Stále mi vrtalo hlavou, kde jsme udělali chybu. Po vyhlášení výsledků v městě Coimbra jsem na banketu vyzpovídal portugalského trenéra, který mi prozradil všechny důležité detaily vítězné taktiky.
Už začátek jeho povídání byl velmi překvapivý. Řekl mi: "Nejdůležitější ze všeho je háček!" A začal na ubrus stolu malovat udici a psát jednotlivé technické údaje. Portugalci používali velmi malý háček velikosti 24 podivného jména Browning Chikara 4838 - 24. Velmi mě zajímalo, jak tento háček vypadá, ale nepovedlo se mi jej nikde na internetu najít. (Pokud se to někomu podaří, prosím napište odkaz nebo pošlete obrázek do fóra, děkuju.) Trenér na tento typ háčku kladl velký důraz. S jiným se prý nedají parmičky spolehlivě zasekávat.
Hned druhý bod byl znovu poněkud speciální. Portugalci používali forpasy dlouhé 1,5 metru! Našim se zdálo, že když po nich chci metrové forpasy, že nejsem normální :-) Celý tento dlouhý forpas ležel na dně a byl navázán ze speciálního FluoroCarbonového vlasce Seagvan o průměru 0,096 nebo 0,112 milimetru. Portugalci se snažili o co možná největší jemnost. Hlavně větší ryby byly velmi opatrné a cokoli podezřelého nepozřely. Ale přitom stále mysleli na to, aby větší rybu dokázali zdolat.
Udice byla zatížena miniobratlíkem velikosti 24 na konci forpasu a dále maličkým bročkem, který byl připevněn ani ne 10 centimetrů od háčku. Tedy přímo na forpasu. Velikost tohoto bročku portugalci měnili podle síly větru. Od čísla 10 při velmi silném větru až po číslo 13 při bezvětří. Úkolem tohoto bročku bylo udržet nastraženého jednoho červa přímo na dně. A byl to asi důvod, proč jsme my lovili malé ryby i při položeném metrovém fopasu na dně. Červ totiž na dně neležel!
Zbytek udice už nijak výjimečný nebyl, proto jsme také nic rozdílného ze břehu nedokázali vypozorovat. Splávek používali těžký 16 nebo 18 gramů při jakékoli síle větru. Pod splávkem měli přivázaný černý amortizér (černá barva prý byla také důležitá) o průměru 0,87 mm. Nic dalšího by jste na udici nenašli.
Poslední důležitou věcí, kterou mi portugalský trenér dlouho vysvětlovat, byl způsob krmení. Krmili samotnými lepenými červy, které pravidelně a nutno podotknout velmi přesně, přistřelovali na jedno místo. Vzdálenost byla stejná, jakou jsme používali my, tedy asi 10 metrů od protějšího břehu. To podstané bylo hanodit přesně za krmení, dokonale potopit vlasec, aby splávek zůstal 2 metry za krmením a každou minutu přitáhnout o otočku navijáku splávek. Splávek musel směřovat přímo do krmení a vítr ho nesměl stáhnout mimo něj, jinak nebyla naděje na větší rybu. To mi maloval trenér asi třikrát :-)
Z toho co jsem viděl na břehu ještě stojí za zmínku způsob zasekávání (nebo spíše nezasekávání). Protože Portugalci lovili výhradně parmičky střední a velké velikosti, nemuseli zasekávat. Jen si počkali až se jim napne vlasec a pomalým pohybem do strany ohnuli špičku prutu. Pokud ucítili větší odpor okamžitě pustili kličku navijáku a nechali rybu jet přes zpětný chod navijáku. Ryba necítila odpor a rychle se zastavila. Pak ji teprve začali zdolávat se špičkou neustale těsně nad hladinou nebo i hluboko pod ní.
Jak jste se dočetli, rozdíly mezi našim a portugalským způsobem lovu nebyly příliš veliké. Krmení i způsob zasekávání byl stejný. Jen na udici jsou nevelké rozdíly a právě tyto detaily hrály velikou roli v konečném výsledku.
Pomalovaný ubrus jsem si odvezl z portugalska jako suvenýr.