Na poslední červnový víkend je naplánováno 3. kolo II. Black Bass Ligy, v rámci nějž se má závodní plavaná vrátit na kdysi populární úsek uprostřed Plzně na jednu z říček protkávajících tuto západočeskou metropoli v podobě Radbuzy. Nakonec se jedná o trochu jiný úsek, než o kterém šly varovné zprávy hovořící o proudné vodě s velkými balvany na dně. Tento úsek má nabízet velmi pomalu tažnou vodu s měkkým bahnitým dnem, na němž se dá pomocí jemného chytání docílit mnohakilových úlovků. Jenže matka příroda rozhodla jinak a namísto líně se valící říčky na nás čeká dravý proud zakalené strouhy s mnoha plujícími větvemi, pet lahvemi, pěnou a jedním velkým kopcem. Kopcem smůly přichystaným právě pro mě....
Blíží se pomalu sobota s datem 27.6. a já se v rámci své služební cesty snažím z Bratislavy kontaktovat své soukmenovce, aby mi podali aspoň nějaké zprávy o řece, jež na nás čeká. Nikdo z nás tu dříve nechytal, a tak se snažíme sondovat informace od druhých. Jirka vyměňuje původní teorii o půlmetrových podoustvích a dnu jak cimbuří za tentokrát „zaručené" zprávy o jemném chytání na splávky do jednoho gramu. Postupem času ale přicházejí další zprávy související s rostoucí hladinou českých toků. I naši slovenští bratia se začínají strachovat a okolo Dunaje vyrůstají protipovodňové zábrany. Situace se během týdne nijak nelepší a obě republiky jsou nadále skrápěny mohutnými dešti. Já tak ještě stíhám v totálním lijáku absolvovat na stadionu Interu Bratislava koncert Depeche Mode a pak ve čtvrtek v noci pozorovat, kterak se před naším hotelem vzneslo do vzduchu auto po odpálení nálože v rámci vyřizování mafiánských sporů, a pak už se konečně vracím zpátky do matičky vlasti. Zde jako první mířím za Jirkou, abych klasicky nafasoval polystyrenku s živou a ještě stíhám prohodit pár slov s bráchou, který má čerstvé info od Standy. Standa jako jediný opět nelenil a vyrazil v pátek potrénovat přímo na závodní úsek. Zprávy ovšem nejsou dobré. Řeka je výrazně nad běžným stavem, proudnice se kroutí od břehu ke břehu a na některých úsecích je nejspolehlivějším splávkem lízátko. Stav výrazně se vymykající normálu se pochopitelně podepsal na rybí aktivitě. Na sektorech A a B se dle Standy chytaly pouze oukleje a na C a D se sem tam vytáhl cejn či skalák, ale výrazně záleželo na místě. Standa osobně nebyl schopen udržet 5g kuláček a neměl na děličce jediný záběr.
„To zas budou závody"... honí se mi hlavou, ale jelikož jsem po pětidenním intenzivním školení patřičně unavený, naštěstí se mi daří poměrně brzy usnout a v šest už budím sebe i přítelkyni Moničku. Hážu věci do auta, Monička nám sebou chystá koláč od babičky a vyrážíme směr Plzeň. Cesta probíhá v pohodě a na okraji Plzně dojíždíme bráchu, který se prozradil ve zpětném zrcátku svou oblíbenou činností v podobě dloubání se v zubu. Držíme se za jeho zadkem a díky tomu tak spolehlivě dojíždíme na závodní úsek a to ještě s mohutnou rezervou na oficiálně stanovený čas srazu (8.15). Po prohození pár klasických narážek a pozdravení se s okolními závodníky se pouštíme do tradičního míchání krmné směsi a dolaďování jednotlivých složek živé. Když to vidím a sjedu sem tam očima k zakalené vodě, mám vážné pochybnosti o racionalitě našeho počínání. Pipláme se tu s červama, žížalama, Standa nám rozdává kukly, konopí, Jirka se tradičně řeže při pokusu o otevření plechovky kukuřice, navíc tu letos poprvé ke slovu přicházejí i patentky, tím pádem i patentková hlína, k tomu posilovače, arabská guma, kamínky.... opravdu má smysl všechno naházet do té žumpy?
Na tvářích okolních závodníků se zračí obdobné pochyby, ale teď už s tím nenaděláme. Plzeň náhradní vodu nemá, a tak je jasné, že se tu s tím budeme muset nějak poprat. Lehké závody to teda rozhodně nebudou. Příprava krmení spěje do závěrečné fáze, družstva jsou zaregistrována, Pepu Kostku s Vaškem Adamcem ohodil jakýsi projíždějící dobrák vodou z louže, a tak už nic nebrání zahájení losování. To oznamuje výstřel z pistole za našimi zády, po němž Jirkova Ája téměř potratila, ale nakonec to nějak ustála a dítě v těle na poslední chvíli udržela. Jarda Čapek se v úvodní řeči omlouvá za vyšší moc, jež změnila tuto malebnou říčku k nepoznání a vyslovuje společné přání aspoň jedné chycené ryby pro každého. Jde se losovat. Podle zpráv od Standy budou „za trest" především sektory A a B, na C a D je šance aspoň něco chytit na děličku. Beru to tedy do svých rukou a na nejproudnější úsek na áčko posílám sám sebe, na béčko pak bráchu, na céčko Standu a na déčko Jirku. Otázkou je, co si k tomu přilosovat za čísla. Žádná obecná teorie tu asi moc platit nebude, bude záležet na každém místě a podobě proudnice v daném úseku. Rozhodně tu asi nebude žádnou výhrou forhont - získávají ho družstva Braníku a Nuslí (a jak se později ukáže, opravdu to nebylo nic k závidění). Náš tým má nakonec los v následující podobě: já jdu na A5, brácha na B8, Standa na C11 (má z toho velkou radost) a Jirka na D4 (má z toho jen malou radost).
Výhodou Radbuzy je, že se kolem ní táhne úzká silnička pro pěší, kterou ale dnes můžeme využít i my se svými ocelovými oři a pohodlně se tak může dostat každý co nejblíže svému štontu. V případě sektorů A a B je k tomu potřeba nejdříve trefit úzkou skulinku mezi sloupky, ale to nakonec zvládají i ty objemnější vozy a všichni se tak po chvíli ocitáme na svých místech. První, o co se tradičně zajímám, jsou mí sousedé. Tak na A4 mám Honzu Trubswassera z Jihlavy, což není dobrá zpráva, jelikož ten mě vždycky přechytá a na A6 mám Martina Procházku z Chuchle, což taky není dobrá zpráva, protože ten je zas prakticky z Plzně, zná to tu jak svý boty a v neděli tu prý nachytal přes 15kg ryb. Aspoň jsou to dobří parťáci a příjemně s nimi krátím čas klábosením před začátkem přípravy. S Martinem se dokonce domlouváme na společné taktice tak, abychom krmili zhruba ve stejné linii. Rozhodně totiž nechceme chytat na plnou délku děličky v nejdravějším proudu, když dva metry blíže ke břehu je dokonce větší hloubka a tolik to netáhne. Domlouváme se tedy, že zkusíme zakrmit na 11m děličku a na úroveň 6m biče. Pokouším se k naší taktice přizvat i Honzu, ale ten se tváří tajemně a zřejmě je odhodlán potýkat se s 13m bidlem.
Je tu zahájení přípravy, a tak si vše postupně snáším po strmém břehu k vodě. U samotné vody je docela pěkný, rovný, travnatý břeh a není problém tu poměrně rychle umístit bednu a rozložit vše okolo. Pak už se pouštím do přípravy prutů a nejdřív vybaluju 4 topsety. Jelikož nehodlám chytat v nejsilnějším proudu, můžu si dovolit lehčí splávky. Stavím tak 3g, 4g a 5g kuláčky a jedno 6g lízadlo. Pak si chystám biče a tady dělám významnou taktickou chybu. Dělám si totiž 4m bič s lehkým ouklejovým splávkem, 6m bič s 2,5g splávkem na dno a 8m bič ponechávám nevybalený. Kdybych to mohl vrátit, udělal bych to jinak, ale k tomu se ještě dostaneme... teď se věnuji vyměřování hloubky a opravdu... hloubka je tu víceméně stejná jak na 13ti, tak na 11ti metrech, dokonce i na devíti se hloubka příliš neliší. Všechny udice mírně přehlubuji, jelikož očekávám, že se při zadržení budou zvedat dost nahoru a každou pak nechávám proplavat svým úsekem. Na dvě z nich dostávám záběr a po vyčerpávajícím souboji přitahuji ke břehu dvě mohutné větve. Můj smolný kopec začíná vyrůstat. Po topech beru do ruky i bič a taktéž ho nechávám projet úsekem před sebou. Záběr a na háčku se zmítá další větev. Mám tu před sebou snad celý strom. S bičem ji dovláčím k rákosí před sebou, kde se zasekne a nemůžu s ní už hnout. Šmátrám po ní, ale nedosáhnu. Navlékl jsem si před chvílí své norské gumáky s kožíškem, tak si šlápnu kousek do vody, abych na větev pohodlně dosáhl. Má noha opouští břeh a šlape.... do prázdna! Hned pod břehem je snad metr a půl hloubka a do ní se teď má noha propadá. Otáčím se na druhé noze, jež mi ještě visí na břehu a marně se pokoušejíc o rozštěp, hrabu rukama po čemkoliv, čeho bych se mohl na břehu zachytit. Není tam ale nic, jen pár trsů trávy, která mi ulpívá mezi prsty a já se tak definitivně poroučím po zádech komplet do vody. Mám ji až po prsa a rychle se škrábu zpátky na břeh. Honza s Martinem se mi nepokrytě chechtají a vyslechnu si několik poznámek o fotících se kaprařích a opravdu důkladném sondování dna. Martin mě aspoň jako správný profík zachytil na fofoaparát. Omlouvám se ostatním a chca nechca opouštím sektor, abych se vysvlékl z promočených hadrů a vylil gumáky. Dělám tak na silničce nedobrovolný striptýz pro projíždějící kolaře a pejskaře, ale do závodu zbývá už jen chvíle a já nemám na vybranou. V tu chvíli si navíc uvědomuji, že jsem před závodem ještě stihnul šlápnout do hovna a začíná mi docházet, že dnes to asi nebude můj den. 
Převlečený a vysušený naskakuji zpět na své místo a v rychlosti lepím červy, rozdělávám patentky a čtvrt hodinky před jednou hodinou začínám formovat krmné koule. Za pět jedna přichází výstřel a koule začínají lítat do vody. Já hážu 8 koulí na 11metrů a stejný počet na 6metrů. Dohazuji na to ještě nějakou živou, dosedám na bednu, sázím 4 červy na háček a jsem připraven. Je tu další výstřel. Pozoruji okolí. Odevšad se vysouvají děličky. Že by všichni věřili, že se to od včerejška otočí a spodovka bude brát? Radši to chci taky vyzkoušet a i já vysunuji 11m děličku na vodu. První proplávání a splávek mizí pod hladinou. Zásek. Guma vyjíždí. Mám na prutě další větev. Zřejmě jsem je při přípravě ještě všechny nevytahal. Tentokrát je opravdu těžká a kousek od břehu jde zpátky ke dnu i s utrženým háčkem. Prostě smůla pokračuje. Vyměňuju háček a zase projíždím svůj úsek. A zase zatínám větev. Tentokrát jen na chvíli. Aspoň vím, kde je a snažím se ji vždy přejet výrazným přidržením splávku. To je ale asi tak to nejzajímavější, co se přede mnou odehrává. Jinak ani náznak přítomnosti ryb. Naštěstí to obdobě vypadá i na okolních místech. Objevují se první ouklejáky a vidím i první zdvižené oukleje a musím konstatovat, že některé z nich mají velmi pěkné rozměry. Honza Trubswasser už se do nich pouští taky, a tak i já se po dvaceti minutách pouštím děličky a beru do ruky 4m bič s ouklejovým splávkem. Ale ouha. Takhle blízko oukleje nejsou a po velké snaze zdvihám jen dvě opravdu miniaturní, zatímco moji sousedé Honza i Martin z větší vzdálenosti tahají hodně slušné exempláře a navíc v solidním tempu. Sahám po 6m biči, ale na něm mám 2,5g splávek - žádný oukleják. I tak na něm stahuji hloubku a vodím ho úsekem. Ale nemám na něj ani záběr. Je moc těžký. Všichni soupeři mi utíkají. Musím s tím rychle něco udělat. Vysunuji pod sebou šuplík z bedny a koukám, co mám připraveno za bičové sestavy. Moc toho není, a tak nakonec volím 0,5g splávek s výraznou anténkou. Není to sice vyloženě oukleják, ale furt to bude lepší, než to co teď s hlasitým šplouchnutím dopadá do vody. Skáču z bedny, strhávám ze špičky vlasec původní sestavy a nasazuji půlgram, odmotávám vlasec a nějak nekončí tam, kde by měl. Sakra, vždyť ona to je pastička na osmičku bič a ne na šestku! Takže zpátky ke špičce, zkracovačka a konečně je hotovo. Trvá mi to ale déle, než je zdrávo a Martin s Honzou mě nepříjemně dráždí dalšími velkými ouklejemi. 
Konečně i já opět posílám splávek na vodu a hned vidím, že to nebude jen tak. Splávek na můj vkus až moc vyčuhuje z vody. Výrobce se zřejmě mírně „seknul", když na splávek uvedl údaj „0,5g", jelikož musím přidat ještě další tři broky, než je ponor optimální. Teď je ale splávek zase moc těžký a nemám z toho dobrý pocit. Zdvihám s ním sice dvě oukleje, ale nevěřím mu, což pro další vývoj není dobré. Zase tedy vyskakuju z bedny, strhávám současnou sestavu a přendavám ouklejáček ze čtyrky na šestku s tím, že pochopitelně přidávám patřičný fous vlasce. Nějak to ale v tom kvapu špatně odměřuji a kus vlasce mi přebývá. Takže zase nůžky, zkrátit a konečně jsem zpátky na bedně. Má ztráta ale nabývá a kam jen dohlídnu, vidím všude zdvihat pěkné oukleje, zatímco já mám jen 4 podvyživené chudinky. Pořád ale věřím, že se mi tato „investice do budoucna" vyplatí. Splávek konečně chodí tak, jak by měl a já dostávám poměrně rychle několik dalších ouklejek - žádná z nich ale není tak velká, jaké jsem viděl u sousedů. I ti teď trochu zpomalují. Aktivita ouklejí byla největší v první hodině a teď intenzita braní výrazně slábne. Navíc mi přijde, že vůbec nereagují na krmení, ani když jsem si z hlíny udělal krásně kalující bahýnko. Zkrátka tu chvíli jsou a nejsou. A ani když tu jsou a na vodě se dělá jedno kolečko za druhým, není to záruka, že budou brát. Splávek projíždí přímo skrz kroužkující hejno a oni vůbec nic, maximálně mi zobnou do splávku! Hloubku jsem přitom postupně stáhnul na minimum - těsně pod hladinou jsem měl nejvíce záběrů. Řadu z nich ale nesekám - zase hřeším na to, že nemáme pinky a velký červ s malým háčkem dohromady nefungují. Dokonce mě to po třech spadlých ouklejích v řadě štve tak, že červy před napíchnutím vždy trochu „vymáčknu", aby zbylo víc prostoru na háčku pro zaseknutí. Nemohu se dostat do pořádného tempa. Mám třeba dva záběry po sobě, pak deset minut nic a pak zase několik záběrů po sobě. Dostávám tak deset ouklejí, ale nejsou to ty velké, co šly ze začátku závodu a nemám s nimi šanci stáhnout náskok ostatních.
Vedle mě se Honza Trubswasser vrátil k děličce a světe div se - během chvilky vidím první spodovku za celý den - to když Honza zdvihá menšího cejnka. Neváhám a vracím se taky na děličku - v ouklejích nemám šanci stáhnout svou ztrátu. Projíždím 11m vzdálenost, kterou jsem si i průběžně dokrmoval a zase se potýkám s větvemi. Prakticky na každé proplavání o nějakou štrejchnu a už mě to přestává bavit. Ubírám další díl a začínám chytat na 9m vzdálenosti. Ryby tu taky nejsou, ale aspoň tu nemám ty větve. S děličkou dokážu cvičit asi 20 minut, a pak se vracím na oukleják. Sem tam chytnu nějakou mrňku, ale cítím, že tudy cesta nevede. Má ztráta se nijak neztenčuje. Pozoruji Petera Viktoru z Trabucca, který sedí ob jedno místo nade mnou a snad jediný stále zdvihá velké oukleje. Přijde mi, že chytá o něco dále, než my ostatní. Chvíli to tedy zkouším (jak říká Luboš Bureš) „na Hitlera" - tj. vestoje s rukou napřaženou nad řekou, ale kýžený efekt to nepřináší. Tak se rozhoduji pro poslední zoufalý pokus , zase slézám z bedny a vybaluji osmičku bič. Nemám na ní nic menšího, než 4x20g splávek, ale i tak to stojí za pokus. Po pár minutách je nový nástroj připraven a švihám ho na vodu. Teď jsem rozhodně za linií ostatních, až v dravé proudnici, kde se objevují i četná kolečka od sbírajících ouklejí. Přichází záběr, sekám a konečně cítím na prutě něco těžšího. Že by konečně nějaká místní megaouklej? Nakonec je z toho plotička kolem 20ti cm a pro jistotu na ni beru podběrák. „Tak to by šlo, teď jich jen nasekat co nejvíc", přemítám a ptám se Moničky, kolik zbývá času do konce. K mému zděšení je to už jen 40minut. Počítal jsem, že budeme jen lehce za půlkou závodu. Pomalu se loučím s nadějí, že bych svůj propad ze začátku závodu mohl nějak dohnat. Zvlášť, když po první plotičce už nic dalšího na osmičku nepřichází. 
Vracím se na šestku, která je operativnější a snažím se přitom ještě rozkrmit děličku na 9m vzdálenosti. Chci vsadit vše na jednu kartu a pokusit se během poslední čtvrthodinky vysedět nějakou velkou spodovku. Kupodivu se mi teď daří asi i nejvíc oukleje, protože zdvihám asi tři v řadě - zřejmě na ně to krmení bude mít nějaký vliv a zareagovaly na rozkrmování děličky. Jsou to ale zase jen pidirybky, a tak přichází čas na poslední záchranu. Zbývá čtvrt hodiny do konce a já roluji na vodu 9m děličku se 4g splávkem. Poctivě jej po milimetrech provádím úsekem, ale nepozoruji žádnou reakci ze strany ryb. Měním červy za žížalku a tu pak nahrazuji čtyřmi patentkami. Už zazněl výstřel oznamující pět minut do konce a já jsem pořád bez záběru. Čas se krátí. Ještě jednou přetahuji splávek na začátek úseku a metodou „stop&go" ho provádím vodou. Na konci úseku povyskočí a lehce se zachvěje. Na nic nečekám. Zásek! Guma sviští z děličky a někde tam dole cítím zmítání velké ryby. Než stačím udělat cokoliv dalšího, přichází výstřel. Pocit naděje se rychle mění v pocit zmaru a z úst mi unikají slova, která by rozhodně neměla slyšet malá dítka. Patnáct minut tu pečlivě pročesávám vodu s vírou ve spásnou rybu a ona si přijde v poslední sekundě. Je to prostě k neuvěření. Můj kopec smůly dnes nabyl úctyhodných rozměrů. Ačkoliv mám chuť se vším praštit, rybu samozřejmě zdolávám, ikdyž dlouho vzdoruje. Nakonec zdvihám v podběráku nádherného vypaseného skaláka tak kolem kila váhy. Chvíli mám pokušení ho nenápadně „odhodit do vezírku", ale má vrozená čestnost mi to nedovoluje (a navíc je tu příliš mnoho svědků :o) Tak se s ním aspoň fotím a pak ho rezignovaně vracím zpět do vody.
To už se ke mně pomalu blíží váha a mám možnost poslouchat výsledky ostatních. Nejčastěji jsou to váhy mezi 2,5kg - 3kg, což se mi moc nezdá, jelikož zas tolik ty oukleje nešly a u nikoho jsem nic většího neviděl. I Honza Trubswasser mě poměrně překvapuje váhou 2820g. Tolik jsem nečekal. Sám sebe odhaduju tak na půl kila, což mi potvrzuje i potěžkáni vezírku, ale i ke mně je váha nějaká milosrdná a ukazuje mi 1100g. Na základě toho tak nyní nejsem schopen řící, na kolik by mi pomohlo, kdybych nemusel chyceného cejna pouštět. Pokud váha vážila „dvojnásob", tak se mi ani nechce domýšlet, kam až mě mohl posunout. Ikdyby to ale mělo být jen to reálné kilo, tak jsem mohl bez problémů skončit v klidném středu závodního pole. Bohužel, možná jen jedna jediná minuta rozhodla o tom, že tohle se už nikdy nedozvím a namísto toho musím čelit kruté realitě. Tou je jedenácté místo - můj letos vůbec nejhorší výsledek. V hlavě mě mučí představy, jaké by to bylo, kdyby onen skalák přišel jen o chvilku dříve. Pravdou ovšem je, že jsem tentokrát nezvládl kvalitně přípravu a neměl připravenou tu správnou sestavu na lov ouklejí. Budiž mi to ponaučením pro příště.
Totálně bez nálady se pouštím do balení a čekám, co přinese za zprávy Monička ohledně zbytku týmu. Bude to všeobecný propadák? Naštěstí ne. Brácha na béčku vyválčil trojku na ouklejích a Standa to samé dosáhl na céčku se sedmi rybkami z děličky. Jirka si stěžoval na vykouslý břeh, díky kterému byl mimo optimální proudnici a to viděl jako hlavní důvod jeho desítky za čtyři spodovky. Celkově jako tým končíme na průměrném sedmém místě, což mi aspoň částečně vylepšuje náladu. Zejména ze Standy mám radost. Konečně protrhl tu svou smolnou sérii a zajisté mu to pomůže do dalších závodů.
Než se stačím dobalit, jsou skoro všichni pryč a já tak s pomocí navigace vyrážím hledat náš penzion. Po pár přehmatech to trefuji a zajíždím do uzamykatelného dvora, kde snad budeme moci ponechat auta i s výbavou. Pokoje nejsou nic moc, navíc jsou plné much a brácha má spát společně s dvěma cizími týpky, z nichž jeden nosí dámské spodní prádlo. Nás to ale moc netrápí, jelikož máme tradičně ukrutný hlad a po rychlé sprše vyrážíme do vytipovaného restauračního zařízení. Zde každý tradičně popisuje svůj průběh závodu, k tomu popíjíme výbornou plzínku a čekáme, kdy už nám konečně donesou vytoužené pokrmy. Zvládáme vydatný předkrm a hlavní chod, na zákrm už nám ale nezbývají síly. Jirka se mi nabízí, že mě porazí v šipkách, což přijímám, ale krachuje na tom, že nemáme šipky. Standa s bráchou pomalu ztrácejí tempo, a tak to i já po čtyřech kouscích vzdávám a příjemnou hospůdku opouštíme příjemně přejedeni. Na penzionu si tradičně ještě jdeme posedět, ale není to tentokrát taková sranda jako obvykle. Jirka není v nejlepší formě a jeho vrcholné číslo tak nastává, když nám předvádí prošpikovaného tatéra, jenž nějaké holčině vytetoval na obličej asi 50 hvězdiček. Standa zřejmě znaven přívalem gratulací odpadá už v půl desátý, s ním pochopitelně i manželka Lenka a chvíli po nich i Ája s Jirkou. Táhneme to tak už jen ve třech s bráchou a Mončou, ale i nás posléze přemáhá únava a béřeme se na pokoj (brácha trochu s obavami ze svých spolunocležníků). Na pokoji ještě chvíli koukáme na nějaký akčňák s Brůkem Vylísem, ale nemáme sílu to dokoukat a usínáme. Ne však na dlouho. Asi po dvou hodinkách mě budí šílené dusno, ryk z ulice a divné zvuky vycházející z mého žaludku, kde jako by se něco škvařilo. Zdá se, že si můj žaludek úplně neporadil s tím přívalem tuku a oleje a snaží se jej v plynném skupenství vypudit horní i spodní cestou. Tím samozřejmě budím Monču, která mi za to patřičně nadává a posílá mě na záchod. Ničeho tam ale nedocílím a vracím se do postele. Z chodby přicházejí podivné hlasy v maďarštině a jdu se raději přesvědčit, zda jsme zamčeni. Cítím, že se spánkem už to moc slavné nebude. Na zádech neusnu a jinou polohu mi žaludek nedovolí. Nad ránem se mi přeci jen ještě daří na chvilku usnout, ale do snů se mi okamžitě vkrádá onen prokletý cejn z poslední sekundy závodu a vysmívá se mi.
Jsem nakonec rád, že je tu šestá hodina ranní. Budíček (Jirka dnes nebouchá - co to?). Nový den. Nová naděje. Naděje, že odčiním svůj včerejší ošklivý výsledek a nevypadnu tak ze sestavy pro závěrečné kolo v Novém dvoře. Jelikož tu s námi není Cífka, nestřídáme tedy na neděli, ale až na příští kolo, kdy odstoupí ten s nejhorším součtem z Radbuzy, což jsem zatím těsně já.
Ani nesnídáme a vyrážíme zpátky na úsek. Máme to ani ne pět minut a za chvilku jsme u vody. Tam nás Aleš Horký, jenž tam prý strávil v autě celou noc a kromě historek o cigánech a utopených autech v řece nás šokuje zprávou, že se závod dnes zruší. Řeka od včerejška opět stoupla, zaplavila několik míst, kde se včera ještě sedělo a nese sebou dvojnásob bordelu, než včera. O síle toku ani nemluvě - to už by bylo skoro na 50g lízátko. Znamená to tedy konec mým nadějím?
Zřejmě ano. Jak dojíždí další týmy, všichni se víceméně shodují, že je to nechytatelné. Iluze se mi postupně rozplývají a mohu jen proklínat osud. Včerejší „pozdní cejn" mě totiž připravil nejen o lepší umístění, ale i o účast v dalším závodě na Nových Dvorech. Nezbývá, než se s tím smířit. Čekáme na zbylé týmy, aby se dohoda mohla stvrdit, ale víceméně už je to jasné. V následné debatě se pak Pepa Kostka snaží navrhnout 3 kola na Lužnici, ale jeho návrh neprochází. Projevuje se zřejmě už i politikaření týmů z horní části tabulky, kterým větší počet závodů nehraje do karet, ale faktem také je, že by tři kola za víkend byla hodně náročná. Vše je tedy odhlasováno, stvrzeno, dnešní závod se ruší bez náhrady. Můj kopec smůly už snad ani nemůže být větší...
Dochází tedy na vyhlášení výsledků, které byly dosaženy aspoň za sobotu. Jelikož máme nadbytek cen (od tradičního sponzora - fy Black Bass), jsou vyhlašováni nejen vítězové sektorů, ale i druhá místa. Na mém sektoru A se paradoxně chytalo především na antiforhondu a poblíž něj. Jedničku tu tak získal na D11 sedící Jirka Volák z Nuslí za 4120 gramů a dvojku vedle něj na D12 sedící Petr Janků z Vinohrad (3820 gramů). Oba se zřejmě naplno opřeli do ouklejí. Na sektoru B opět o výsledku rozhodovala zručnost v lovu ouklejí a tu v největší míře předvedl Pavel Moravec z Jindřichova Hradce „D" a získal tak jedničku za 4200 gramů. Dvojku vybojoval vedle něj sedící Honza Beneš z Počátků, kterému na ni stačilo 2400 gramů. Na sektoru C už se rozhodovalo na spodové rybě a dělička tu byla v mnohem větší permanenci, než na obou spodních sektorech. Opět tu fungovaly především vyšší místa a jedničku tak pro svůj tým zajistil na C12 sedící Vašek Hlína z Braníku za 2040 gramů a dvojka putovala za Honzou Kostkou z Jinřichova Hradce „D" za 1790 gramů. Na sektoru C se také objevila jediná nula v závodě a to na kontě nešťastného Matěje Kliky z Chuchle. Na sektoru D opět platilo opačné pravidlo a chytalo se spíše kolem antiforhondu, nežli na forhondu. Jedničku tak z D3 vylovil Richard Chlupáč z Trabucca, jenž si udržuje fantastickou formu a jako jediný si snad solidně zatahal z děličky a dosáhl nejvyšší váhy dne v podobě 4890 gramů. Na druhém místě skončil vinogradský Pavol Mihál za 3650 gramů. Na forhondu sedící Jana Štiková z Nuslí překvapivě brala až dvanáctku za jedinou rybku o váze 20 gramů!
Po vyhlášení jednotlivců přicházejí na řadu družstva. Jede se tradičně od konce. Nejhůře tu dopadlo družstvo Velké Chuchle (37 bodů), které tu zaznamenalo hned dvě dvanáctky. Kromě zmiňovaného Matěje Kliky tu překvapivě zaváhal i tahoun družstva Aleš Horký. Na předposledním místě končí překvapivě domácí tým Plzeň 1 Mivardi (35,5 bodu), jenž zřejmě trénoval na úplně jiném průtoku, než jaký panoval tento víkend a o to hůř se s tím srovnával. Desáté místo za tento víkend bere (rovněž překvapivě) družstvo Jihlavy (33 bodů), kde slušný výsledekv podobě pětky vybojoval jen můj soused Honza Trubswasser. Zbytek týmu zůstal utopen v druhé polovině závodního pole. Deváté místo patří druhému domácímu týmu - Habakukovcům z Plzně(33 bodů), kterým dobrý výsledek přinesl jen Zdenko Tuška s čtyřkou a částečně i Petr Molek s šestkou, ostatní zůstali na chvostu. Osmé místo tentokrát jde za týmem RoyalBait Braník (27,5 bodu), jemuž jedničkou pomohl především zmiňovaný Venca Hlína. Sedmé místo tentokrát patří našemu Black Bass týmu (27 bodů) a důvody známe - já s Jirkou jsme předvedli výbuch, který skvěle zvládli vykompenzovat brácha se Standou. Šesté místo si z Radbuzy odváží tým Nuslí (27 bodů), kterým sice skvěle zachytal Jirka Volák, ale závod naopak moc nevyšel zmiňované Janě Štikové a Georgovi Jurkovi. Solidní páté místo si vychytali kluci z Počátků (24 bodů) a po úspěchu z Nežárky tak stvrdili svou formu. Krásné čtvrté místo si po sérii slabších výkonů zajistili borci z Jindřichova Hradce „C"(22), kteří předvedli sérii vyrovnaných výsledků a naznačili, že se chtějí porvat o setrvání v lize.
A máme tu stupně vítězů! Na třetí místo vystoupal tým Trabucca (20 bodů) se stále zářící hvězdou v podobě Richarda Chlupáče a solidním výkonem zbylé trojice. Stříbro si odsud odváží velezkušený vinohradský tým (16 bodů), kterému výrazně prospěly dvě dvojky - od zmiňovaného Pavola Mihála a Petra Janků. A konečně pro zlato si překvapivě, ale zcela suverénně došel tým Jindřichova Hradce „D", jemuž tato voda vyloženě sedla, pro každý sektor zvolili tu správnou taktiku a výsledkem byl fantastický součet 10 bodů!!! Tím tento tým potvrdil má minulá slova o tom, že se rozhodně bude snažit vyhnout sestupovým pozicím a potenciál k tomu toto družstvo rozhodně má!
A jak nám výsledky z jednodenního kola na Radbuze zamíchali celkovým pořadím?
1. místo MO Praha 4 - Nusle - MILO 98bodů
2. místo MO ČRS Praha 10 - Vinohrady - MIVARDI 101 bodů
3. místo TRABUCCO TEAM 105 bodů
4. místo Browning Počátky 121 bodů
5. místo MO MRS JIHLAVA SENSAS 126 bodů
6. místo Team Praha Velká Chuchle - Sensas 126 bodů
7. místo BLACK BASS 129 bodů
8. místo MO ČRS JINDŘICHŮV HRADEC BROWNING „D 130 bodů
9. místo RoyalBait Praha 4 Braník 150,5 bodů
10. místo MO ČRS JINDŘICHŮV HRADEC MILO „C" 151,5 bodů
11. místo ČRS MO Plzeň 1 - MIVARDI 155 bodů
12. místo Plzeň 1C Habakukovci 168 bodů
Jasně se nám již oddělila trojice týmů, která si to zřejmě rozdá o medailová umístění včetně postupového prvního místa. Dále se nám pak velmi vyrovnal střed tabulky kde je pět týmu naskládáno na devíti bodech a jejich vzájemný souboj jistě bude ještě velmi zajímavý. A taktéž se nám začíná oddělovat čtvěřice týmů, které nejvíc teče do bod. Nejlepší pozici z nich má asi JH „C", jenž předvedl na Radbuze solidní výkon a na poslední kolo je čeká domácí voda. Naopak obě Plzně a tým Braníku bude mít záchranářské práce nesmírně těžké.
Nyní se ale druhá liga na pár měsíců odmlčí a během prázdninové přestávky mohou všechny týmy načerpat energii a nové zkušenosti do závěrečných bojů. Já se nepříklad akorát balím do Norska, kde si ve zdejším Jokelfjordu hodlám potrénovat souboje s opravdu pořádnými macky. Tak tedy v září naviděnou a do té doby Petrův...