Konečné rozuzlení 2. ligy aneb závěrečné kolo v Hluboké n. Vltavou
Dramatický souboj o první místo až do posledního závodu. Tři jedničky ze jeden den od jednoho družstva. Napínavý boj týmů z chvostu tabulky o setrvání v druhé lize. Nečekaný průběh závodů a rozmary počasí. To vše nabídlo 4. kolo 2. ligy sk. A během posledních tří srpnových dnů.
Ačkoliv se chytalo pochopitelně pouze dva dny, a to klasicky v sobotu a v neděli, píšu záměrně o třech dnech. Závěrečnému kolu totiž předchází svatováclavský pátek a tudíž svátek, který většina mužstev využila k poctivému tréninku na závodním úseku. Závodní úsek v Hluboké n. Vltavou je jistě každému známý a není tedy třeba jej zdlouhavě představovat - klasická středně proudná voda, na které obvykle dominují odhozy, je perfektně zarybněná a tahají se tu snad všechny druhy ryb. Od velkých ouklejí, přes plotice, podoustve, tlouště a cejny „zlaťáky" až po půlmetrové kapry. Váhy přes deset kilo tu loni nebyly ničím neobvyklým, dokonce pamatuji, že jsem tu onehdá dělal s rovnými deseti kily až devítku v sektoru. I to svědčí o bohatsví zdejších vod
.
K úseku dorážím v pátek něco před polednem a hned se vítám s již přítomným Jirkou a Standou, kteří neskrývají svůj údiv nad mým včasným příjezdem. U vody už sedí řada družstev, které neodradil ani vytrvalý déšť, jenž již od rána zkrápí snad celé Čechy. My jdeme na obhlídku k Petru Kotenovi a Liborovi Novákovi z Jihlavy, kteří jednak sedí nejblíž našim autům a jednak jsou našimi přímými konkurenty v boji o čelní příčky, jelikož nám dýchají na záda z třetí pozice. Voda po vydatných deštích táhne rychleji než obvykle, což Petra Kotena vede k rychlé výměně 3g splávku za lízátko. Ryby ale nevypadají příliš při chuti - během asi dvaceti minut vidíme jen jediný záběr a zdolanou plotici. U druhého břehu se navíc voda začíná dost přikalovat a to už nevěstí vůbec nic dobrého. Kristian Wagner z týmu Českých Budějovic (tedy domácí závodník), který se na snahu jihlavských závodníků také přišel podívat, tvrdí, že voda je špatná. Než začaly deště a voda se zvedla, šla prý ryba za rybou, chytal je tu na 1g splávek, ale ten je tu teď neuvoditelný a podle toho také vypadají záběry. Je ze změny toku tak rozladěný, že ani netrénuje a věnuje se spíše houbaření - náladu mu snad zlepšuje aspoň pěkný kozák, kterého nalezl v blízkém remízku.
My se i přes nepříznivé reference a ještě méně příznivé počasí přeci jen tréninku věnovat chceme. Naše průběžně druhá příčka je dostatečnou motivací k tomu, abychom nic nepodcenili. První družstvo Vinohrad má sice mohutný náskok, ale stát se může cokoliv a navíc aspoň uhájit druhou příčku také jistě nebude žádný med. Jen co doráží zbytek týmu v podobě obou Martinů - bráchy a Cífky, pouštíme se do přípravy krmení. Je nás na to pět a práce jde rychle od ruky. Jirka se během míchání dokonce ještě stíhá mazlit se svým zakrslým králíčkem, kterého si snad coby talisman přivezl na závody sebou. Na večer nám navíc slibuje předvést velkou králičí estrádu včetně aportování a salta mortale. My bychom milého králíčka večer raději viděli na pekáčku se šípkovou (nebo se zelím), ale to Jirka tvrdošíjně odmítá.
Jen co máme domícháno a chystáme se na přesun k vodě, doráží k nám černočerný mrak a chrlí na nás kýble vody. Běžíme se ukrýt do svých aut, kde nás vzápětí stíhá kanonáda poctivých krup. Nevím, co teď dělají na břehu jihlaváci, ale rozhodně jim nezávidím. Jak rychle mrak přilétl, tak rychle i zmizel, ale zbyl tu po něm pořádný vítr, chvilkama přecházející v uragán. Přítelkyně a králíček zůstávají v autech, nebo se již přesunují do blízkého penzionu a my se statečně vydáváme na břeh. Vítr je opravdu nepříjemný a dopřávám si několik vrstev oblečení navíc. Kolegové na tom nejsou nijak lépe a při pohledu na jejich nasazené kapuce si připadám spíš jako v Norsku než u Českých Budějovic.
Čtyři z nás vytahují děličky, jen Jirka se po mé pravici hodlá věnovat odhozu. Brzy se k němu přidává i brácha, ovšem nedobrovolně - vítr mu totiž v hákách rozštípl děličku. Tak to je před stěžejním závodem nepříjemná situace. Petr Koten mu sice nabízí k odkoupení totožnou, ale až v neděli, tedy po skončení závodů.
Všichni zbylí se nyní o své děličky obáváme a v největších poryvech větru ji obvykle pokládáme na hladinu a necháváme ji volně plout. Kupodivu ryby nám nezachovávají takovou nepřízen jako počasí a docela pěkně berou. Já mám záběry od druhého proplávání a tahám na střídačku plotice a okouny. Slušně chytá i nade mnou sedící Standa a sem tam tahá i Cífka.
Jirka a brácha s odhozy se zatím trápí. Ani jim vítr moc nenahrává. Já mám zaběrů plno, ale spoustu jich nesekám, jelikož proti nejsilnějšímu větru s děličkou prostě ani nepohnu. Standovi pozvolna záběry ustávají, ale já mám naopak žně. Najíždějí mi pěkné podoustve a posléze i zlataví cejni. Kouzlo je asi v tom, že se i v extrémních podmínkách snažím uvodit relativně „jemné" náčiní a ryby můj 3g splávek a desítku vlasec zřejmě oceňují. Nebýt toho, že jsem vyfoukaný jak z tunelu a promrzlý na kost, řekl bych, že to je pěkná rybačka. Slušně nakonec chytá i Cífka, který za použití posilovače stahuje na své místo také pěkné cejny. Kluci s odhozy si tolik nezachytali - Jirka zdolal asi šest podouství a brácha jen pár ryb a to jen když spustil svůj splávek na Cífkovo děličkové místo.
Závěr je jasný - děličky za takového průtoku jasně kralují a je potřeba uvodit u dna co nejnižší gramáž. S tímto se přesunujeme do tepla blízkého penzionu, který nám skýtá naprosto dokonalou základnu, jelikož se nachází jen kousek od závodního úseku, má čtyři samostatné ložnice s vlastní koupelnou, velkou společenskou místnost a gril, kterého se hned ujímá Standa a připravujeme nám parádní kořeněná masíčka. K tomu nám naše přítelkyně snáší další dobrůtky v podobě pečených brambůrek, zeleninky, pepy na grilu, domácího koláče a tak vůbec. Zkrátka a dobře - takhle si představuji kvalitní zázemí. Bohužel si ho s námi neužívá brácha, jenž mezitím vyrazil do Pelhřimova za naším bývalým parťákem Honzou Benešem, který mu slíbil poskytnout náhradní děličkový díl namísto zlomeného.
Po vydatné večeři ještě dovazujeme háčky a dolaďujeme udice a společně zas a znova rozebíráme taktiku na zítřejší závod. K tomu popíjíme Cífkou dodaného dvanáctku Kozla a večer ryche ubíhá. Konečně k nám doráží i brácha z úspěšné mise za děličkou a aby mu nebylo líto zmeškaného hodování, dělám mu ještě (spolu s dalšími Kozly) po půlnoci společnost. Důsledkem toho uléhám po osmi kouscích a ani si nevšímám, že má teplomilná přítelkyně Monička pustila v pokoji přímotop tradičně na plné pecky.
Se svítáním se tak budím v totálně přetopeném pokoji strašnou boletí hlavy. Otvírám okno dokořán, omyju se ledovou vodu a ulehám zpět do postele, když v tu chvíli začne vyzvánět mobil svou budící melodii. Zamačkávám ho a čekám na budík číslo dvě v podobě Jirky. Ten na sebe nenechává dlouho čekat a za chvilku ve vojenském stylu haleká „Budíčeeek!" a tluče na dveře. Bolest hlavy neustává, ba právě naopak. Tak takhle jsem si vstup do prvního z rozhodujích dvou dnů nepředstavoval.
Přítelkyně zůstavají v postelích (jak jim závidím) a mužské osazenstvo vyráží každý svým vozem k závodnímu úseku. Máme to opravdu za rohem, a tak už za pět minut stojíme na tradiční loučce, kde již organizátoři z Jindřichova Hradce stačili zbudovat svůj tradiční stan a stánek s vynikajícími párečky, pamlsky a mnoha rozličnými tekutinami. Bez dlouhého otálení se pouštíme do díla - promícháváme jednotlivé směsi, dovlhčujeme, prosíváme a oddělujeme žížaly od hlíny. Pořadatelé během prezentace rozkrývají jednu novinku, kterou se rozhodli okořenit první závod. Každý ze závodníků si může vsadit na nejvyšší váhu dnešního dne. Vklad je 50 kaček a výherce bere bank.
Po přijmutí všech sázek přichází čas i na losování. To je po minulých vydařených tazích již nezvratně moje parketa. Nejdřív se losují sektory. Áčko losuji pro Standu, béčko pro Cífku, na céčko půjde brácha a sám sobě přisuzuji sektor nejvzdálenější - tedy D. Jirka dnes bude pauzírovat, respektive vykonávat roli trenéra coby následek jeho dvanáctky z posledního kola v Chuchli. Je jisté, že tento víkend opět budeme mít forhond. Zbývá totiž 8 mužstev bez druhého forhondu a díky vynechání mezery mezi sektory B a C, je možno si forhond vylosovat na každém ze sektorů. Podobně jako v Chuchli proměňuji ve forhond hned první možný los - Standu totiž posílám na A2 (A1 je vynecháno, neb je automaticky připsáno na nedorazivšího člena týmu Smíchova). Cífkovi pak losuji B5 a bráchovi C6 - víceméně neutrální místa. Je na řadě déčko a tedy místo pro mne samého. Pochopitelně si přeji místo co nejblíže dvanáctce. Jak sleduji losování, stále v osudí zůstává jedenáctka. Nořím ruku do klobouku, vyslovuji nahlas „jedenáct" a zdvihám ruku s míčkem. Je na něm .... desítka! O číslo méně, ale pořád skvělé. Na chvíli mne z radosti nad dalším povedeným losem dokonce přestává bolet hlava.
Rychle sděluji los svým kolegům, z nichž zejména Standa má pod tíhou zodpovědnosti těžkou hlavu a už si rozebíráme živou, abychom mohli vyrazit ke svým štontům. Já to mám tentokrát opravdu daleko a ve stavu, v jakém se nacházím, je to opravdový očistec. Autem se prý na déčko nijak dojet nedá, a tak tahám svou výzbroj na třikrát po břehu. Konečně mám vše nanošeno. Dávám si pár doušků studené vody, která mi v tu chvíli připadá jako sám elixír života a pozoruji vřeku. Oproti včerejšku se zdá o něco pomalejší, ikdyž tady na déčku, kde je užší koryto, proudí přeci jen stále slušně. Rozhodně se ale pokusím uvodit třígram a určitě si připravím i lehčí splávek.
Ani nečekám dlouho a k mým uším doléhá výstřel pistole oznamující začátek přípravy. Ta je tu zcela bezproblémová. Břeh vysekaný, dobře přístupný, prostoru pro všechny dosti. Během přípravy rychle monitoruji, koho že to mám vlastně v sektoru. Po mé pravici sedí Pavel Martínek z Budějovic a pod ním Jirka Klement z Trabucca - oba velmi slušní závodníci. Za Jirkou je husté křoví, za které nevidím, ale vím, že právě za ním sedí muj soupeř č. 1 v bitvě o postup do první ligy a to soupeř víc než nepříjemný. Není jím nikdo menší než vedoucí muž průběžného pořadí jednotlivců - Pavol Mihál z Vinohrad. Z Jihlavy, což je náš druhý hlavní soupeř, tu mám Honzu Trúbswassera, ale ten má relativně slabší los - sedí totiž na D2. Nade mnou, na D11 je naopak papírově slabší soupeř v podobě Karla Maška ze Smíchova bojující o udržení v lize a nad ním na forhondu téměř domácí Pavel Moravec z Jindřichova Hradce.
Stavím čtyři topsety a tři odhozy, ouklejový bič opomíjím - po včerejšku a s takovým losem si věřím na větší rybu. Všechno stíhám tak akorát, takže příprava příjemně ubíhá a přesně šest minut před jednou už stojím rokročený nad břehem a v každé ruce třímám kouli krmení. Je to tady. Výstřel se nese vzduchem a já peru koule do vody - pěkně nad děličku. Je to tam. Rukou ještě dohazuji pár menších koulí na odhoz a sedám na bednu. Stahuji děličku, beru topset, napichuji tři červy. Jsem připravem se poprat o postup do elity, nebo aspoň uhájit to skvělé druhé místo pro náš tým.
A už přichází třináctá hodina a s ní další výtřel z pistole zahajující samotný lov. Roluji na vodu topset s třígramovým splávkem a pomalu jej popouštím po vodě. Nic. Zkouším střídat volné proplavávání s nadržováním splávku, hypnotizuji jej očima, ale oranžová anténka se ne a ne potopit. Tak to je překvapení. Po včerejšku jsem očekával záběry hned od začátku závodu. Uklidňuje mne pouze fakt, že kolem mne je zatím také mrtvo. Až po dalších pár minutách vidím odrolovávat Jirku Klementa. Na hladině se mu mrská cosi stříbrného a on to nabírá do podběráku. Asi podoustev. Za křovím vidím zajíždět další děličku a další podběrák se ponořuje pod hladinu. Hlas komentující tyto úkony nemůže patřit nikomu jinému než Pavolu Mihálovi. „Sakra", říkám si, „jen já pořád nic". Jirka Klement zdolává už asi třetí rybu a Pavol mu minimálně zdatně sekunduje. Pak dostává záběr i pode mnou sedící Pavel Martínek a po něm se konečně dostává i na mne. Ryba evidentně najíždí odspodu, jelikož forhond zatím moc neboduje. Teď se ale frekvence záběrů stupňuje a taháme ryby prakticky všichni od forhondu až po Jirku Klementa na D8. Pavola Mihála už nesleduji, ale nepochybuji, že ten si drží své solidní tempo. Do dobrého rytmu se dostávám i já a v rychlém sledu tahám asi pět podouství sem tam proložených nějakou tou ouklejí, která chňapla po propadávajících červech. Pak nastává útlum a záběry odeznívají. Já ještě dostávám jednu menší plotici ze samotného konce úseku, a pak nastává hluché období. Snad jen Pavel Moravec na forhondu pokračuje v pravidelném odlovování ryb.
Trápím se dobrých deset minut bez záběru a přemýšlím, co s tím. Nabízí se odhoz. Pavel Martínek pode mnou je nakonec rychlejší a posílá do půli řeky svého anglána. „Tak si počkám, co to bude dělat a podle toho se zařídím", říkám si, zatímco ve svém úseku vytrvale hledám ryby. Jediné záběry mám stále na samém konci sektoru a ty jsou od drobnějších plotic, které tam zřejmě čekají na vyplavené částečky krmení. Z odhozu zatím Pavel také nic netahá. Až po dobrých deseti minutách přitahuje podoustev. Já stále dokrmuji děličku lepenými červy a čekám, co bude následovat. „Jestli vytáhne z odhozu další slušnou spodovku, jdu do něj taky", přemýšlím v duchu. Ta ale Pavlovi přichází až po drahné době opět v podobě podoustve. Z děličky jsem pořád o něco rychlejší, ale cítím, že vítězné tempo jsem tedy nenasadil. Čekám, zda z odhozu nepřijde v rychlém sledu další podoustev - ta by mě asi definitivně přinutila sáhnout po odhozu. Ale nepřichází. Zato mně přichází štěstí v podobě kamaráda Šuliho, který se na mne přijel z Budějic podívat. S jeho příchodem úplně ustává vítr, vylézá sluníčko a mně se parádně rozjíždí záběry.
Vypadá to, že jsem na to kápnul. Vše začíná už správným položením udice na vodu. Musím ji trochu nadhodit proti proudu a zároveň od břehu, děličkou ji hned přidržet a nechat splávek opsat půlkruh kolem špičky. Buďto přichází záběr už během tohoto půlkruhu, častěji však po něm, když doslova po milimetrech spouštím splávek na krmené místo a metr pod něj. Tahám ponejvíce podoustve, jejichž nepoměr mezi váhou a bojovností mě začíná ubíjet. Mnohem radši mám v tomto směru cejny, u nichž je tento poměr zcela opačný. Ti však nepřicházejí, ikdyž se je snažím nalákat na „Jirkův zázračný posilovač". Příjemným zpestřením jsou tak aspoň skaláci, plotice a sem tam tlouštík. Tempo teď držím doslova ďábelské. Nához, potopení splávku, zásek, vytažená guma, odrolování, navedení ryby do podběráku, nová nástraha, nához, potopení, zásek... a tak stále dokola. V tuhle chvíli jsem suverénně nejrychlejší, myslím, že přechytávám i forhond. Vrací se mi dobrá nálada a dokonce si s ulovenými rybami dovolím i pózovat pro objektiv Mončina fotoaparátu.
Jakmile záběry začínají ustávat a pár jich prosekávám, ihned nasazuji o půl gramu lehčí splávek a vracím se zpět do hry - zase tahám jednu rybu za druhou. Mé štěstí však netrvá věčně - asi po hodině zase přichází útlum a nemůžu se do ryby za boha trefit. Pavel Moravec na forhondu si naopak stále drží svůj rytmus a jestli jsem na něm něco nahnal, tak o náskok zase rychle přicházím. Zkouším dokrmovat, dohazuji lepeňáky, hledám ryby na začátku i na konci sektoru, ale nic, prostě nic. Až pak přichází rychlý záběr. Sekám. Guma letí z děličky a já ji jen držím a čekám, co bude dál. Ryba jezdí u dna, je zjevně dost těžká. Pomalu přemýšlím, že začnu odrolovávat, když v tu chvíli najednou tah povoluje a guma pozvolna zajíždí zpět do děličky. Zdvihám špičku, ale ne - zkrátka už tam není. Jsem pěkně rozladěný a do toho přichází pořádající Vašek Adamec a hlasitým aplausem komentuje výkon Pavla Martínka, jenž se vrátil k děličce a pět náhozů v řadě proměňuje v rybu. To mi na náladě moc nepřidává. Naštěstí přichází i Jirka Driesel (dnes v podobě trenéra), a tak s ním situaci rozebírám. Jirka usuzuje, že krmím moc nízko po proudu a proto mi ryba s krmením sjela níže - právě k Pavlu Martínkovi. Nutí mne krmit čtyři metry nad špičku. Zpětně myslím, že to byla chyba, jelikož voda přeci jen tolik netekla a tímto manévrem jsem si úsek dokonale rozkrmil.
Trápím se nadále. Záběry ale ustávají i u Pavla Martínka a ten se vrhá do další disciplíny - tentokráte v podobě lovu ouklejí. Těch je tu plno a mají slušnou váhu. Přemítám, zda mě v nich českobudějovický závodník může ještě předehnat. Docházím k názoru, že bych měl raději ještě něco chytit. Tuto myšlenku se mi daří naplnit až během závěrečné čvrthodinky, kdy rychle po sobě zasekávám a vytahuji ještě dvě podoustve a slušného skaláka. Pak už je tu signál oznamující posledních pět minut, které pro mne uplynou bez užitku a ve čtyři hodiny závod končí.
Začínám balit nevyužité tři odhozy, na jednomž z nich mi kamarád Šuli ušlápnul špičku a přemítám, zda mi má prostřední šťastná hodinka pomůže k dobrému umístění. Je mi jasné, že na Pavla Moravce z forhondu nemám, Pavel Martínek mocně finišoval, ale snad mě nedohnal a smíchovský Karel Mašek s Jirkou Klementem z Trabucca by měli být jasně za mnou. Dále jsem už během závodu nedohlédl, ale soudě podle dobře naladěného hlasu Pavola Mihála, který se co chvíli ozíval zpoza křoví, tuším, že vinohradský borec zaválel.
A je to tady - váha dochází až ke mne. Z výsledků jsem se soustředil jen na ten od Pavola - zvučný hlas Vaška Adamce mu ohlásil rovných 5000 gramů. Tolik nemám - je jasné, že skončím za vinohradským závodníkem. Teď je jen otázkou o kolik míst. Pavel Martínek přede mnou navážil 3400 gramů. Kolik budu mít já? Potěžkáním vezírku odhaduji tak tři a půl kila. Sypu ryby (nezvykle) do kýble a po jeho zavěšení na hák se váha ustaluje na 3640 gramech. Karel Mašek z D11 je s vahou 2560 gramů mimo hru a jindřichohradecký Pavel Moravec jasně proměňuje forhond v jedničku s váhou 6240 gramů. Co tedy zbylo na mne? Trojka? Koukám Pepovi Kostkovi přes ruku do výsledků a s trochou zklamání vidím u svého jména čtyřku. „Kdo mě to přechytal?" říkám si a projíždím list závodníků. Zastavuji se až u D2 - právě z tohoto místa nakonec perfektně zachytal jihlavský Jan Trubswasser a s váhou 4360 gramů se vklínil mezi mne a Pavola Mihála. Jsem trochu rozladěný z toho, že mne nakonec přechytali oba mí největší sokové, ale s výsledkem jsem nakonec spokojený. Rozhodně jsem nepropadl a bude záležet na tom, jak dopadli mí kolegové.
Ze sektoru C přichází dobrá zpráva. Brácha si s váhou 4480 gramů došel pro jedničku v sektoru - tak trochu nečekaně, jelikož během celého závodu absolutně netušil, jak chytali oba kraje jeho sektoru a jeho vlastní výkon mu nepřipadal nijak oslnivý. Na vinohradského Aleše Horkého, který skončil šestý, stáhl pět bodů a na Petra Kotena z Jihlavy bodů šest a úspěšně tak vykompenzoval mé drobné manko. Cífka na béčku podal taktéž slušný výkon, když svou váhou 5050 gramů dosáhl na páté místo a na vinohradském Tomáši Turkovi stáhl další tři bodíky. Jihlavský Libor Novák svou dvojkou naopak tři body z našeho náskoku ubral, a tak jsem byl zvědavý, jak dopadl na áčku náš novic Standa, který mohl těžit z vylosovaného forhondu. Stejně jako Cífka vydoloval slušný výsledek v podobě pětky za váhu 7560 gramů. Ubral tak další dva body z náskoku vinohrad díky sedmičce Matěje Kliky a ztratil jen bodík na jihlavského Jindru Veselého.
Suma sumárum náš tým Black Bass za sobotu stáhl 8 bodů z náskoku prvních Vinohrad a o jeden bodík navýšil svůj náskok na druhém místě před dnes skvěle chytající Jihlavou. I přes vydařený lov jsme ale dnes nebyli hlavní hvězdou závodního pole. Tou se suverénně stal jindřichohradecký tým GUT MIX „C", jehož závodníci vychytali hned tři jedničky!!!! Můj dobře známý Pavel Moravec ji vylovil na déčkovém forhondu, Milda Žák st. si pro ni došel z místa B10 a Jarda Kovařík ml. ji s přehledem uhájil na A7, odkud zároveň vydoloval nejvyšší hmotnost závodu -14720 gramů! Zejména taktika zkušeného Mildy Žáka byla překvapivá. Děliččce se věnoval jen během první „silné" hodinky, a pak se naplno pustil do ouklejí, které ho nasměrovaly až k hmotnosti 8090 gramů.
Ale i souboj na dně tabulky „o udržení" se vyvíjel zajímavě. Dva týmy z chvostu tabulky byly oslabené o své stabilní členy - Jungvirt tým to řešil nominováním svého trenéra Milana Jungvirta do závodů a tým Smíchova chytal pouze ve třech. Z toho těžil zejména tým Braníka, který dnes především díky solidnímu výkonu Franty Koubka a Vaška Hlíny skončil na šestém místě a učinil tak rázný krok k záchraně druhé ligy. Snažil se i tým Plzně, ale jeho celková sobotní devítka k překvapivé záchraně stačit nemohla. Nejhůře tak dnes dopadl Jungvirt tým, na jedenáctém místě se ocitl oslabený tým ze Smíchova a desítku nečekaně získaly České Budějovice, zejména díky nevydařenému závodu a špatnému losu Mirka Blechy ml.
Sobotní závod se nám tedy vydařil. Stále jsme ve hře o postup do elitní ligy a z druhého místa by nás sesadil leda totální výpadek v posledním závodě. Uchylujeme se opět do našeho báječného penzionu a při tradičním grilování rozebíráme složitou otázku, kdo že z naší pětice vlastně zítra nebude chytat. Standa a Cífka totiž dosáhli shodného umístění. Logicky se nabízí rozhodnout na základě CIPS bodů - ty má za sobotní závod lepší Standa. Na druhou stranu Cífka má zaděláno na výborné umístění v rámci celkového pořadí jednotlivců a první liga láká, takže se nabízí postavit přeci jen to nejsilnější, co máme. Naši diskusi ukončuje rázným rozhodnutím samotný Standa. Vzdává se zítřejšího závodu a dává nám možnost poprat se o první ligu v naší zkušené sestavě. Je to nečekané a krásné gesto, zároveň závazek podat co nejlepší výkon. Dnes to s pitím ani moc nepřeháníme a po shlédnutí Shreka II a několika Jirkových vtipných historkách jdeme ulehnout.
Ráno je sice budíček ještě dříve než v sobotu, ale vstává se mi o poznání lépe. Na úsek dorážíme ještě za šera. Řeka i okolní pole se koupou v mlžném oparu. Je bezvětří a vymetená obloha věští krásný den. Zatím je ale pěkná kosa, což některé týmy řeší klasickým ranním panáčkem, my se zahříváme při přípravě krmení. Naše týmová souhra opět funguje dokonale a s velkým časovým předstihem máme umícháno pro všechny čtyři závodníky. Krmení necháváme stejné jako včera, jen měníme posilovač, který nás v sobotu příliš nenadchl.
Ještě nahlašuji změnu v sestavě - Jirku namísto Standy, a pak už podléhám volání přírody a běžím si ulehčit do blízkých křovin. Jak se vracím, už z dálky vidím, jak na mě kluci mávají a pořvávají. „Safra, že bych pro...l losování?", říkám si.... a taky že jo, už je ho půlka pryč. Místo mne se losování ujal Cífka a los na áčku i béčku zatím nevypadá příliš slibně. Brácha zamíří na A10 a Jirka má B7. Od céčka už se zase ujímám losu já. Cífka si přeje nízké číslo, aby byl blízko forhondu, tak mu tahám C2 (to ještě netušíme, že forhond na céčku je tentokrát spíš „za trest"). Já jdu opět na déčko a přeji si, stejně jako včera, jedenáctku. Vyslovuji magických „jedenáct", má ruka se noří do klobouku, šátrá až na dně a odamtud loví míček s číslem ... jedenáct!!! Tentokrát to tedy vyšlo dokonale. Včera D10, dnes D11 - co víc si můžu přát?
Mou radost kalí jen představa, že se dnes budu muset s věcmi tahat zas až na samotný kraj závodního úseku. Jdu se tedy poradit s Pavlem Martínkem, který se tam včera záhadně odkudsi vynořil, zda neexistuje nějaký fígl, kterak se na déčko dostat autem. Existuje a Pavel mi ochotně vysvětluje, kterak že se objížďkou přes blízkou vesničku dostanu až na samý konec déčka. Vydávám se na cestu. Po průjezdu vesničkou je cesta hodně hrbolatá a vede i přes několik padlých akátů, ale opravdu končí akorát u D12ky, což je naprosto ideální. Ani nevím, proč mě napadlo po vynešení všech věcí obejít raději auto a zkontrolovat, zdali jsem na té cestě necestě nepíchl. Snad to byl instinkt - jelikož pravá zadní guma je opravdu skoro prázdná. Asi nějaký ten vzrostlý akát. Přeci jen má trny jak hřebíky. Chvíli si říkám, zdali se mám rovnou pustit do výměny za rezervu, ale nakonec se rozhoduji šetřit síly na závod.
Tentokrát mám času dost, a tak si hovím na bedně nad svým místem a pozoruji, kdo že mi sem dorazí za soupeře. D12, tedy forhond, dnes okupuje Franta Lamač z Trabucca, což mě těší, jelikož je s ním dobrá řeč. Pode mnou pak sedí včerejší forhondař - starý známý Pavel Moravec (teda ten si taky umí nalosovat!). Na D9 je pak Libor Novák z Jihlavy (toho budu mít rád na dohled) a D8 obsazuje nečekaně nasazený Milan Jungvirt z Jungvirt týmu. Pak je ono neprůhledné křoví, za nímž včera seděl Pavol Mihál a kohopak tu máme dnes? Co to? Nešálí mě snad zrak? Pavol Mihál tam sedí zase. Jen o jedno místečko níže. Jeho včerejší místo dnes zaujal juniorský mistr světa Míra Blecha ml. Tak to je solidní sestava. Sektor mám opět nabitý. Zejména Pavol Mihál mi je snad souzen - koupil jsem ho už potřetí za sebou do sektoru. Nic proti němu nemám, je to rozený sympaťák, jen kdyby občas měl trošku smůly a předvedl nějaký zpackaný výsledek :o) ... ale je mi jasné, že to dnes od něj očekávat nemohu a automaticky si už teď k svému vysněnému umístění přičítám +1.
Příprava probíhá standardně. Oproti včerejšku jen vypouštím topset s 5g splávkem a namísto něj naopak přidávám jeden lehčí - 2g splávek. Dále pak vybaluji jen dva odhozy a místo třetího připravuji bič - co kdyby to náhodou bylo o ouklejích? Moc tomu nevěřím, navíc z takového místa by byl hřích nejet spodovky, ale sichr je sichr.
Pět minut před krmením začínám tradičně mačkat koule, ale buďto jdou hodinky mne pozadu, nebo pořadatelům napřed - zničehonic je tu signál ke krmení. Hážu, co mám a zbytek domačkávám narychlo před každým hodem. Ještě si rychle dělám trochu pořádek kolem svého místa a už píchám tři červy na háček a jsem připraven vyrazit za snem o první lize.
V jedenáct hodin (já mám tedy 10:57) se ozívá výstřel a jdeme na to. Spouštím na vodu 3g splávek a pomalinku pročesávám svůj úsek. Ryby si opět dávají trochu načas, ale teď už mě to nechává klidným - vím, že dorazí. Zase najíždějí odspodu. První záběr a vytaženou gumu vidím na děličce Libora Nováka a po něm i u Milana Jungvirta. Do toho slyším tradiční hlášky Pavola Mihála a je mi jasné, že už i on má nějakou tu šupinatku ve vezírku. Pak už zajíždí splávek i mne a podle rázného cukání hned poznávám podoustev, která je tu tento víkend trochu překvapivě nejvíc lovenou rybou.
Záběry už jsou po celém sektoru. Jen u Franty Lamače na forhondu to vypadá, že k němu ještě rybky nedorazily. Asi se zdržely u mne, jelikož já chytám zase svoje zběsilé tempo a tahám rybu za rybou. Praktikuji svou včerejší metodou s předhozeným splávkem a opsanou špičkou děličky. Během tohoto opisovaného půlkruhu dostávám jeden záběr za druhým. Zatím samé podoustve, z toho ale jedna kolem 40cm. V tuto chvíli jsem rozhodně nejrychlejší ze všech závodníků, na které vidím. Kupodivu nejhůře to zatím stále vypadá s Frantou na forhondu.
To bych ale ani nemohl být já, abych si situaci nezkomplikoval. Další zdolaná podoustev sebou totiž tak mele v podběráku, že mi do sebe parádně zamotává olůvka. Zkouším to chvíli rozmotat, ale po chvíli je vlasec plný uzlů. Tak to vzdávám a beru do ruky topset s 2,5 gramovým splávkem. Vše vypadá dobře. Na první nához tahám další podoustev a na druhý krásně vypaseného zlatého jesena. Pak ale přichází další podoustev a ja prožívám „deja vu" v podobě dalších totálně zamotaných olůvek. Ani tuto motanici se mi nedaří rozmotat, ikdyž tomu věnuji hodně drahocenného času. Mezitím se pode mnou parádně rozchytal Pavel Moravec a nade mnou se začal probouzet i Franta Lamač.
Na výběr teď už z připravených udic mám jen 2gram nebo 4gram. Jelikož jsem spíš příznivcem jemnějšího chytání, beru do ruky 2gram. Záběry sice přicházejí, ale jsou to jen oukleje, které po pomalu padající nástraze úspěšně lapají. Když už nástraha propadne na dno, jsem bez záběru. Zkouším dokrmovat lepenými červy, ale ani ti se mi dnes moc nepovedli. Buď jsem přidal málo lepidla, nebo se mi nějak zapařili - každopádně se k mé ruce lepí víc než k sobě. Izoluji je tedy vrstvou krmení, abych je z ruky vůbec odhodil. Dokrmování lepeňáky ale nepomáhá. Skoro hodinu jsem bez pořádné ryby. Franta se na forhondu mezitím báječně rozjel a tahá rybu za rybou. Tvrdí sice, že můj náskok ze začátku ještě nestáhl, ale já tuším, že už je dávno přede mnou. Pavel Moravec taky chytá velmi slušně - všímám si, že dokonce zapojil do akce lízátko. Uvažuji, zda nesáhnout po čtyřgramu, ale bůhvíproč se mi do toho nechce. Naštěstí akorát přichází Standa a jednoznačně nakazuje výměnu za čtyřgram. Činím tak a na druhé proplavání mám záběr. Bum a táhnu pěknou podoustev. Po ní přichází hned další dvě. „Že jsem to nezkusil dříve.... hlavně že jsem zpátky ve hře, teď musím zas jet na plné obrátky". Ještě se ptám na ostatní kluky. Zprávy ale nejsou dobré. Všichni se trápí, Cífka dokonce nechytá skoro vůbec, krmení prý dnes moc nefunguje.
Začínám tušit, že na první ligu to dnes nebude..zvlášť když pořád slyším Pavola, kterak komentuje své úlovky. Kdosi mu říká, že „ten pod forhondem chytá pěkně", na což Pavol reaguje slovy „sakra, to je Black Bass, tak to musím přidat".Jak se poději ukázalo, jeho obavy byly zcela zbytečné.
Já na základě informací od Standy přestávám zcela krmit a snažím se do vody dopravit jen lepené červy, ikdyž mi jich vždy třetina zůstane na ruce. Záběry pokračují, ale taková frekvence jako v první hodině to už pochopitelně není. Franta nade mnou začíná zdolávat cejny a i na dálku vidím, že se mu na háčku mrská pěkný hnojáček. Dávám ho taky a snažím se vyloudit z vody nějakého toho zlaťáka. Tři proplavání nic a pak přichází záběr. Pomalu roluji a vyhlížím zlatavé cejní tělo, ale místo něj na hladinu vyjíždí jen další zběsile bojující podoustev. Na žížalku už záběr nemám, a tak ji měním za dvě kukly. Přichází mé štístko Monička a hlásí, že již zbývá jen čtvrthodina do konce. Já opět pomalinku provádím svůj splávek skrz úsek. V tom prudce zajíždí. Přisekávám a ačkoliv mám zrovna nejtvrdší gumu, ta okamžitě sviští do půle řeky. Chvíli to trvá, než se ryba otočí a pak začínám pomalilinku odrolovávat za sebe. Guma pořád směřuje šikmo do vody a ryba se drží u dna. Vím, že bude velká. Konečně odděluji topset a pomalinku táhnu rybu k hladině. Tep mi buší a když ji zahlédnu, ještě se zrychluje. Je to tloušť dobrého půlmetru. Teď moc nevzdoruje, a tak ho pomalu páčím k podběráku. To se mu ale vůbec nelíbí a prudce vyráží zpět na vodu. Obracím ho a zvedám znovu. Je u hladiny, ale mimo dosah podběráku. Když ho páčím blíž, cítím, že tah je pomalu neúnosný a bojím se, že ho vyříznu. Ručkuji tedy po topsetu, chytám ho v půli, čímž zmírňuji pákový efekt a pod hladinou ho tak pomalu „vláčím" k podběráku. Dvakrát se ho dotknu kruhem a on hned zase startuje na vodu. Napotřetí už ho pomalinku navlékám do síťky, a pak prudce zvedám. Mrská sebou, voda stříká, ale už je tam, teď už mi neuteče. Sunu k sobě podběrák a úlevou hlasitě vydechuji. Těžkám ho - bude mít tak ke dvoum kilům - tak tohle je přesně ryba, která mne snad vrátí na čelní pozice.
Času moc nezbývá, a tak se nažím svůj výsledek ještě dále vylepšovat. Do konce závodu tak tahám ještě pěkného skaláka a jednu podoustev, což mě plně uspokojuje. Dnes jsem tedy předevedl úplně jiný závod než v sobotu.
Zatímco včera jsem nejvíc bodoval v prostřední hodině, dnes jsem měl super start a závěr. Uvidíme, co z toho bude za výsledek. Franta mi sice tvrdí, že s tím tlouštěm dělám jedničku, já ale zůstávám nohama na zemi. Je mi jasné, že minimálně právě Franta, který krom první půhodiny chytal pravidelně ryby po celý závod (a to včetně pěkných cejnů a jesenů) mě určitě přechytal.
V hloubi duše doufám, že bych alespoň Pavola Mihála mohl dnes přechytat, ale to už se ke mně nese jeho ohlášený výsledek 11020 gramů. „Tak to ani náhodou nemám", říkám si a je mi jasné, že ani dnes Pavola nepředstihnu. Hlídám si ještě váhu jihlavského Libora Nováka - ten má 5560 gramů a pode mnou dobře chytajícího Pavla Moravce - jemu navážili 5760 gramů. Teď je řada na mne. Sypu ryby do síťky - ten tloušť se mezi nimi obzvlášť vyjímá - a bedlivě sleduji digitální displej. Číslo začíná sedmičkou, což mě uklidňuje a dál se nechce ustálit. Nakonec z toho vychází 7140 gramů. Franta Lamač mě dle očekávání přechytává a na váhu sype 9920 gramů. Tak že by z toho pro mne byla pěkná trojka? Koukám do zápisu a prožívám dnešní „deja vu číslo dvě". Vedle mého jména je opět čtyřka. Tak kdopak mě to ještě přechytal? Je to Míra Blecha, který, jak se později přiznal, dokonale okopíroval taktiku vedlesedícího Pavola Mihála a vytěžil z ní 7280 gramů ryb - o 140 gramů mě tak přechytal.
Možná by mi tedy stačila jediná ryba k lepšímu umístění, ale nejsem z toho nijak nešťastný - právě naopak děkuji Bohu, že mi na poslední chvíli seslal tak krásného tlouště. Bez něj bych se dozajista ocitl až v druhé polovině výsledkové listiny.
Dnes jsem tedy na Pavola ztratil další tři body. Čekám, jaké zprávy přijdou od mých parťáků, ale tuším, že dnes to zřejmě ani oni nespasí. Cífka se na C2 protrápil až do konce a letošní sezónu zakončil na něj nezvykle špatným výsledkem - jedenáctkou. Horší byl už jen plzeňský Ján Omamik na C1. Forhond zde tedy působil spíše negativně a lepší výsledky se obvykle dělaly až v druhé půli sektoru C. Nejlépe tu z C10 zachytal Richard Chlupáč z Bechyně, který si za 9460 gramů vysloužil jedničku. Na béčku Jirka vychytal průměrnou sedmičku a ztratil tak další body na Vinohrady, jejichž Tomáš Turek tu získal jedničku za 7440 gramů. Na áčku pak brácha přidal další průměrný výsledek v podobě umístění 7,5, když nachytal na chlup stejnou váhu jako Peter Viktora z Trabucca. Na áčku dnes opět kraloval Milda Žák, který z místa A7 vylovil téměř totožnou váhu, co včera a sice 8070 gramů, které mu stačily opět na jedničku.
Dnešní závod nám bohužel zdaleka nevyšel podle našich očekávání a je holt vidět, že se do té první ligy ještě máme co učit. Musím sportovně uznat, že tým Vinohrad po celou sezónu podával velmi vyrovnané výsledky a plným právem si návrat do ligy zaslouží. Náš tým Black Bass nakonec uhájil druhé místo před Jihlavou, která i dnes zachytala skvěle a po zásluze obsadila třetí příčku. I to je pro náš tým, který dosud na stupních vítězů nikdy nestanul, velký úspěch a na začátku sezóny bychom jej brali všema deseti.
Vyhlašování vítězů i poražených si tak už užíváme v dobré náladě a to včetně mně, ačkoliv jsem právě absolvoval zápolení s heverem při výměně píchlého kola. Nejdříve jsou vyhlašováni vítězové jednotlivých sektorů, z nichž každý dostává tradiční hliněný pohár a ceny věnované firmou Black Bass. Mezi vítězi se rozhodně vyjímá jindřichohradecký Milda Žák, který si jde pro pohár hned dvakrát.
Dále jsou vyhlášeny nejlepší týmy tohoto kola. My za tento víkend bereme nepopulární bramborovou medaili, pro bronz si jde Jihlava, která má shodně bodů s Vinohrady, ty ale díky vyšším CIPS bodům mají stříbro. Zlato dnes patří jindřichohradeckému týmu GUT MIX „C", který dosáhl parádního součtu 26 bodů za víkend.
Pak je vyhlášen nejlepší jednotlivec za celou sezónu. Tím se pochopitelně stal mnohokrát zmiňovaný Pavol Mihál, který svou jedničkou a dvojkou prokázal svou supertřídu i na těchto závodech.
A konečně je tu vyhlášení celkového pořadí týmů za sezónu 2007. Poslední je s výrazným odstupem Plzeň, předposlední je tento víkend nevalně chytající Jungvirt Team, na desátém místě se i přes výborný úvod v Jinřichově Hradci objevuje tým Smíchova. Tyto tři týmy opouští druhou ligu. Dále následuje na devátém místě dobrými výsledky se zachranivší Braník (Smíchov předstihl jen o jediný bod!), na osmém místě Jindřichův Hradec „D", na sedmém místě dnes opěvovaný Jindřichův Hradec „C", na šestém místě jsou pak České Budějovice, které o dva body předstihlo Trabucco Praha, čtvrtí jsou trochu opomíjení, ale kvalitně chytající borci z Bechyně a stupně vítězů už asi znáte. Bronz patří již dlouhodobě dobře chytající Jihlavě, pro stříbro a svou vůbec první medaili si jde náš Black Bass tým a zlato plným právem náleží ostříleným závodníkům z Vinohrad.
Nezbývá než popřát vítězům mnoho úspěchů v první lize, ať je tu zas brzy nepotkáme a sestupivším týmům hodně štěstí v nižších soutěžích, ať je tu zas naopak co nejdříve přivítáme. Letošní sezóna se mimořádně povedla - všechny závodní víkendy byly prosluněné, každý závod se nesl v duchu fair play, za přátelské atmosféry a všeobecné pohody. Situace v tabulce byla dramatická až do samotného závěru a tak to má být. Nezbývá tedy, než se společně těšit na tu sezónu příští. Uvidíme, komu to tentokrát sedne a kdo naopak půjde z kola ven :o)
