započetím lovu zkontrolovat, jestli nám někde nevadí nějaká větvička při budoucím zdolávání ryby, protože když se postavíme, prut má díky naší výšce o další dva metry víc na délku a předejdeme tím případnému budoucímu překvapení. Pokud je někde nablízku vysoké napětí, ať nikoho ani náhodou nenapadne zkoušet svoje štěstí. Grafitové pruty jsou výborným vodičem, takže od vedení pokud možno co nejdále.
Naši dědové to měli jednoduché, uřízli si kousek větvičky ve tvaru „Y" jako vidličku dopředu, druhou větvičku s obráceným tvarem písmene „J" na konec prutu a bylo. Nám zákon neumožňuje tuto volbu a tak si musíme vidličku koupit v rybářských potřebách. Pokud jsou dobře vybaveni, je z čeho vybírat a tak si má každý možnost vybrat si, co mu nejvíce vyhovuje. Mě nejvíc „sedí" vidličky specielní(foto), kdy si posouváním zadního obloučku upravuji výšku prutu nad vodou a při záběru a následném záseku nemusím dělat žádné složité úkony, ale prostě jen prut zvednu. Další velká výhoda této vidličky je, že i při záběru od větší ryby a naší nepozornosti nám ryba nemůže strhnout prut a nepřijdeme o něj(foto).
Tímto způsobem se dá chytat téměř všude, na řekách i na stojatých vodách, jen si velmi pečlivě vybíráme prostornější místa pokud možno bez stromů a snažíme se o to, aby bylo už od břehu více vody. Taktéž je potřeba používat delší podběrák, abychom při záseku a následném zdolávání ryby nezlomili špičku prutu. 
Velká výhoda tohoto způsobu je, že nahazujeme vlastně stále do stejného místa, které velmi dobře vidíme, a tím si ho můžeme dobře provnadit. Na větších hloubkách není s krmením problém a můžeme i přikrmovat během lovu, na menších si už musíme dávat větší pozor a tak raději nakrmíme na začátku, a potom jen třeba přistřelujeme červy, abychom si neplašili ryby.. Ale pokud si vybereme místo, kde se ryby zdržují přirozeně, nemusíme je zase tak moc „stahovat", stačí najít třeba přechod proudu do tišiny, hranu „ouplavu" či „vracáku" a podobně.
Klasický posed našich dědů: dřevěná sedačka, termoska s gročkem, dlouhý podběrák.
Jako nástraha se mi velmi osvědčili barvení červíci, hnojní žížalky, patentky a jejich vzájemná kombinace. Ale není problém vyzkoušet cokoliv jiného od pařené houstičky, kolínka, těsta, kukuřice, hrášku až třeba po rohlíkové boilí. Nápaditosti se meze nekladou a tak určitě na každé vodě bude fungovat něco jiného, jen to stačí vyzkoušet.
Stačí pár vycházek k vodě a troška cviku a zamilujete si tento nádherný způsob natolik, že se ho budete snažit chytat všude. A až se vám podaří zaseknout a zdolat „berného" kapříka na patnáctku vlásek a užijete si trošku „adrenalinu", jistě mi dáte zapravdu. Držím palce.
Detail správně vyváženého splávku "na váhu"
Většina záběrů je dobře viditelná a ryba se snaží naší nástrahu zhltnout najednou.
Velmi se nám osvědčila kombinace červíka s hnojní žížalkou
Na Sázavě je velmi mnoho krásných míst, kde se dá dobře chytat a nejčastější úlovek bývá zastoupen ploticí, jelcem proudníkem a tlouštěm a cejnem a jejich vzájemným křížencům.
Na správně vyváženém splávečku vidíme záběr i od nejmenší rybičky
Detail specielní vidličky a uložení prutu
