Již 25. mistrovství světa juniorů a kadetů letos hostila Itálie, tedy země, která se významným způsobem zasloužila o rozvoj nejen tohoto sportu. Dějištěm byla oblast nedaleko města Mantova, kde se odehrával i zahajovací ceremoniál. Všechny tři kategorie chytaly na tom samém kanálu - Fissero tartaro. Kategorie U 18 a U 14 měli své úseky u sebe a závodní trať kategorie U 22 od nich byla asi 10km vzdálena .
Reprezentace pro letošní rok se uzavírala už po závodech Hradecké juniorky konané v polovině května. Pro letošní mistrovství světa byli do reprezentace v kategorii do 22 let vybráni tito závodníci: Miroslav Blecha ml., Petr Šplíchal, Jiří Bartoš, Ladislav Bradna a Roman Pokorný ml. Tito závodníci byli doplněni o trenéry Ladislava Jakubského, Marcela Kubíka a Karla Skalického ml. Do Itálie s námi ještě cestoval můj brácha Honza - hlavní dokumentátor a pečovatel o Mírovi skvělé patentky, a na místě se k nám ještě připojili cestovatelé Martin Kubík, Tomáš Michálek a Jakub Lukášek.
V neděli v podvečer byla naplánována nakládka věcí v Třebechovicích, kde se nakládala naše jedna dodávka a jedno osobní auto. Večer jsme ještě vyzvedli Láďu na nádraží, protože si nebyl úplně jist, kde se právě nachází. Ráno jsme se vzbudili kolem šesté, nasnídali jsme se a vyrazili směrem Mantova, se zastávkou v Praze, kde jsme naložili ještě Plukovníka a trochu krmení, asi 120kg. Překvapivě se nám všechno do dodávky vešlo a mohli jsme tedy vyrazit. Cesta ubíhala rychle. Jeli jsme směrem na Rozvadov a poté do Mnichova, kde jsme bohužel asi hodinku popojížděli kvůli rozestavěné dálnici. Přes Rakousko jsme hned byli na Brenneru a už nám zbývalo jen přejet tento průsmyk, zaplatit pár EUR za průjezd a byli jsme dole v Pádské nížině. Do místa ubytování jsme dorazili zhruba v 19 hodin.
Naše kategorie U22 bydlela v agrokulturním stylu, čili vedle domu, kde jsme spali, byl statek, kde se choval dobytek a pěstovalo snad všechno, co v Itálii roste. Náš dům byl docela velký a prostorný. V každé pokoji byl větrák, který jsme v parných dnech a horkých nocích velmi ocenili. Proti všemu hmyzu byly nainstalovány v každém okně sítě, což bylo také užitečné. Zbylé kategorie bydlely asi kilometr od nás v několika domcích, kam jsme každé ráno chodili na snídani.
V úterý začaly tréninky, kde jednotlivé týmy začali poznávat a postupně se sžívat s tímto závodním úsekem. Byl to betonový kanál, zhruba 70-100m široký, který se od břehu svažoval až do hloubky okolo 5 metrů. Na 13m děličky bylo zhruba 3,5 - 4,5m hloubky. Od břehu byly ještě dvě hrany, přičemž ta největší, kde rozdíl v hloubce byl skoro 1 metr, byl cca na 7 metrech. K obecným informacím bych ještě doplnil, že na trati nebyl jediný strom a stín byl jen dopoledne asi do 10 hodin z keřů, které rostly za tratí. Občerstvení bylo zhruba uprostřed tratě v podobě pojízdního menšího autobusu. Na závod měl každý závodník připraven 16 metrový sektor, protože se očekávaly velké ryby. Toť k závodní trati všechno.
V úlovcích se vyskytovali především cejnci od 5cm (čolci) až po cejny atakující svou vahou půl kila (matky). Jednou jsme viděli i menšího ,,mušovského,, kolem dvou kil. Dále se na krátkou děličku chatali malí kapříci a karasi od 50 do 500g. Výjimkou nebyli ani větší kapři kolem jednoho až dvou kil. Sumci, se kterými strašily zprávy před MS, jsme chytli spíše menší do 0,5 kila. Občasnou rybou byla i slunečnice nebo ouklej. V průběhu všech čtyř tréninkových dnů, kdy jsme chytali ráno i odpoledne, jsme zkoušeli různá krmení. Především to bylo krmení od Marcela van den eyndeho - turbo a od Colmicu - vander black, do kterých jsme přidávali trochu somky. K tomu jsme ještě měli připravenou hlínu rozmíchanou s lepidlem do hlíny. Do tohoto krmení jsme zkoušeli i různé posilovače od Sensasu - belge, blanc atd. Ovšem toto se nám nijak neosvědčilo, a tak do závodu jsme měli původní čisté krmení colmic vander black a k tomu výše zmíněnou hlínu.
Co se týče stylu chytání na tomto kanálu, tak ten je zde velice pestrý. Začal bych tím, že jistotou téměř na celé trati bylo chytat na 5-7 dílné topsety pod nohami za velkou hranou. Základem úspěchu lovu tímto způsobem bylo nalezení rovné plochy, kde nebylo žádné kamení nebo nepořádek na dně. Poté samozřejmě perfektní a rychlé chytání malých cejnků popř. karásků či kapříků. Splávky, které jsme používali, měly štíhlý tvar o hmotnosti od 0,5 do 1 gr. Od špičky ke splávku bylo max 30cm. Bročky jsme měli buď rozložené v malém řetízku cca 30cm nad forpasem nebo všechny bročky sražené u sebe. Forpas byl krátký 20cm a háčky jsme všichni používali většinou stejné Hayabussa vel. 16-19. Dělička v plné délce 13m měla své opodstatnění v případě, kdy jsme chtěli chytit i větší rybu tzn. cejna kolem půl kila. Splávky jsme používali hruškovitého tvaru kvůli jemným zvedákům. Gramáž těchto splávků byla více pestřejší a to od 0,5gr - 4gr. Záleželo na větru a intenzitě braní ryb. Ve středu odpoledne jsme zkoušeli chytat i na odhoz. Podle původních zpráv se zde takto chytají větší karasi, kteří reagují na přistřelování koulí s červy. Po dvouhodinovém chytání, kdy jsme chytali převážně na kluzák, neboť hloubka byla zde cca 4,5m, jsme byli zklamáni, protože jsme nechytli ani jednu rybu. Na druhou stranu nám toto anulovalo jednu z možných metod pro závod.
Další den jsme měli všechny věci rychle připravené, a tak jsme šli na obhlídku trati a soupeřů, se kterými se známe již několik let. S některými jsme si i krátce promluvili. Bavili jsme se s Angličany konkrétně s Ricky Hinnesem, se kterým se Mirek shodl na tom, že tato voda je na odhoz: ,,dead river,, , V naší kategorii určitě neplatí, že nikdo nám nic neřekne nebo říká lež. Normálně jsme se bavili, jakým stylem a jaké váhy chytali Angličané, jaké krmení používají a jaké nástrahy používají. Se Srby jsme se naopak bavili o nadcházejícím MS klubů v Srbsku.
Dokonce se nám podařilo vyfotit se s Anjou Groot. Pro ty, kdo ji neznají, tak tato velmi pohledná Nizozemská závodnice loni v Portugalsku porazila jednoho nejmenovaného českého juniora o pouhých 5 kilogramů :-).
Ve čtvrtek jsme se už jenom zaměřovali na dvě techniky lovu, se kterými jsme chtěli o závodě na naše soupeře nasadit. A jak jsem se už zmínil, byl to lov na krátkou a plnou děličku. Ten, kdo ráno chytal na plnou děličku, odpoledne chytal na dlouhou a obráceně. V hmotnosti úlovků byla lepší krátká dělička. Toto bylo umocněné i tím, že na krátké děličce se postupně začínalo chytat více kapříků a karásků, kteří váze pořádně přidávali. Občasnou rybou byl i sumec a to od půl až třech kil. Takový se povedl chytit vedle trénujícím Slovákům, kteří z něho měli velkou radost.
Na 13m děličku bylo dle mého názoru riskantnější chytat, ovšem vždy se na ni chytlo několik větších cejnů, kteří dohromady dali jen o něco menší váhu než z krátké děličky. A tak do oficiálního pátečního tréninku jsme se každý měli rozhodnout, co budeme chytat a simulovat tím víkendový závod. Ještě ve čtvrtek v návaznosti po středečních ,,odjezdech,, od velkých ryb jsme uspořádali sumčí závod o to, kdo chytne většího sumce. Roman, jakožto asi nejlépe připravený, měl několik slibných záběrů na jeho zapůjčenou brutální sestavu - kmenový vlasec o průměru 34 a něm rovnou navázaný háček 1/0 a guma připravená otočit snad i žraloka. Ovšem na jeho, jak říkal ,,udičku,, mu žádný nezabral, a tak vítězem jsem se stal já, neboť jsem chytil na krátkou děličku dva malé cca 30cm sumce.
Při pátečním oficiálním tréninku jsme používali shodné krmení, jako jsme použili o závodech. Měli jsme k dispozici kompletní živou i s Mírovými výbornými patentkami, bez kterých bychom určitě nechytli tolik ryb. Doprovod jsme ještě před krmením rozehnali po trati, aby vysledoval poslední informace. My jsme mezitím chytali většinou na krátké děličky, a tak naše váhy přibývali velice pomalu. Po polovině tréninku jsme s Láďou zahlédli z vedlejšího boxu, že se dá chytit i ryba z plné děličky, a proto jsme ji začali dokrmovat. Po nějaké době jsme se na ni odhodlali nahodit a do konce jsme ještě několik větších ryb chytli. I ostatní členové našeho týmu snad mimo Míry, který se plně věnoval krátké děličce, plnou vyzkoušeli. Hmotnosti našich úlovků nebyly nijak zvlášť rozdílné. Pohybovaly se v rozmezí od 1,5 do 2,5 kila. Věděli jsme podle informací od soupeřů, že chytáme váhy někde uprostřed startovního pole a to se nám i v pátek potvrdilo.
Po pátečním tréninku přijde asi nejméně radostná věc a to rozhodnutí státního trenéra o tom, kdo v sobotu nenastoupí. Volba padla na Romana. Po sbalení věcí, jsme odjeli na ubytování, kde jsme se upravili na večerní nástup a také navečeřeli.
Ještě bych se chtěl zmínit, že po celou dobu nám vařil hlavně Marcel (přezdívaný Zdeněk) s naším doprovodem a jeho kuchařskému umění by mohl závidět i leckterý šéfkuchař, bylo to vždy výborné!
