K závodní plavané neodmyslitelně patří více či méně složité montáže udic. Právě rozdělení zátěže umožňuje jemné a přirozené předložení nástrahy. Pokud se na udici objeví více broků, už je na světě řetízek, pojem skloňovaný v mnoha pádech. V současnosti existují tři různé varianty skládání řetízků, pojďme se na ně podívat.
V plavané se používá řada montáží. Pokud ryby dobře berou, není potřeba vymýšlet složité rozložení zátěže. Lovec se soustředí na pravidelné, rychlé chytání a komplikovaná udice by mu jenom přidávala vrásky na čele. Řetízková udice najde uplatnění ve chvíli, kdy se rybám nechce moc brát a je třeba nástrahu jemně a přirozeně nabídnout. Udice se vždy tvoří pro daný účel. Na stojatých vodách je třeba, aby udice plynule propadávala vodním sloupcem a to po nahození i jejím přizvednutí či popotažení. Na vodách tekoucích je důležité dostat nástrahu rychle ke dnu, ale dovolit jí přirozený pohyb při pomalém vedení udice, při zastavení a puštění udice, ...
Konstrukce řetízků
Nejjednodušší a nejčastěji používané jsou řetízky z jedné velikosti bročků. Na vodách stojatých si závodník vybere podle požadované gramáže splávku velikost broků a z ní vytvoří celou udici. Práce udice je pak dána rozestupy mezi jednotlivými bročky. Na vodách tekoucích se podle velikosti splávku vybere velikost a počet broků, které mají tvořit funkční část udice (v našem případě řetízek) a následně se splávek dováží hlavní zátěží (nejčastěji torpilou zajištěnou broky). Udice pak pracuje podle výšky hlavní zátěže a rozmístění broků v řetízku. Tento základní typ řetízkových udic je nenáročný na představivost, podle rozestavení broků je snadné odvodit, jak se bude udice ve vodě chovat.
Příklady:
1) Pomalu klesající udice, která rovnoměrně propadává celým vodním sloupcem. V kombinaci s jemným tužkovým splávkem je možné vidět záběr i v průběhu klesání udice.
2) Ujímaná udice, která rychleji klesne do hloubky. Konec udice klesá pomalu, nabízí nástrahu přirozeně. Udice vhodná na zvedání, potahování a jiné dráždění.
3) Rychle klesající udice s krátkým ujímaným koncem. Vhodná na přesné, rychlé a citlivé chytání. Osvědčila se nám například na MS v Černé Hoře.
4) Neujímaná řetízková udice s torpilou. Při zastavení udice v proudu se spodní konec zvedá vysoko nade dno.
5) Ujímaná řetízková udice s torpilou. Spodní konec se při zastavení zvedá méně, opisuje menší poloměr. Má nejoblíbenější udice na řeky, pokud ryby špatně berou.
6) Opačně ujímaná udice pro chytání v silných proudech. Torpila je dostatečně vysoko a neruší ryby při braní. Nástraha je přesto držena u dna i při pomalém vedení udice. S touto udicí přehloubenou o délku forpasu jsem vyhrál Sensas cup 2005.
Trochu složitější jsou udice poskládané z různých velikostí broků. Pokud máme celou sadu, je možné udici jemně ujímat postupným zvětšováním bročků. Opravdu náročné na představivost pak jsou udice, kde se kombinuje velikost broků a jejich vzdálenost. Udice může být ještě jemnější a přesněji postavená na konkrétní účel. Nejčastěji se kombinuje s předchozí montáží a zjemňují se pouze poslední bročky v sestavě.
Příklady:
1) I přes stejné rozestupy broků je udice díky měnící se velikosti ujímaná. Klesne rychleji do požadované hloubky, přesto je velmi citlivá díky jemnému konci.
2) Silně ujímaná udice a to jak velikostí broků tak jejich rozestupy. Udice bude velice rychle klesat, ale zachová si dobrou práci při vedení. Velmi jemný konec však může být někdy na škodu.
3) Zjemněná rychle klesající udice, díky použití malých vodících broků.
4) Klasická ujímaná udice s torpilou. Ujímání je řešeno velikostí broků, nikoli jejich vzdáleností.
5) Silně ujímaná udice díky velikosti broků i jejich rozestupů.
6) Nejčastěji používaná ujímaná udice. Zjemněný je pouze konec udice díky dvěma menším brokům.
Za vrchol plavečkového „bročkohraní" považuji udice, které se skládají z malých bročků vzájemně spojených ve skupinkách (k vidění jsou například v článku Na plotice s Kubou!). Jedná se vlastně o zjemněné udice z různě velkými broky, kde se místo velkých broků použije více bročků drobných. Na udici pak nenajdete velký brok, ale několik malých bročků vytvářejících váleček. Stejně jako u předešlé varianty určuje práci udice velikost skupinky broků a jejich vzájemná vzdálenost. Udice je nejen náročná na představivost a cit, ale i na šikovnost při její tvorbě. Ne zřídka se používají bročky těch nejmenších velikostí. Takovéto udice je možné vytvářet i s bročky různě velkými, kdy je každá další skupinka zbroků větších.
Příklady:
1) Lehce ujímaná udice s pomalým klesáním. Rozestupy mezi skupinkami broků jsou stejné, mění se pouze jejich počet.
2) Ujímaná udice s menším počtem bročků. Mění se velikost broků a jejich počet ve skupinkách. Vzdálenost mezi skupinkami se nemění.
3) Silně ujímaná udice, kdy se mění počet broků ve skupince a jejich vzdálenost.
4) Silně ujímaná udice s jemnějším koncem.
5) Ujímaná udice s torpilou, mění se pouze počet broků ve skupince, jejich vzdálenost zůstává zachována.
6) Oblíbená udice pro lov cejnků, podouství a větších plotic na řekách.
Každý ze tří ukázaných způsobů má své výhody, jen těžko lze tvrdit, že by byl jeden z nich nejlepší. Vždy záleží na konkrétních podmínkách a podle nich je třeba udici vytvořit. Stačí si porovnat udice z jednotlivých obrázků, liší se velmi málo, ale určitě vycítíte drobné odlišnosti v předložení nástrahy. Je těžké říci, jaké mají být konkrétní rozestupy u jednotlivých řetízků, protože pro každou situaci se tvoří jedinečný. Neexistuje na to žádný vzorec. Rybář se musí řídit vlastním citem a zkušeností, které jediné jsou klíčem k úspěchu.