Vyměřením hloubky laborovaní s jejím vhodným nastavením ještě nekončí. Veliký vliv na skutečnou hloubku, kde se nástraha pohybuje, má způsob a rychlost vedení udice.
Mnohokrát se mi stalo, když jsem se po závodě ptal, jak chytali jednotlivý úspěšní závodníci, že jsem dostal naprosto různé odpovědi. Lišily je gramáže splávků, zvolená hloubka i rozestavení zátěže. Přesto všichni nachytali podobnou váhu stejného druhu ryb. Proč tomu tak je? Odpověď se skrývá ve způsobu vedení udice.
Pokud si situaci pro vysvětlení zjednodušíme, existují tři základní způsoby vedení udice. První se může zdát nejpřirozenější a je jím unášení udice proudem bez zásahu rybáře. Druhý způsob je možný v mnoha rychlostních variantách, udici přibržďujeme a plynule vedeme pomalu s proudem. Třetí způsobem je úplné zastavení udice. Samozřejmě existuje řada vzájemných kombinací, na základě pochopení těch základních si snadno dokážema představit chování nástrahy i u těch složitějších. Tato problematika se týká především řek, ale pokud začneme na stojatých vodách udicí hýbat, abychom vyprovokovali ryby k záběru, platí i na vodách stojatých. Nejlépe chování udice pochopíme z obrázku.
V prvním případě je udice unášena proudem. Protože je proud v horní polovině hloubky řeky silnější, nástraha se pohybuje rychleji, než-li je u dna přirozené. Nástraha je proto mírně zvedána ode dna. Proto se tento způsob vedení používá hlavně při lovu drobnějších ryb, které reagují na pohyb (plotice, proudnící, tloušti). Pokud chceme nástrahu předložit přímo u dna, je potřeba udici mírně přehloubit.
Přibržďovaná udice je nejpřirozenější předložení nástrahy, proto se používá nejčastěji a je nejúčinnější na většinu ryb. Nástrahu dokážeme vést stejnou rychlostí, jakou se u dna proud pohybuje. Podle míry přibrždění se nástraha vlivem proudu, který se opírá do kmenového vlasce zvedá ode dna. Proto musíme v závislosti na rychlosti vedení také upravovat nastavenou hloubku. Čím pomaleji udici vedeme, tím více musíme přidat na hloubce.
U obou výše popsaných vedení používám následující způsob na zvolení správné hloubky. Nejprve si přesně změřím hloubku a zmapuju dno. Sundám "žábu" a proplavu udicí úsek stejnou rychlostí, jakou mám v plánu lovit. Pokud udice ani v jednom místě neuvázne, přidám pět centimetrů hloubky. Takto pokračuju až do chvíle, kdy mám první kontakt se dnem. Pak uberu pět centimetrů nebo zvolím ještě nepatrně pomalejší vedení udice. Nyní mám jistotu, že se nástraha pohybuje těsně nade dnem.
Třetím způsobem vedení udice je její úplné zastavení. Proud se plnou silou opírá do kmenového vlasce a zvedá udici ode dna. Tady je potřebné velké přehloubení a podstatně větší gramáž splávku. Věřte, že pokud jste pro pomalé proplutí potřebovali splávek s gramáží pět gramů, na úplné zastavení budete potřebovat deset gramů. U silných proudů to je ještě markantnější. Na jednom kole Sensas cupu jsem pomalu proplavával udicí s gramáží patnact gramů a zastavit se dala až udice padesáti gramová! U pomalých proudů je to pak méně, na přibrždění vám sedí například udice třígramová a na zastavení je potřeba gramů pět.
U posledního způsobu vedení si pomáhám při odhadování gramáže následovně. Naměřím si udici a po sejmutí "žáby" ji zkusím v proudu úplně zastavit. Počkám dvacet vteřin a pak udici úplně pustím. Sleduju splávek, jak nejprve rychle jede po hladině, když jej padající torpila táhne proudem a pak se zpomalí na rychlost proudu. Podle doby rychlého pohybu splávku se dá odhadnout, z jaké výšky torpila klesala na své původní místo, tedy jak vysoko ji proud zvedl.
Jak z tohoto článku vyplývá, veliký vliv na míru zvedání udice v proudu má průměr kmenového vlasce. Pokud tedy chceme ubírat na gramáži splávku a tím zjemňovat udici a přitom si ponechat možnost pomalého vedení, musíme ubrat i na kmenovém vlasci. Jeho vliv je opravdu veliký!