Druhé kolo nakonec nepřineslo výraznou změnu průběžného pořadí v lize, jak jsem predikoval na konci minulého článku, přesto však nabídlo řadu zajímavých momentů, jako třeba první zaváhání favorita z Nuslí, trápení domácích závodníků, perfektní poručení větru a dešti ze strany organizátorů, útok biologickými zbraněmi na štont Pavola Mihála, překvapivého celkového vítěze a především úlovky nádherných, do černa vybarvených, nežárských cejnů! Chcete vědět více? Račte sjeti zrakem níže a vychutnejtež druhou reportáž ohledně dění v II. lize blackbassské...
Přesně po čtyřech týdnech od úvodního kola na Berounce ve Všenorech se koná kolo druhé, které nás má zavést na jih Čech k malebné říčce Nežárce u Jindřichova Hradce. Závody se tu konají po roční odmlce a já osobně z toho mám vyloženě radost, neboť je tu krásně a místní vodu navíc dobře znám z dob dřívějších, kdy jsem do těchto končin jezdíval na chalupu a na závodním úseku „na louce" strávil nemálo víkendů. Ano, znalci již zajisté zaregistrovali, že tentokrát se závody nekonaly na městském úseku „Pod gymnáziem", ale vrátili se na své prapůvodní místo v podobě zelené louky, což většina závodníků jedině kvitovala. Jednak se tu chytá více ryb, jednak jsou tu sektory spravedlivější a jednak je to tu celkově o něco hezčí.
Výjimečně v tomto případě vynecháváme týmový trénink, jelikož vodu z minulosti opravdu dobře známe a dosáhli jsme tu většinou dobrých výsledků a také tu většinou trénink mnoho nenapoví, protože samotný závod pak vypadá úplně jinak. Nakonec tak v pátek vyráží sólově jen Standa s manželkou Lenkou, jenž si chce zřejmě po minulých neslavných výsledcích z Berounky za každou cenu spravit chuť a nehodlá nic podcenit. Večer nám volá a hlásí výsledky tréninku, který považuje za zdařilý, neboť to prý byla „jatka". Paradoxně nás s bráchou zastihnul právě na Berounce, kam jsme nakonec v pátek po práci přeci jen vyrazili - trochu si osahat děličku a dochytat červy, které bráchovi zbyly po MeMiČR v Račicích. Po neuvěřitelných kolonách na výjezdu z Prahy (co také před víkendem jiného čekat) nás stíhá další pohroma už na břehu řeky. Brácha zjišťuje, že doma nechal komplet krmení a týden staré červy jsem pro změnu já nechal z půlky zakuklit a ze třetiny se totálně utopit ve vlastních výkalech. Takže tam tak stojíme na břehu s krabičkou připosraných červů v ruce a přemýšlíme, jak s nastalou situací naložit. Nakonec to řešíme prozaicky - já jdu nakopat hlínu do pole, míchám ji s posilovačem, který brácha vyhrabal někde zapadlý v autě a Martin (=brácha) mezitím lepí červy s jejich výkaly a kamínky do nevzhledné páchnoucí hmoty. Nakonec tedy krmíme jen hlínou s posilovačem a k tomu dohazujeme pár kuliček „fekálčervů" a divili byste se, jak se po tom ryby mohly utlouct! Téměř okamžitě taháme statné skaláky, velké plotice a nechybí ani podoustve nadprůměrné velikosti. O naši „pochoutku" je nakonec takový zájem, že je na našem místě totálně „přerybněno" a záběr následuje většinou pár sekund po dopadu splávku na hladinu. Žel bohu jsou nejaktivnější oukleje, kterých tu je snad milion na metr čtverečný a postupem času nedávají jiným rybám šanci. Je to sice dobrý trénink na rolování děličkou „tam a zpátky", ale všeho moc škodí, a tak to chvíli po osmé balíme a jedeme domů dolaďovat udice a vázat forpasy.
Ráno vstávám v půl šesté, vyrážím k Jirkovi do Black Bass krámu, kde fasuji dvě velké polystyrenky s živou a svištím zpátky domů, kde se snad mezitím podařilo zmátožit přítelkyni Moničce a doufám, že ke mně rychle přiskočí do auta a vyrazíme přes Humpolec na Jindřicháč. Nakonec to není až zas tak rychlé, ale kolem třičtvrtě na sedm už nabíráme ten správný směr a ženu svého ocelového oře na maximum, abych se vyhnul pokutě za pozdní příjezd, který Jirka stanovil maximálně na 8.15. Po sjezdu z dálnice na Humpolec dělám chybu, jelikož stavím na benzínce a dokupujeme proviant. Toto zdržení se ukáže jako osudové, jelikož díky němu asi o půl minuty nestíháme projet úsekem zúženým na jeden pruh, který zatarasila tatrovka s návěsem, z něhož dělníci neskutečně pomalu skládají do druhého pruhu velké panelové bloky. Tvrdneme tu asi půl hodiny a mně se honí hlavou zase ty kecy, co budu muset poslouchat. Pak mě ale volá brácha a uklidňuje mě, že stojí s Cífkou ještě za námi. I tak ale hned po znovuzprovoznění pruhu vyrážím rychlostí splašeného tura a po celý zbytek cesty nedávám vydechnout ani vozu, ani Moničce, která je přesvědčena, že se každou chvíli zabijeme a proklíná Jirku, že nás pořád tak terorizuje kvůli pozdním příchodům, až jsem z toho úplně zmagořil a riskuji vlastní život, jen abych dojel včas. Do toho se nesou mé nadávky na adresu „svátečních jezdců", kteří nemají pochopení pro mou sebevražednou jízdu a vlečou se po Humpolci sotva čtyřícítkou.
Ani jízda na (a někdy za) hranicí možností nepomáhá a na místo srazu dorážíme něco po půl deváté. Preventivně na všechny křičím (Standu, Jirku a Áju), ať mi vůbec nic neříkají, nebo že se fakt naštvu a ono to zabírá, navíc Cífka s bráchou dorážejí až tak deset minut po mně, a tak nejsem za černou ovci sám (výjimečně). Po zklidnění situace se konečně dáváme do přípravy krmení, které stavíme do „cejnoploticova" a později se ukáže jako mimořádně účinné. Živá se až na pinky taky docela povedla, a tak nezbývá, než se pověnovat losování.
Míříme tak ke stánku, kde Pepa Kostka vítá všechny přítomné a kromě jiných organizačních pokynů (např. oblíbené „neseďte na pařezech") vydává jeden, který se později ukáže jako zcela zásadní a sice, že se vše posune o půl hodiny dopředu, jelikož odpoledne se mají přihnat přívalové deště (jak prozíravé!). 
A teď už je tu vlastní los. Nejdřív jdu na nalosování sektorů a táhnu pro sebe áčko, béčko pro Standu, céčko pro Cífku a déčko pro bráchu (Jirka po dvanáctce na Berounce dnes pauzíruje). Před losováním vlastních míst se bůhvíproč rozhoduji, že tuto část losování přenechám přítelkyni a doteď nejsem rozhodnut, jestli to byl dobrý nebo špatný nápad - asi jak pro koho. Nejdřív jde totiž losnout místo pro mě a to v osudí zbývají již jen čtyři míčky, z nichž jeden je A1 a druhý A2. Věřím, že to dokáže a pošle mě na nějaký z těchto super fleků. Už se chystám, jak ji obejmu a pochválím, ale její obličej napovídá, že se něco nepovedlo... „Kolik?", ptám se nervózně. „Á devět", odpovídá opatrně Monička v očekávání nadávek. Nenadávám, ale chvíli ani nemluvím... nerad chytám blízko antiforhondu (asi jako každý). Los pro B a C už tak podstatný není, a tak Standovu B11, ani Cífkovu C10ku nijak zvlášť neprožíváme. Do tuhého jde opět až na déčku, kde na Moničku zbývají jen dva míčky a jedním z nich je opět forhond - tedy D12. Jelikož už Monča vytáhla 9,10 a 11, věřím, že sérii dotáhne a vysílám ji opět „do boje". A tentokrát to vychází... vítězoslavně zdvihá do výše míček s dvanáctkou a brácha se tak může chystat na náš první letošní forhond. Já jsem tradičně ostrouhal a na první forhond v životě stále čekám...
Jelikož je vzhledem k posunutému začátku strašně málo času, bleskově se rozprcháváme na své štonty a já až tam zjišťuju, že jsem nestačil vyfasovat posilovač, lepidlo a kamínky do červů... naštěstí nacházím nějaké staré zásoby v autě a nějak s tím snad vyjdu. Můj flek se mi nakonec docela líbí, je to zhruba na úrovni místa, kam jsem kdysi chodíval trénovat a vím, že tu o plotičky nikdy nebyla nouze. Dokonce jsem tu kdysi vytáhl i 60cm cejna, pěkného lína a několik velkých bolenů. Pode mnou na nižších místech se pak Nežárka rozlévá do jakési zátočiny, kam vždy chodili chytat bobkaři, takže se obávám, že tu bude i větší ryba, na které si smlsnou níže sedící závodníci - především na A1 usazený Ján Omamik a na A3 Jirka George Jurka. Já mám za své bezprostřední sousedy jindřichohradeckého Honzu Písaře po pravici a habakukovce Václava Loudu po levici. Dále nad ním na A11 sedí další domácí závodník - Milda Žák, který ze svého místa rozhodně není nadšený a tím nepřidal na optimismu ani mně. Holt nezbývá, než se dobře připravit. Chystám tak čtyři topsety, na nichž mám 0,2g, 0,4g a 0,5g splávky a jeden 1g speciální cejní splávek . Věnuji se důkladnému vyměření hloubky, do čehož přichází Jirka v roli kouče a ještě jednou se mnou všechny udice prochází, nutí mě přestavět si již usazenou bednu a korunuje to pokynem, ať si otočím háky na děličku směrem dovnitř bedny. Pokyn plním, ale budu na to po celý závod nadávat (sobě i Jirkovi). Po kontrole krmení a živé ještě lepím větší část červů k sobě spolu s pár kamínky, část si nechávám na střílení prakem a jen úplně decentně jich nechám do základního krmení. K tomu si rozdělávám kbelík s hlínou, do níž chci stříhat hnojáčky a házet je průběžně po malých kuličkách do vody. 
Vše stíhám tak akorát a za dusného podmračeného počasí stojím nyní připraven na břehu, v každé ruce jednu kouli krmení a čekám na první signál. Ten přichází v 12.25 a já se snažím co nejpřesněji naházet více než půlku krmení na děličku. Po zbytek závodu už hodlám jen přihazovat červy a žížalky s hlínou. Kuličky jsou tentokrát menší a je jich hodně, takže to chvíli trvá, ale je to tam. Sedám na bednu a pro začátek píchám dva pinky - červeného a bílého. S úderem půl jedné přichází druhý signál, odevšad zní zvuk rolen a nad vodu se vysouvá několik desítek děliček. I já už třímám svou děličku v rukou a nechávám 0,4g splávek volně proplavávat úsekem. Jsem dnes nějak nezvykle nervózní (asi kvůli tomu losu) a o to víc se chci uklidnit první rybou. První potopení splávku prosekávám, rychle vracím udici do stejných míst a přichází druhé prudké zanoření. Zásek. A zase nic. Napotřetí se nutím odolat a chvíli se zásekem počkat. Taktika vychází a konečně se na háčku třese rybka. Je to pidiplotička asi tak 10cm, ale ze svých sousedů jsem první, kdo má rybu (to je už moje naprostá tradice). Druhý nához, opět záběr, chvilku počkat, zásek, a mám druhou pidiplotičku. Pak přichází třetí a to už tahají i mí sousedé. Honza písař má stejné mrňky a Václav Louda asi něco většího, neboť na to bere podběrák. Držím skvělé tempo, na záběr obvykle nečekám ani minutu, ale vše jsou to rybičky do 15cm. To už i Honza Písař něco podebíral a dole na A1 a A3, kam díky záhybu řeky vidím, je podběrák víceméně v permanenci. Můj předpoklad se vyplnil a dole mají větší ryby. Mou sardinkovou sérii přetrhávají až tři skaláčci, které jsem z nouze také vzal do podběráku a jedna větší plotička, asi tak 20cm, která by kdykoliv jindy šla na prsa, ale tady si jí natolik vážím, že ji podebírám. Při každém podebrání ale doslova trpím, jelikož se díky Jirkově „super" radě s otočením háků dovnitř nemůžu vejít s kýblem na rošt a vytrčit nohu v holině, abych po ní mohl nechat sklouznout podběrák, mě stojí nadlidské úsilí a málem také ukopnutý vezírek. 
Pořád čekám, kdy přijde něco většího, ale ono nepřichází, ikdyž zkouším i větší červy anebo hnojáčka. To mám pak jen nesekatelné drby, takže se vracím k pinkám a tahám pořád plotičky ve skvělém tempu, které sem tam proložím ouklejí, jež jsou zde leckdy větší nežli samotné plotičky a pokud vidím správně, Petr Janků se jim už na A4 s bičem v ruce naplno věnuje. Já bohužel nemohu použít ani bič, ani odhoz, jelikož mám nad sebou husté větvoví, a tak stále tahám plotičku za plotičkou, z nichž žádná už nepřekračuje ani 15cm. Po hodině a půl mám tak kolem třiceti ryb a přichází ke mně Jirka. Nejdříve zvídám, jak jsou na tom kluci z týmu. Brácha to prý pod Jirkovým odborným vedením na D12 pekelně mydlí, Cífka prý „už také má ty správně seštelované udice made by Jiřík" a teď je řada na mne. Ptám se ještě, co Standa, zda-li se tradičně trápí a Jirka mě uklidňuje, že je to dobré, protože „Standa chytil ouklej". Této informaci moc nerozumím, ale nemám čas nad ní hloubat, protože Jirka mě nutí vytáhnout udici, vyměnit můj úspěšný topset za jiný a ladí mi hloubku, nutí mě přidávat olůvka, měnit jejich rozložení, zakazuje mi střílet pinky a radí mi, jak mám pracovat s děličkou. Výsledkem Jirkova „koučingu" je, že jsem půl hodiny bez ryby a začínám z toho být nervózní. Jirka mě nutí vzít můj nejtěžší splávek a jdeme prý „na cejna". Marně se snažím Jirkovi vysvětlit, že tu ještě nikdo okolo žádného nechytl a že bych radši pokračoval v lovu plotic, jelikož cítím, že přicházím o pracně vybudovaný náskok. Nakonec pod Jirkovým vedením chytám přesně jednu plotici nevalné velikosti a dochází mi trpělivost. Po třičtvrtě hodině ztraceného času Jirkovými pokusy mu říkám: „Hele, a teď Ti ukážu, jak to chytám já". Beru zpátky svůj původní topset s 0,4g splávkem a během pěti minut táhnu tři plotičky. Jirka je spokojen, že jsme na to tedy „konečně přišli" a s dobrým pocitem odchází. Zato já běsním. „Že já vůl si do toho nechal kecat! A tak dlouho!" Tuším, že mě těch 45 minut času bude stát několik příček na umístění. Jsem z toho tak rozhozený, že už se do konce závodu nedostanu do té správné závodní nálady. Tahám ještě asi šest plotiček a posledních deset minut držím hnojáčka a víru ve spásného cejna, ale samozřejmě žádný nepřichází. Ve svém okolí jsem ani jednoho zdolat neviděl - zřejmě dnes na tomto místě nebyli.
Je tu konec závodu, já sám sebe vyprošťuji z úzkého prostoru na roštu a začínám balit, přičemž neustále trousím z úst nadávky, jelikož tuším, jak špatně pro mě tenhle „prokoučovaný" závod dopadne. A taky že jo. Se spodkem áčka samozřejmě nemůžu soupeřit, tam jsou váhy přes tři kila, ale se středem a koncem sektoru bych správně měl držet krok, nebýt mého „řízeného" výpadku v druhé polovině závodu. Takhle mi na Honzu Písaře a Mildu Žáka chybí asi 250g, které bych asi během ztracené třičtvrtěhodiny bez problémů dochytal. Kdybych se soustředil stále na plotičky, mohl jsem se dostat reálně na váhu okolo dvou kilo a ucházet se aspoň o průměrnou sedmičku. Takhle je z toho jen 1580g a obrovské zklamání v podobě desítky. Počasí je stejně zachmuřené jako moje tvář a jediné, co mě těší, je, že organizátorům vyšel jejich tah s posunutím závodu o půl hodiny dopředu opravdu geniálně! Přesně po zvážení se totiž spouštějí první kapky a jen co stihnu vše nanosit do auta, je tu pořádný slejvák. Tak tomu se říká načasování. Monička mi pomohla s balením, a tak za ustavičného bubnování kapek na kapotu sjíždíme zpátky na loučku a tamhledám kluky, abych vyzvěděl, jak dopadli oni. Zatím znám jen výsledky z mého áčka, kde plzeňský Ján Omamik proměnil forhond v jedničku, vedle něj sedící George Jurka z Nuslí bral dvojku a trojku vychytal třetí v řadě v podobě Petra Janků z Vinohrad. Váhy přitom nebyly nijak oslnivé a jednička se dělala jen s 4020g.
Kluky nemůžu na loučce najít a potkávám jen Aleše Horkého, který se mi chlubí pěknou trojkou a ptá se mě, kdo z nás to nachytal třináct kilo. Já jen vím, že jsem to nebyl já, ale tuším, že by to asi mohl být brácha z forhondu - to by bylo po mém výsledku super! Loučím se s Alešem a volám kluky, kde jsou. Už vyrazili do penzionu, který jsme si objednali v nedaleké vísce, a tak zadávám souřadnice do navigace a vyrážím za nimi. Za čvrt hoďky jsme tam a vystupujeme zároveň s Cífkou a bráchou. „Tak jak jste dopadli?", ptám se jich. „No oba jedničku!", nese se unisono odpověď. Tak to je super! To znamená, že můj výsledek snad nebude mít fatální dopad na umístění týmu. Klukům gratuluji a zvídám, jak to dokázali. Nejdřív ale vytahujeme pruty z auta a přebíháme deštěm na penzion, který je opravdu ideální a naprosto vyhovuje našim potřebám, které jsou tentokrát velké. Schází se nás tu totiž celkem 12, což je přesně pět párů a dvě malé holčičky - bráchova roční Maruška a Cífkova několikaměsíční Karolínka. Právě na bráchovi a Cífkovi opět zvídám, jak dosáhli svých super výsledků.
Brácha na D12 prý neměl potíž a poté, co mu Jirka pomohl doladit sestavu na děličce, bušil prý rybu za rybou, měl záběr prakticky na hod a vyloupl i několik pověstných velkých nežárských cejnů. Měl sice výhodu forhondu, ale jeho celkové váze se nikdo za celý víkend ani nepřiblížil a právem tak může být na svůj výkon pyšný (což on byl:o). Jeho přesný výsledek zněl 13250g, což znamená, že ikdyby šest kilo ryb pustil (to by v jakémkoliv jiném sektoru stačilo na jedničku), pořád by byl první! Druhý za ním Vladimír Vyslyšel st. z Plzně, jenž chytal pod bráchou na D11 totiž měl „jen" 6880g a přispěl tak k celkově dobrému sobonímu výsledku týmu Mivardi Plzeň, který také těžil z kvalitního losu (dokonalá kombinace A1 a D11 - myslím, že stejnou měli i loni na Hluboké - jak to dělají?). Třetí na déčku pak skončil Libor Novák z Jihlavy, který předvedl velmi kvalitní výkon, jelikož si pro trojku s váhou 6190g došel z nepříliš populárního místa D2.
A teď Cífka...jeho příběh je snad ještě oslnivější, už jen proto, že se jednalo o jeho letošní první závod a hned z něj byla jednička! Cífka byl prý na začátku celkem v klidu, měl dobrý start na plotičkách, ale v půlce závodu se kolem něj začali tahat cejni a Cífka se začal propadat závodním polem. Na poslední hodinu k němu dorazil Jirka (poté, co opustil mě) a u Cífky musím přiznat, že Jirkovy „BIGFISH metody" zabraly. Pod jeho vedením totiž Cífka poměrně záhy zasekl a po vleklém boji udolal opravdu velikého cejna a opakovaným způsobem pak dostal ještě dva o něco menší. V tu ránu se z druhé půlky závodního pole vyhoupl do jeho čela, když na váhu přinesl celkovou hmotnost 6340g a druhý Radim Zvoníček z Počátků za ním zaostal o víc než dvě kila (4130g); trojku bral na céčku zmiňovaný Aleš Horký za 3650g a potvrdil tak svou letošní superformu.
Jak bylo vidět, Jirkův trenérský neúspěch u mé osoby byl plně vykompenzován u bráchy s Cífkou, kde Jirka kluky dotáhl k opravdu skvělým výsledkům a už podruhé se nám díky tomu povedlo letos získat dvě jedničky ze jediný den. Stejně jako na Berounce však byly tyto jedničky vykompenzovány výsledky z opačného spektra číselné škály, jmenovitě mou desítkou a Standovou.... „hergot, co vlastně udělal Standa?" Nikdo nevíme. Standa se zavřel na pokoji a odmítá nám sdělit, jak dopadl, což samo o sobě není dobré znamení. Nakonec po drahné době vylézá, vymydlený, ve fešném tyrkysovém tričku a dere se z něj, že asi udělal něco mezi jedenáctkou a dvanáctkou. Jelikož mezi nimi žádné číslo není, jeho žena Lenka vzápětí upřesňuje, že Standa udělal dvanáctku. Tak to není dobrá zpráva. Standova černá série pokračuje a náš tým tak přes dva skvělé výsledky končí za sobotu na pátém místě se součtem 24bodů. Nejlépe se v sobotu dařilo Nuslím, které naopak pokračují ve své spanilé jízdě a po fantastických výsledcích na Berounce přidali další super součet v podobě 16,5 bodu, na němž se nejvíc podílel dvojkou z áčka zmiňovaný George a trojkou z béčka Jana Štiková. Druhý v sobotu skončil jejich tradiční rival v podobě Vinohrad se součtem 19 bodů a stejný počet bodů má po sobotě i tým Jihlavy , kterému kromě zmíněného Libora Nováka s trojkou z déčka nejvíce přispěl Jaroslav Táborský, jenž udělal jedničku na béčku za váhu 4330g.
Mně se trochu vrací nálada, asi i proto, že vím, že budu chytat i v neděli a Jirka prostřídá za Standu. Nakonec se i Standa dostává z depky a nic nebrání tomu, abychom vyrazili do blízké restaurace trochu povečeřet, neb máme již všichni ukrutný hlad.
Jídlo i obsluha je bezvadná, ani moc nepijeme, neboť Cífka s bráchou odmítají za své jedničky platit celému stolu panáky, a tak se o největší rozruch stará malá Maruška, která střídavě běhá nohama po stole, ukusuje si z rohlíku a vříská. Nejvíc si ale oblíbila strejďánka Jiříka, kterému s velkým gustem cpe do pusy papírový ubrousek a Jirka ho s ještě větším potěšením polyká.
Z restaurace si ještě jdeme nakoupit do večerky proviant na pokročilý večer a ráno a vracíme se na penzion. Tam to chvíli vypadá, že se všichni uloží k spánku, ale nakonec se rozjíždí čilá zábava. Holky popíjejí víno a krafou o dětech a my se přesouváme k Jirkovi na pokoj a koukáme, jak si tu ten blázen vybalil do postele celou děličku a doprostřed pokoje si postavil bednu, kterou teď postupně rozkládá. Jiřík si totiž koupil nějakou úplně novou bednu od Colmicu v kosmickém provedení a předvádí nám její vychytávky jako je vysunovací (nikoliv vyklápěcí) rošt a především tři vodováhy. Vzápětí ho ovšem humor přechází, jelikož zjišťuje, že už z nepoužité bedny stačil ztratit jednu matičku a obrací kvůli tomu celý pokoj naruby. Nakonec se oboří na mě, že jsem mu ji určitě sebral, což je samozřejmě blbost, ale Jirka to všem vypráví jako svatou pravdu. 
Postupně ale i on, i všichni ostatní umdléváme, dokonce i Standa, který své chmury zahání notnými dávkami z flašky Jagermeistera a začínáme se přesouvat na kutě. Já padnu do postele jak zabitej a usnu, jen co dolehnu. Ale Monička mě samozřejmě svým příchodem budí, rozsvěcí, hučí vodou v koupelně a to všechno asi třikrát po sobě. Nakonec to dopadá tak, že po pár minutách spí ona a já už nemůžu zabrat. Poslouchám, jak na střešní okno opět bubnují kapky deště a přemýšlím, zdali se na zítra počasí opravdu vybere, jak hlásili rosničkáři. Nakonec po dlouhém přemítání usínám, ale není to dobrý spánek. Asi pětkrát se probouzím, převaluji se a v hlavě se mi míhají samé zanořující se splávky a vyjeté gumy z děličky. Já do toho párkrát reflexivně sekám a tak nějak se postupně prochytávám sny až do šesté hodiny ranní a čekám, kdy se ve vedlejším pokoji probudí pekelník v podobě Jirky Driesla a začne nám bušit na dveře. A je to tu... buch buch buch, netypicky jen jedna dávka, ale vydatná. Rozlepuji oči a aniž bych ještě zapnul mozek, šourám se z postele a instinktivně hledám nějakou koupelnu. Tu naší okupuje asi na půl hodiny Jiřík s Ájou, a tak nakonec uspěju v cizí a dělám ze sebe aspoň trochu člověka.
Pak už jen hodit věci do auta, naskočit a necelou čtvrthoďku jsme na úseku. Jirka už tu pilně pobíhá u kýblů, evidentně se po včerejším pauzírování na závod těší. Zato Standa se ve svém autě povaluje zakoplej kedluben a evidentně mu po včerejším prolévání hrdla Jagermeisterem není úplně dobře.
Na mě pro změnu doléhá volání přírody, kterému neodolávám a šplhám se příkrým svahem nahoru do lesíka, kde činím potřebné. Pak seběhnu dolů, opláchni si ruce v Jirkově kýbli s posilovačem a koukám, že se už začalo losovat. Půlku losování jsem tak doslova pr..ral a přibíhám akorát včas, abych si losnul svůj štont na sektoru C. Je mi vcelku jedno, kde budu sedět, jelikož Cífka včera dělal 1 na C10, Aleš Horký dělal 3 na C2 a dvojku dělal Radim Zvoníček na C8. Nakonec si tahám střed sektoru v podobě C6 a jsem s losem spokojen, i když se tu včera dělala „jen" osmička. Předtím už stačily holky vylosovat pro Cífku A7 a pro bráchu na béčku rovněž sedmičku, a tak zbývá jen los pro Jirku na déčko. Toho se chápe Ája a posílá svého druha na D8, což nevypadá špatně.
Rozdělujeme si živou, kamínky a lepidlo a každý si postupně vlečeme svou bagáž přes louku ke svému místu. Dokonce i Standa se hrabe z pohodlné sedačky svého vozu a pomáhá s věcmi bráchovi, který to má nejdál. 
Já to mám relativně kousek, a tak mám rychle vše nanošeno před pásku a pozoruji, kdo ze soupeřů mi dnes bude za nejbližší sousedy. Po levé ruce na C7 budu mít Fandu Koubka z Braníku, který včera vychytal na béčku solidní šestku a pod sebou mám svého dalšího oblíbence Luboše Bureše z Počátků, který tu včera nečekaně vybouchl a dělal za 11. Z Luboše mám vyloženě radost, jelikož je ukecanej minimálně stejně jako já, a tak za vzájemného klábosení rychle ubíhá příprava. Dochází i na drobné popichování a hecování, které bude pokračovat i během závodu a ani jeden ještě netušíme, jak nám půjde k duhu.
Zatímco chystám topsety, pozoruji počasí a dumám, jaké dnes připravit gramáže. Fouká totiž hodně ostrý vítr proti vodě a zatím není ani zřejmé, jestli budeme moci na dnešek počítat se slibovaným sluníčkem. Na obloze se totiž honí temné mraky a chvíli je člověku zima, chvíli zas vedro. Zkouším projet splávek vodou a je mi jasné, že ho bude proti větru obtížné nechávat přirozeně splavovat, Nestavím proto včerejší nejlehčí gramáž 0,2g, ale chystám včerejší nejúspěšnější sestavu s 0,4g splávkem, dále pak dvě s 0,5g splávkem, každou postavenou trošku jinak a jednu těžkou s 1g splávkem. Na bič i odhozák se chci vybodnout a chystám si raději co nejpečlivěji montáže a snažím s e maximálně přesně odladit hloubku. Když už si myslím, že mám vše hotovo, Luboš Bureš najednou odkudsi vytáhne odhazák, čímž mě přinutí si jej taky vybalit. Zkusmo jej několikrát posílám k druhému břehu a musím uznat, že tam díky větru vanoucímu proti vodě splávek pěkně drží. Přesto jsme však přesvědčen, že můj hlavní „výrobní" nástroj bude dělička a odhoiz si nechávám jen pro případ největší nouze. Ještě před půl jedenáctou mám zkontrolované krmení, a tak se pouštím do jeho dodělání, lepím červy a rozkládám kolem sebe, popřípadě věším na sebe, všechny nezbytné propriety. Neustále do toho kolem mě krouží velký čmelák, z nějž nemám radost, protože kolem mě takhle kroužil jeden už včera a moc štěstí mi zrovna nepřinesl. Není to však nic proti tomu, co na svém štontu zřejmě musí prožívat Pavol Mihál, jenž, jak se později vyjádřil, na svém fleku nalezl obrovské páchnoucí houno, které mu tam zřejmě přichystal coby požitek pro smysly některý z jeho „fanoušků".
Nechávám čmeláka čmelákem a hňácám dvacet drobných kuliček, které se chystám naházet do vody. Na zbytek závodů si v kýbli nechávám jen trochu krmení víceméně na obalení lepených červů. Jedenáctá hodina se kvapem blíží a já zjišťuji, že ve srovnání s včerejškem nejsem vůbec nervózní. Může zato možná počasí, které se postupně vybírá a vypadá to na krásný den (až na ten vítr), ale spíš mě dostal do pohody vedlesedící Luboš, s kterým jsme ve verbálním styku prakticky neustále a hecování nabírá na obrátkách, zvlášť když zjišťujeme, že naše týmy od sebe aktuálně dělí v tabulce jen dva body.
Ale to už je tu 10.55 a první signál spouští salvu krmných koulí do vody. I já v rychlém tempu odhazuji svých dvacet kuliček a jsem se zakrmením spokojený - přesnost můžu čím dál více považovat za svou silnou stránku. I z toho důvodu jsem zatím jeden z mála závodníků, kteří dosud nepoužili krmný kalíšek.
Tak, krmení je tam, kde má být a za chvilku začne vlastní závod. Taktiku mám promyšlenou - první „silnou" půlhodinu budu mlátit drobnější rybku, dokud půjde „na hod" a poté se zaměřím na větší ryby - především na nádherné místní cejny. Právě ti včera na většině sektorů představovali rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem. Kdo měl cejna, mohl počítat s umístěním v lepší části závodního pole.Taktika je jasná, přichází výstřel a já poprvé spouštím háček s jedním červíkem do vody. Start mám jako vždy fantastický a jako první sekám drobnější plotičku. Hlásím ji hned Lubošovi, který vzápětí kontruje obdobnou rybkou, ale od začátku si nad ním držím těsný náskok jedné až dvou rybek. Tempo je parádní, tahám rybu za rybou, na dvě větší ploťky jsem už dokonce vzal podběrák. Když pár záběrů netrefuji, vyměňuji jednoho červa za dva pinky - slávisty a zase tahám jednu plotičku za druhou. Můj náskok nad Lubošem se zvyšuje o dalších pár rybek, když ho vidím stát ve křoví a kropit říční břeh. „Za to může to kafe", hlásí mi a rychle usedá zpátky k děličce. Náskok mě sice těší, ale vím, že o pár plotiček nejde - ve finále bude rozhodovat počet cejnů či jiných větších ryb. Těm se evidentně věnuje můj druhý soused Fanda Koubek, který droboť prakticky netahá a drží splávek na nakrmeném místě v očekávání záběru od nějakého většího kusance. A ten mu také přichází. Ryba jezdí u dna, pohodlně tahá gumu z děličky jak žvýkačku a Fanda hlásí tlouště. Má ho u břehu, ale ještě ne v podběráku. Navíc má tu nevýhodu, že se před jeho místem nachází vzrostlý pařez, do jehož kořenů si to tloušť štráduje. Fanda ho sice dvakrát z kořenů vyplétá, ale napotřetí se mu to už nedaří a tlouště trhá. Když k tomu přičteme i fakt, že si Franta chvíli před závodem stihl i rozštípnout děličku, můžeme pro něj začátek označit za přinejmenším nešťastný. Fanda to ale bere s bohorovným klidem a čeká na další velkou potvoru.
Je za námi první půlhodina, na mém kontě je určitě aspoň 20 drobných rybek a přemýšlím, co dál. Intenzita záběrů se snižuje, ale pořád to není špatné a na dva pinky tahám co chvíli plotičku, skaláčka nebo menšího tlouštíka. Pak ale Franta zase seká něco, co mu statečně tahá gumu z děličky a tentokrát si Fanda nenechá rybu ujít a po krátkém souboji zdvihá v podběráku prvního cejna. Než se stačím nadít, má ve vezírku druhého. Na nic nečekám, píchám na háček hnojáka, zajišťuji ho jedním červíkem a jdu si taky pro cejna. Místo mě se ale po chvíli sune guma z děličky Lubošovi a je mi jasné, že i on už válčí s vytouženým lopaťákem. „Já potřebuju taky cejna!", volám na Luboše a jak to dořeknu, mizí splávek pod vodou. Zásek. Jemná guma okamžitě startuje a mně je to jasné. „Dobrý, tak už ho mám taky", šťouchnu si do Luboše, který ještě nedobojoval a veleopatrně sunu děličku za sebe. Nespouštím oči z gumy a postupně se dostávám k oddělení. Přidávám raději jeden díl, jelikož má zelená guma je opravdu hodně „průtažná" a začínám cejna pomalu pumpovat k hladině. Nehce se mu, vždy na hladině udělá jen vír a zajede zpátky ke dnu. Nechám ho chvíli vyřádit u dna se sklopeným topsetem k vodě a po chvíli ho zase pumpuju nahoru. Tentokrát se už vyvalí na hladinu, ale je dost daleko. Natahuju podběrák z vysokého břehu, kam to jen jde a pomalu k němu cejna hladinou sunu. Už je na dosah podběráku. Zbývá posledních pár decimetrů. Opírám se více do topu a táhnu ho po hladině do podběrákového kruhu. Jestli mu teď vyletí háček z huby, tak si okolní remízky vyslechnou několik nepěkných slov. Ale ne, je to dobré. Mám ho! Páčím podběrák o vytrčenou nohu a stahuji si těžkou rybu k sobě. Není to ten pověstný místní velikán, ale rozhodně je to hodně slušná ryba. Ukazuji ho Lubošovi a on mě na oplátku zase toho svého. Já ho mám delšího, on zase tlustšího. (Mám na mysli ty cejny, samozřejmě). Naše skóre tak zatím zůstává velmi vyrovnané a to nás žene za dalšími úlovky.
Dohazuji do vody nastříhané hnojáčky a i na háčku hnojáčka pořád udržuji. Čekám na další velkou rybu. Takový cejn vydá za dvacet plotiček. Ryby na svém místě evidentně mám, ale nejsou to ti vytoužení cejní giganti. Na hnojáčka postupně dostal chuť drobný perlínek, menší tlouštík a pak mám sérii tří okounů. Luboš taky tahá okouna, ale samozřejmě těžšího než moji tři okouni dohromady - má totiž nádherného ježatého třicátníka. A k tomu dostává dalšího cejna, potvorák! Franta Koubek už má taky jednu placku navíc, a tak je řada zase na mne. Po dalším prudkém zanoření splávku a záseku konečně zase startuje guma z děličky a i já doufám v dalšího cejna. Ryba je ale živější, vyjíždí víc do stran a na cejna to nevypadá. U břehu mi jezdí zleva doprava a nechce se moc nechat zvednout. S jemnou gumou ji centimetr po centimetru přizvedávám k hladině a konečně vidím, co to mám na háčku. Bojuje tu se mnou černý kapřík tak kolem 25cm. Bojuje víc a váží míň než cejn, což není dobrá kombinace, ale i tak ho chci dostat do podběráku. Jelikož jsem už vyměnil sedmičku vlasec za devítku, nebojím se do něj víc opřít a za chvíli ho už stahuji k sobě. Cejn by byl lepší, ale za kapříka jsem taky rád.
S velkým okounem a dvěma cejny má nyní Luboš náskok, a tak mu slibuji, že ho hned doženu. Nejdřív kontruji dalším drobným okounkem a pak po lehkém připotopení splávku štrejchnu o velkou rybu. Na chvilku mi povytáhne gumu a vzápětí je pryč. „Tak jsem přišel o cejna", hlásím Lubošovi, ale vzápětí sekám a dodávám „ale teď už ho zase mám". A opravdu, další lopata je na prutu. Tenhle cejn ani moc nebojuje a poměrně brzy se pokládá na hladinu, kam si pro něj pohodlně sáhnu podběrákem. Je o něco menší, než předchozí, ale na váze bude „psát". Srovnávám tak zhruba skóre s Lubošem, ale jen na chvíli, neboť ten rošťák po chvilce zdolává dalšího, už svého třetího cejna.
Tak tenhle závod mě opravdu baví. S Lubošem jsme se suprově hecnuli a díky tomu se oba udržujeme na špičce závodního pole. Akorát přichází Monička, a tak ji zvěstuji novinky ohledně svých úlovků a ona mě zase informuje o zbytku týmu. Jirka je prý v pohodě, má drobnou rybu, cejna a bolínka; brácha se nemůže zatím trefit do větší ryby a Cífka se na áčku taky trápí - netrefuje záběry a přišel o něco velkého. O důvod víc, abych to po včerejšku zachránil zase trochu já. 
Monička odchází, já dokrmuji žížalkama a jen co zvednu děličku z háků, mám prudký záběr a zase letí guma z děličky. Ryba je opět nějaká živější, a tak mám podezření, jestli nebude zase kapřík. A on je. Tentokrát ani není tak černý a je o něco větší. Zas mi lítá kolem břehu doleva doprava a já ho postupně přizvedávám výš a výš k hladině. Konečně si „loknul", tak ho chvíli přidržím „na fest" u hladiny a sáhnu si pro něj podběrákem. Mám ho! Super, tak to bych měl čtyři větší ryby a k tomu slušný základ z drobnějších rybek. To je víc, než bych si před závodem představoval. Začínám dokonce uvažovat o jedničce v sektoru, ale to bych musel konečně setřást toho Luboše... a on se nechce nechat. Opět se ujímá vedení díky slušnému tloušťovi. Takže je zase řada na mně. Provádím splávek svým úsekem a kousek pod místem, kam směřuji krmení, dostávám další pěkný záběr. Zásek a guma letí z děličky. U dna se vlní těžká ryba. Monička je zrovna u mně, a tak na ní syknu „cejn!" a chystám se pomalu začít rolovat děličku za sebe. V tom ale tah povoluje. Guma zajíždí zpět do špičky a já můžu jen konstatovat „a je v prdeli!". Na poslední slovo přitom kladu patřičný důraz tak, abych si co nejvíc ulevil.
Do konce závodu zbývá jen půlhodinka a já se snažím dostat další slušnou rybu na prut. Evidentně mi na krmení přijely a mám jich před sebou dostatek. Poslední půlhodina je ale dost mrtvá a záběry už moc nepřichází. Luboš si je vědom svého lehkého náskoku a zajišťuje jej drobnou rybou, kterou našel na konci svého sektoru. Já beru do ruky svou nejjemnější sestavu a na ní také dostávám malou plotičku, ouklej a jednoho skaláčka. Takhle ale Luboše nemůžu dohnat. Musím vsadit na velkou rybu. Tak beru opět o něco hrubší montáž a vracím do vody hnojáčka. Záběr ne a ne přijít. Výstřel z pistole ohlašuje posledních pět minut. Luboš pořád dochytává drobné ploťky a já čekám na poslední záběr. Jak se čas krátí, nervózním, jelikož jsem si vědom, že bych případnou větší rybu asi ani nestihl zvednout z vody v časovém limitu. Nakonec to nemusím řešit , jelikož ani v poslední minutě záběr nepřichází a já vytahuji děličku a rozkládám ji schnout na sluníčko, které se mezitím pěkně rozpálilo a koukám, že mi stihlo sežehnout obě ruce a pravou část obličeje.
Váha jde od C1, a tak je tu poměrně brzy. Věřím, že bych svůj úlovek mohl přetavit v nějakou čelní příčku, jelikož střed sektoru jsem relativně kontroloval a kromě Luboše by mě snad nemusel nikdo předstihnout - ani Franta Koubek, který sice má tři cejny, ale k nim dohromady nic dalšího. Nakonec přede mnou nejvyšší váhu sype opravdu až Luboš Bureš, jenž navážil 4600g. Já mám dle očekávání o půl kile méně, ale jsem pořád přes 4 kila (4060g) - to by tu včera stačilo na trojku. Zatím ale s Lubošem držíme první dvě místa a společně jdeme sledovat váhu ostatních. Skoro každý má nějakého cejna, ale až do C10 nikdo nepřesáhl 4kila a my s Lubošem si začínáme mnout prsty. Na C11 ale sedí chuchelský Matěj Klika a ten nese ve svém vezírku opravdový klenot - nádherného černého monstrcejna, který bude mít sám o sobě okolo tří kil. Matěj k němu má ještě jednoho menšího cejna a nějakou droboť. Váha mu ukazuje 4840g a rázem jsme s Lubošem o příčku níž. Na C12 pak sedí letos skvěle chytající Jirka Volák z Nuslí, který chytil obrovského lína. Jelikož k němu ale nemá nic většího, na váze to dělá jen 2230g a pro Jirku je z toho dělené deváté místo, které je předzvěstí dnešního katastrofálního výsledku dosud favoritního týmu Nuslí. Nikdo další už v sektoru není a Luboš tedy nakonec obsazuje druhé místo a já dělám trojku, s čímž jsme oba po včerejších výsledcích spokojeni, vzájemně si gratulujeme a notujeme si, jak nám vzájemné hecování oběma prospělo.
Já ještě děkuji za podporu během závodu svým věrným fanouškům v čele s Moničkou, Jaruškou a malou Maruškou a zjišťuji od nich, jak dopadl zbytek týmu. Brácha se na béčku po první půlce závodu, kdy si nestál moc dobře, opřel do cejnů a díky třem lopatám nakonec vyválčil také trojku. A to mu ještě, stejně jako mně, spadl jeden velký cejn, který by ho spolehlivě dostal na jedničku. Takhle jedničku na sektoru B uzmul jiný cejnobijec - Kuba Kabát z Trabucca za rovných 5000g a dvojku dělal Radim Zvoníček z Počátků, jenž za Kubou zaostal jen o smolných 20g. 
Cífka se na áčku víceméně trápil a dosažená sedmička je ještě slušným výsledkem. Na áčku se dnes obecně chytalo oproti včerejšku hodně rozdílně - na vršek sektoru najela větší ryba, a tak se jednička nakonec dělala na mém včerejším místě - A9 a došel si pro ni Lukáš Vacík z dnes neskutečně chytajících Počátků (s váhou 5150g). Dvojku pak uhájil jindřichohradecký Honza Písař (4170g) , který si losnul stejný flek jako včera -A8 a aspoň trojku vydoloval z forhondu Jirka Klement z Trabucca (3500g). Obrat sil na sektoru A nejlépe dokumentuje příběh nuselského Jirky George Jurky, jemuž jeho sličná drahá polovička pro oba dny suprově nalosovala A3. Zatímco v sobotu tu George bez problémů udělal dvojku, v neděli z toho bylo umístění až 9,5, které přispělo ke zmíněnému velkému zaváhání nuselského týmu.
Na déčku kupodivu Martin Procházka z Chuchle nezužitkoval forhond v obdobném „třináctikilovém stylu" jako včera brácha a byla z toho až překvapivá pětka za 4200g. Na D11 ho totiž suverénně „zbušil" Viktor Pavelka, který sem dorazil přímo ze závodů hendikepovaných a poté, co ho unavovalo ustavičné držení děličky, neměl problém přejít na bič a vyloupat s ním jedničku za celkových 5930g. Dvojku pak překvapivě uzmul z D3 plzeňský Jan Weber (5580g) a trojku udělal z D6 Richard Chlupáč z týmu Trabucco (5290g), který si Nežárku převezl svou formu z Berounky a pokračuje ve vynikajících výkonech. Náš Jirka Driesel po slibné první půli ztratil tempo, upálil v kořenech velkého tlouště a taktéž mu spadl cejn, což vedlo ke konečnému umístění 7 za 2900g.
Náš Black Bass tým tak dnes za dvě sedmičky a dvě trojky dosáhl součtu 20 bodů, což dohromady s včerejším výsledkem dělalo 44 bodů a teoretickou šanci na umístění v první půli tabulky. Výsledky všech týmů byly však tak zamotané (kdo chytal dobře včera, nezachytal dneska a naopak), že nikdo neměl představu o celkovém umístění týmů za víkend a vyhlášení výsledků tak dnes poutalo mimořádnou pozornost.
A už je to tu. Nejprve jsou vyhlašováni vítězové sektorů z obou soutěžních dnů, kde máme hned dvě želízka v ohni v podobě Cífky a bráchy, kteří dostávají věcné ceny od sponzora druhé ligy a našeho chlebodárce - firmy Black Bass. 
Pak přicházejí na řadu družstva a nikdo pořádně nětuší, jak to vlastně dneska dopadne. Začíná se klasicky od konce. Na posledním místě jsou za toto kolo Habakukovci z Plzně (součet 77 bodů), kterým se tu až na sobotní dvojku Petra Molka opravdu hrubě nedařilo. Jedenáctí končí kluci z Braníku, kteří v sobotu chytali jen ve třech a v neděli je nespasila ani jednička dorazivšího Viktora Pavelky (součet 63 bodů). Desátí jsou pak velmi překvapivě domácí borci z Jindřichova Hradce „D" (součet 61,5 bodu), u nichž se zřejmě nepotkal příliš s formou Jarda Kovařík (2 x 9,5) a v neděli nečekaně zaváhal i Honza Kostka. Devátý je druhý domácí tým Jindřichův Hradec „C" (58,5 bodu), kde nikdo medokázal podat dva vyrovnané výkony. Osmý je tým Mivardi Plzeň (52 bodů), jenž si po sobotním čtvtém místě pohoršil především v neděli, kdy oba Vyslyšelové (starší i mladší) dosáhli na nepopulární dvanáctku a vykompenzovali tak kvalitní výsledky obou Honzů - Webera a Omamika. Až sedmý končí dosavadní favorit soutěže - tým Nuslí (47 bodů), který ještě v sobotu držel první místo, ale v neděli nasbíral 30,5 bodu a propadl se o šest míst dolů. Nikdo z nuselských borců přitom nepodal vyrovnaný výkon až na Janu Štikovou s výsledky 3 a 5. Šesté místo za víkend patří týmu Jihlavy (47 bodů), v jehož rámci zazářil především Jaroslav Táborský s výsledky 1 a 4. Další místa jsou již odstupňovaná doslova po bodu a to jen dosvědčuje, jak moc zamotané tyto závody byly. Myslíme si, že páté místo by mělo po dvou výsledcích z lepšího průměru patřit nám, ale namísto toho je vyhlášen další favoritní tým v podobě Vinohrad (46 bodů), kterým nikdo neulítl, ale ani nikdo výrazně nezazářil. Dokonce ani čtvrté místo nepatří nám, jelikož to bere Team Praha Velká Chuchle (45 bodů), kterému opět velmi dobře zachytal Aleš Horký a zahanbit se nenechal ani Matěj Klika. Náš Black Bass tým tak nečekaně vystupuje až na stupně vítězů v podobě třetího místa za součet 44 bodů, o nějž se zasloužil především brácha, jenž se stal nejlepším jednotlivcem celého kola a pak samozřejmě především sobotním výkonem Cífka. Druhé místo si vysloužil tým Trabucca (43 bodů), jenž se po sobotě pohyboval až na desátém místě, ale v neděli dosáhl skvělého součtu 12 a vyhoupl se rázem až na stupně vítězů! V jeho týmu zazářil především velmi vyrovnaně chytající Richard Chlupáč a nedělním výkonem i Kuba Kabát. První místo pak pro mnohé naprosto nečekaně uzmul tým Počátků (41 bodů), jenž si rovněž výrazně polepšil v neděli, kdy získal 13 bodů za skvělá sektorová umístění (1,2,2,8). Kromě mého souseda v sektoru Luboše Bureše se zaskvěl zejména Radim Zvoníček s dvěma dvojkami a také Lukáš Vacík s umístěním 6 a 1. Faktem je, že tato skvadra předvedla kvalitní výkon už na Berounce a jelikož to na Nežárku mají z Počátků opravdu "coby kamenem dohodil" a tudíž tu mají natrénováno, dal se takový výsledek očekávat.
A jak se výsledky z Nežárky promítly do celkového pořadí týmů v II. lize? Níže nabízím aktuální pořadí v polovině soutěže a svůj pohled na vyhlídky jednotlivých týmů:
1. Nusle (71 bodů) - kdyby nedošlo k nedělnímu zaváhání, už by to vypadalo, že tento tým nemá slabinu (až do neděle byl v každém kole první). Takhle poslal vítr do plachet svým pronásledovatelům a udržet první místo pro ně bude ještě velmi těžké - zvlášť když je před námi neznámá Radbůza a Nový dvůr, kde se loni Nuslím těžce nezadařilo...
2. Trabucco Team ČR (85 bodů) - posílení týmu o dříve bechyňského závodníka Richarda Chlupáče se ukázalo jako skvělý tah. Tento závodník drží sérii vynikajících výsledků (4, 4, 3) a spolu se zkušenou týmovou základnou v čele s všestranně talentovaným Kubou Kabátem má tato sestava bezesporu potenciál na boj o postup.
3. Vinohrady Mivardi (85 bodů) - tým s největšími ambicemi plný hvězd pražské plavané zatím zůstává trochu za očekáváním. V jeho prospěch ovšem hovoří široká členská základna (jen na Nežárce protočili 6 závodníků), z nichž každý má prvoligové zkušenosti. Pro mě nadále zůstávají největším favoritem na postup.
4. Team Praha Velká Chuchle (89 bodů) - poslepovaný tým kolem Aleše Horkého zatím svými výsledky překvapuje zajisté i sám sebe. Aleš mu prorokoval boj o střed tabulky a zatím se tento tým pere o její čelo! Aleš, Matěj Klika i Martin Procházka již prokázali svou kvalitu, s kterou je nutno počítat. Mladý závodník Michal Kladrubský se po skvělém úvodu zatím trochu hledá, ale jinak tento tým působí velmi kompaktním a svěžím dojmem.
5. MO MRS Jihlava (93 bodů) - velezkušené družstvo a dobrá parta nebude mít dle mého názoru nejmenší problém uhájit první polovinu tabulky, možná je zde i potenciál k útoku na její čelo.
6. Browning Počátky (97 bodů) - klukům ve slušivých kombinézách vyšla parádně Nežárka, ale rozhodně mají slušný potenciál i do dalších závodů. Potřebují k tomu, aby se rozchytal navrátilec Honza Beneš - pokud se to povede, pak tento tým nebude mít výraznější slabinu a minimálně střed tabulky by ho neměl minout.
7. Black Bass (102 bodů) - náš tým si po Nežárce udělal slušný náskok na sestupová místa a může chytat relativně v klidu. Na Radbuze nám bude chybět zázračný chytač Cífka a k dobrému výsledku tak budeme potřebovat především protržení Standovy černé série (zatím 12, 10, 12). Cílem pro letošní sezónu zůstává především bezproblémové udržení v soutěži. I když na druhé místo už nám chybí „jen" 17 bodů a na Radbuze se může stát cokoliv... ;o)
8. Plzeň 1 - Mivardi (119,5 bodu) - od osmého týmu se tabulka začíná trhat a odděluje se nám pětice týmů ohrožených sestupem. Plzeňští závodníci však již sesbírali v II.lize dost zkušeností a navíc je čeká domácí voda, tudíž by se dle mého soudu měli v soutěži udržet.
9. Jindřichův Hradec „D" (120 bodů) - výsledky „déčka" z JH jsou pro mě zatím záhadou. Tým, který loni bojoval o první místo, se nyní potácí u dna a nezvládl ani domácí vodu. Věřím však, že se jedná jen o shodu náhod a snad i trochu smůly a velezkušení závodníci v podobě Mildy Žáka, Jardy Kovaříka a Pavla Moravce doplnění o šikovného Honzu Kostku druhou půli zvládnou a setrvají v II. Lize.
10. Royalbait Braník (123 bodů) - družstvo složené ze dvou větví původního a nového Braníku působí trochu nekompaktním dojmem a má velmi nevyrovnané výkony. Pokud dopustí zaváhání i na Radbuze, budou kluci z Braníku řešit reálné sestupové starosti.
11. Jindřichův Hradec „C" (129,5 bodu) - tomuto týmu letos chybí tahoun, nikdo zatím nepředvedl sérii vyrovnaných výkonů a pokud se někdo takový urychleně v družstvu JH „C" nenajde, tým bohužel vidím jako kandidáta na sestup.
12. Plzeň 1C Habakukovci (135 bodů) - absolutnímu nováčkovi v druhé lize poměrně vyšly závody na Berounce, ale Nežárka již plně odkryla jejich chybějící zkušenosti, což dosvědčuje fakt, že každý den hned trojice Habakukovců dosáhla na umístění 10 a horší. Jediná jejich naděje je domácí voda v podobě Radbuzy - pokud tam Habakukovci nezazáří, obávám se, že se s nimi po letošku budeme muset rozloučit.
Ovšem toto je jen teorie a můj subjektivní pohled - praxe se může od načrtnutého scénáře na hony lišit a nikdo nemá nic jistého. Zvlášť, když je nyní před námi naprosto neznámá a dosud nechytaná voda v podobě zmiňované Radbuzy a kuloární řeči v této souvislosti hovoří o metrových rozdílech na hloubce, obrovských kamenech na dně a půlmetrových podoustvích, které bez problémů trhají šestnáctky vlasce... ale nač předbíhat... jak to na Radbuze vše dopadne, se dozvíme již brzy... takže 27.6. na viděnou v Plzni!