V poslední době jsem se vlivem různých, někdy až úsměvných, někdy méně úsměvných, okolností přistihl, že se mi v hlavě rodí nápad „dát na papír“ tohle téma. Takže jednoho dne usedám za klávesnici počítače a zkusím se zamyslet nad tématem „ kaprařina a já aneb malé zamyšlení co pro mě kaprařina znamená“. Doufám, že alespoň část textu osloví větší část rybářů, protože se chci věnovat mimo jiné i situaci v kaprařině před lety a dnes.
K rybaření jako takovému jsem se dostal v dětství, ještě coby v těch dobách pionýr, když jsem navštěvoval rybářský kroužek nejdřív při Domu dětí a mládeže a později při ZŠ, kde jsem „ kroutil „ roky povinné školní docházky.. V tu dobu mne asi jako každé dítko bavila víc plavaná, která byla přece jen taková akčnější, záběrů bylo víc a víc jsem si pobyt u vody užil. Pravdou je, že doma v tu dobu moc ryb má matka v kuchyni nezpracovávalaJ, ale to není to podstatné. Dodnes si pamatuji sešit, do kterého jsem s patřičným pocitem důležitosti vystřihoval ryby z tehdejšího Rybářství a starších ročníků, které jsem měl od svého dědy. Ten se mnou střídavě s otcem trávil i moje rybářské výlety. Jak šel čas, můj život se začal ubírat jiným směrem a já na chvíli, spíš na pár let, rybařinu pověsil na hřebík.
Vrátil jsem se k ní před 16ti lety (jak ten čas letí.), už jako dospělý a musím říct, že mne opět začala neskutečně bavit. A co víc, za nějakou dobu jsem se potkal v rybářském obchodě s člověkem, který mi v mých znovu začátcích hodně pomohl a hlavně, díky němu jsem se dostal k dnes už legendárním filmům Milana Zelenky a dalším. A byl jsem ztracen, stejně jako spousta dalších v té éře, naprosto mě to pohltilo, chtěl jsem chytat takové ryby, chovat se k nim jak bylo prezentováno na videu, což v té době nebylo absolutně zvykem, prostě jsem byl „nakažen“ a léčit jsem se nehodlal a ostatně nehodlám dodnes. Z onoho člověka je dodnes můj velký kamarád.. Z časopisů, které jsem hltal, jsem v tu dobu četl téměř všechny, co byly dostupné, pomalu obměňoval výbavu a začal pronikat do tajemství boilies, vnadících strategií, způsobů prezentace a všech těch pro mě tenkrát neznámých věcí.. V této souvislosti si vybavuji např. články Zdeňka Ipsera, Lumíra Francka, Davida Zapletala a dalších, nerad bych na někoho zapomněl.. V jednom čísle časopisu jsem se tenkrát dočetl o jednom soukromém revíru, kde se prý chytají velké ryby, na mnoha běžnými rybáři opovrhované boilies a který nebyl daleko od mého bydliště. A tak slovo dalo slovo a s kamarádem jsme jednoho krásného dne vyrazili.. Pokud si dobře pamatuju, tak při první návštěvě jsem nechytl žádného kapra, což mne neodradilo, ba právě naopak.. Chtěl jsem přece chytit velkého kapra, takového, jak jsem viděl na videu. Tohle zná asi každý, kdo nějak začínal.. Samozřejmě se mi to i podařilo, ale od té doby mám na soukromé vody trošku jiný pohled. V první řadě není soukromá voda jako soukromá voda a byť mají mnoho odpůrců a jejich argumenty s odstupem času i částečně chápu, mně tehdy a spoustě dalších lidí dodnes umožňují potkat se vůbec s větším či velkým kaprem a zužitkovat v praxi všechny důležité informace např. jak zacházet s ulovenou rybou.
Dnes si bez rybařiny, jakožto životního koníčka, svůj život nedovedu představit. Znamená pro mě motor, motivaci k „ přežití“ pracovních dní, ventil stresu ze zaměstnání, způsob trávení volného času a především, zábavu. U vody strávím ročně poměrně dost času a nemůžu říct, že by mě to ke konci sezony už bavilo míň jak na začátku. Vždycky si pobyt u vody maximálně užívám, jako pobyt v přírodě, v podstatě jako životní styl a když ještě k tomu ryby berou, je to super. Ta rána, východy slunce z mlhavého oparu nad vodní hladinou nebo červánky při jeho západu, kvákání žab nebo rackové, je prostě nádhera. Člověk si uvědomuje, že na světě je krásně, byť ještě před pár dny byl nervózní, přetažený z práce či z domu a najednou je ze mě jiný člověk.. Domů z výprav odjíždím psychicky naprosto v pohodě, ale fyzicky unavenJ. Bohužel, ne všichni berou rybaření tímto způsobem.. Teď nemám na mysli rybáře, kteří si několikrát do roka odnesou od vody kapra či jinou rybu jako obohacení svého jídelníčku, ostatně proč ne, ale spíše ty, jež cenu povolenky a benzinu či nafty za dopravu k vodě mají nutkání z pro mě nepochopitelného důvodu proměnit na maso tak, aby se to „ rentovalo“. Ale to už je částečně záležitostí rybářské stráže, aby si ohlídala případné hříšníky.. Z části je to i na nás, dalších rybářích, vždyť nemusíte zasáhnout sami, pokud nechcete či nemůžete, stačí dát vědět kompetentním telefonicky.. A stejné je to i se vztahem některých rybářů k přírodě. V životě nepochopím člověka, který si k vodě donese mimo výbavy i svačinu, pití, nástrahy, nejrůznější alkohol a každému, kdo na jeho místo přijde po něm, nechá jasný signál toho, na co chytal a co měl na svačinu – igelitové sáčky, ubrousky, plechovky či sklenky od kukuřice, prázdné pet či skleněné lahve atd.. Zajímalo by mě, jestli si takovýto rybář přijde příště sednout na to stejné místo, nebo jde někam, kde nepořádek ještě není.. Samozřejmě část odpadků u vody a jejím okolí nechávají i ostatní, pejskaři, kolaři, koupáči atd., ale někdy to prostě neoddiskutovatelně pochází od nás, rybářů..
Asi to tak trošku souvisí s morálním stavem ve společnosti a českou povahou.. Místo toho, aby se respektovala daná pravidla, raději se různě obchází a hledají se výmluvy..
Tyhle řádky doplňuju pár dní po návratu z výpravy, kde jsme sice nevychytali úplně pro nás nejlepší počasí, docela se od půlky týdne ochladilo, foukal silný vítr, poměrně dost pršelo a balili jsme téměř za mokra, ale znovu jsem si vleže na lehátku bivaku uvědomil, že pro mě rybařina a pobyt v přírodě znamená mnoho. Relax, odpočinek, chvíle s parťáky či kamarády a ač to mnozí „ nerybáři“ nedokážou pochopit, je pro mě takováto dovolená daleko lepší a dám jí přednost před např. dovolenou u moře v zahraničí.. Neříkám, že by mě časem nelákalo vyrazit za kapry i někam za hranice republiky, ale zatím jsou priority jinde. Jak říká jeden můj kamarád, rybařina nás zatím bohužel neživí..
Mám rád ty okamžiky, kdy člověk sedí u prutů, hypnotizuje swingery k pohybu vzhůru a v duchu tisíckrát přemítá proč to „nezahraje“. Pak je na každém z nás, jestli se v této situaci dokáže zamyslet a upustit od zajetého stylu a začít experimentovat ať už změnou krmné strategie, návnady či nástrahy, změnou návazce či jen velikosti háčku, nebo naplno věří tomu, co dělal dosud s vírou, že není třeba nic měnit, že to prostě přijde. A po chvíli se skutečně rozezní signalizátor, swinger poskakuje pod prutem a naviják přede svou píseň. To jsou ty chvíle a okamžiky pro někoho snad i pomíjivého pocitu štěstí, nadšení, adrenalinu v žilách a radosti. Ty chvíle, kdy člověk stojí ve člunu daleko od břehu či na břehu, prut ohnutý v pěkném oblouku, brzda navijáku jen cvaká a tam někde v hlubinách náš v tu chvíli soupeř, bojující o svůj život. Neexistuje kolem člověka nic, jen vnímá své emoce a soupeře na konci montáže. To jsou ty chvíle, proč to všechno děláme, obětujeme tomu spoustu času, finančních prostředků, pečeme se na slunci či naopak mokneme či se třepeme chladem. V ty okamžiky si člověk naplno uvědomí a sám sobě i přizná, že je to vášeň, droga, závislost, či jak popsat tuhle posedlost lovem kapra a nejen jeho. Bláznovství, které naplno pochopí jen stejně „postižení“. Bláznovství a okamžiky, které v našich životech zastiňují téměř vše, zanechává opuštěné netolerantní manželky či přítelkyně ( což naštěstí není můj případJ - díky Gábi!) a které alespoň na pár pomíjivých okamžiků nechává zapomenout na starosti a šeď všedních dní. Naštěstí nám zůstávají zápisky z výprav, fotky a i videozáznamy pro dlouhé období zimního absťáku a chvíle, kdy nám občas bývá v životě těžko..
Když už jsem se pustil do filozofických otázek, tak bych v této souvislosti rád napsal, že během své rybářské éry, mohu-li to tak nazvat, jezdil k vodě s různými parťáky, ale vždy časem takovéto parťáctví vyprchalo a to z nejrůznějších příčin. O to víc oceňuji svého současného parťáka na výpravy, s kterým máme na rybařinu takřka stejný pohled, dáváme do rybařiny jako koníčka dost času, energie a oba se stejným zápalem. Zní to asi jako fráze, ale doufám, že tohle parťáctví vydrží a nerozplyne se v čase jako ta předchozí.. Ono při pěkném počasí a pohodě na břehu či na lodi to člověk občas až tak nevnímá, ale při nepříznivých klimatických podmínkách, kdy už má člověk všeho „ dost“ nebo když se prostě nedaří, stačí, že tam prostě ten druhý je s váma a že se na něj můžete ve všem 100% spolehnout. Že vám přeje úspěch, právě zdolanou rybu, že bez zbytečných pokynů bezpečně vede člun ve vlnách, že váš vysněný úlovek vyfotí s maximální pečlivostí a snahou.. Konec konců každý, kdo má na dobrého parťáka štěstí, ví, co jsem tím vším chtěl neobratně popsat.
S tím tak nějak souvisí i situace, v které se začíná kaprařina jako taková ocitat. Kapr a nejen ten, pokud nemá nad 10 či 15kg, jako by neměl pro spoustu lidí hodnotu, zvrhává se to celé v hon za kilogramy a občas se vytrácí podstata, být v přírodě, na nějakou dobu se pokusit stát její součástí, radovat se z každého záběru a každé ulovené ryby. Vždyť každý záběr je úspěch, záleží na podmínkách, v kterých člověk loví. Z rybářských časopisů, nejrůznějších videí a internetu se na nás valí spousta velkých kaprů a člověk, který s kaprařinou nemá až takové zkušenosti, či s ní začíná, může mít potom dojem, že se nachytá vždy a jen velké ryby, což mu může následně přinést chvilky rozčarování a zklamání, protože v praxi to tak samozřejmě nefunguje.. Jsou výpravy, kdy se daří, ale i takové, kdy se rybám nechce, nebo si zvolíme špatně místo, kde se v daných podmínkách zrovna ryba nevyskytuje a během výpravy se podaří ulovit třeba jen pár ryb.. Ale taková už rybařina je.. Krásná, ale umí i potrápit a bolet..
Své zamyšlení bych chtěl zakončit tím, že my kapraři bychom měli táhnout za jeden provaz, protože nás spojuje, nebo by spojovat měla, láska k přírodě, rybám a všemu kolem bez ohledu na to, jestli u vody sedíme v maskáčovém tričku nebo v oblečení firmy té či oné. Není přece rozhodující barva nebo nápis na tričku, či značka používaného boilies, ale to, jak se chováme k přírodě, rybám a především k sobě navzájem. Jsem člověk, který se vše, co dělá, ať už se to týče rybařiny nebo jiných aktivit v životě, snaží dělat pořádně a tak, aby se za sebe nemusel stydět. Od loňského roku spolupracujeme s firmou Mivardi a mně se tak splnil další cíl. Dotáhnout to v rybařině právě sem, ke spolupráci s nějakou firmou. Jsem si vědom toho, že tím jsme daleko víc všem na očích, víc pod drobnohledem, ale s tím nemáme problém. Chováme se stejně, jako před tím.. Já osobně, ani parťák nemáme problém u vody pokecat s každým slušným rybářem a vždy mám dobrý pocit z toho, když se pak s takovým člověkem potkám u vody opakovaně a pořád je o čem mluvit.. Na druhou stranu je fakt, že v Čechách se úspěch neodpouští a vždy se najde někdo, komu člověk bude, jak se říká, trnem v oku..
Ale s tím se už musí každý vyrovnat sám.. Sám za sebe můžu prohlásit, že mě tyto situace mrzí, ale zdaleka mne nedokážou zlomit a rybařinu mi znechutit. Líbí se mi, že na veletrzích a i na dalších akcích, vídám zástupce nebo chcete-li tváře či majitele různých značek v družném hovoru, nebo i na rybářských závodech dokážou jednotlivé týmy ač jiných značek, najít společnou řeč, pomoct si v situacích, kdy je to potřeba a to i jako soupeři. Velmi bych si přál, aby se tohle přenášelo i do běžných výprav..
Doufám, že se to jednou podaří a že jsem vás svým malým zamyšlením nenudil a těším se na případné setkání nejen u vody.
Za Mivardi team David DejvL Lužný
