Ebro! Už při pouhém vyřknutí tohoto slova se většině rybářů zrychlí tep a sumcařům zvlášť. Přehrada Embalse de Mequienenza je v dnešní době pravděpodobně nejnavštěvovanější a nejúspěšnější revír na světě co se lovu sumce velkého týče a to byl jeden z důvodů, proč se i naše, ne příliš zkušená skupinka šesti nadšenců rozhodla zkusit svoje štěstí. Počasí je zde po většinu roku natolik příznivé, že zdejší sumci přijímají potravu celoročně. Obzvláště pak období mezi dubnem až říjnem je zde doslova pravým sumcařským rájem. V těchto měsících se voda otepluje až na 28 stupňů a udržuje tak vousáče v neustálé aktivitě.
Zvážíme-li množství ryb žijících v přehradě, které se dá s jistotou počítat na tisíce, můžeme s nadsázkou říci, že zde chytne sumce opravdu "Každý". Této skutečnosti velmi nahrává fakt, že zdejší úřady před několika lety zakázali pod přísnou pokutou používat k lovu sumců veškeré nástražní ryby. Následkem tohoto zákazu se začalo ve velkém krmit halibut peletami. Do vody jich rybáři ze všech koutů světa naháží ročně několik stovek tun. Sumci i kapři si na ně rychle zvykli. Tyto "Masové" zákrmy mají svá pro i proti. Jasnou výhodou lovu na pelety je jednoduchost.
V drtivé většině případů se používá klasická montáž na položenou, kterou dokáže sestavit každý rybář. Této jednoduchosti bohužel využívají i rybáři z východních zemí, kteří bez váhání zbaví života všechny ryby, které se jim podaří ulovit, ať už se jedená o metrového dorostence, nebo o veterána přesahující délku 220 centimetrů. Dalším kladem je i to, že si sumci pelety oblíbili natolik, že se jimi doslova cpou, nikdy nemají dost a díky tomu přibývají velmi rychle na váze. Poslední dobou se začali objevovat názory, jestli tak obrovské množství pelet nebude mít vliv na kvalitu vody v přehradě. Movitější rybáři neváhají nasypat ke svým nástrahám najednou klidně i 100 kilogramů pelet.
Všechno to, co bylo výše zmíněno, zlákalo i nás šest dobrodruhů a s vidinou "snadných" kapitálních úlovků jsme začali plánovat desetidenní výpravu na břehy bájného Ebra. Věděli jsme, že aby se náš pobyt dal považovat za opravdu úspěšný, je potřeba vyhnout se několika faktorům, které by mohli naše šance na solidní úlovek snížit na minimum. V první řadě je to tání sněhu v nedalekých Pyrenejích. To probíhá přibližně koncem dubna a voda se díky němu během pár hodin prudce ochladí klidně i o 10 možná i o 15 stupňů. Pokud by nás tato situace zastihla, byli bychom na břehu několik dní zcela zbyteční. Jakmile se voda začne znovu oteplovat, začnou se sumci opět krmit, aby nabrali síly před třením.
Tření! Další období kdy je lepší zůstat doma. Do konce května by však měla být většina ryb vytřená a to byl taky termín, kdy naše výprava opustila území ČR. Začátek června by měl být podle všech dostupných informací k úspěšnému lovu přímo ideální. Tání sněhu za námi, tření taky, ryby jsou při chuti, nemůže nás tedy nic zaskočit. Zapomněl jsem ovšem zmínit ještě jeden rizikový faktor, kterým je vytrvalý déšť. V místech, kde leží přehrada, je obvykle po většinu roku sucho. Prší jen velmi zřídka, ale když už pršet začne, může pršet i několik dní a to se potom podmínky nápadně podobají těm v období tání.
Hned po prvních kilometrech naší cesty začaly na čelní sklo našeho po střechu naloženého Peguotu dopadat první dešťové kapky, které nás neopustili po celou cestu. Velké vrásky nám to nedělalo, neboť nám byla dobře známá průpovídka, že " Na Ebru nikdy neprší".
O 24 hodin později a 2250 kilometrů dál jsme konečně stanuli na břehu slavného Ebra. K tomu, abychom se dostali úplně k vodě, bylo nutné projet hustým lesíkem po úzké asi 80 metrů dlouhé cestě. Pršet přestalo asi dvě hodiny před naším příjezdem. Svítilo sluníčko a bylo příjemné teplo. Břeh byl travnatý s velmi mírným sklonem k vodě. Bylo vidět, že se voda o několik centimetrů zvedla, ale to nás pro zatím nechávalo v naprostém klidu. Nachystat pruty a montáže k prvnímu zavezení nám trvalo asi dvě hodiny. Když byly všechny pruty zavezeny, přišlo na řadu budování tábora. Bivaky stály v těsné blízkosti lesíka asi třicet metrů od vody. Tábor byl téměř vybudován, když se ozvalo lehké zacinkání. Všichni jsme jako na povel otočili hlavy k nastraženým prutům.
V ten okamžik se jeden z nich prudce ohnul k zemi. Bylo to tady! První záběr! Nejblíže stojící Parmič na nic nečekal, vytrhnul prut ze stojanu, jemně přisekl a začal ke břehu pumpovat prvního sumce. Po dvaceti minutách urputného boje byl na břehu 188 cm dlouhý krasavec. Radost z prvního úlovku byla veliká. První fotky a za okamžik už "Drobek" putuje zpátky do rodného živlu. Panáčkem slivovice připíjíme na další úspěchy, což se nám vyplácí s příchodem večera, kdy se rolnička znovu rozezněla. Záběr tentokrát nebyl tak razantní jako v prvním případě, ale zkušený Řízek má i přesto plné ruce práce. I tentokrát jde zjevně o pěknou rybu, protože lovec stojí (proti své vůli) během chvilky po kolena ve vodě i v teplácích. Po několika minutách poctivého souboje však Řízek vítězí a s neskrývanou radostí měří a váží nový osobáček - 194 cm a 56 kg. První den hodnotíme jako úspěšný. Jen tak dál. Panáček na dobrou noc a jdeme na kutě.
Ráno slibuje krásný den. Ranní sluníčko se dere do bivaku. Plný elánu a chuti do rybaření sundávám nohy z lehátka a v ten moment mám lehký šok. Stojím uprostřed bivaku po kotníky v ledové vodě. Po opuštění domácích lázní zjišťuji, že voda přes noc kompletně zaplavila náš pracně vybudovaný tábor. Ve sloupci stoupla sotva o 30 centimetrů, ale díky pozvolnému břehu se rozšířila o 30 metrů. Svoláváme poradu a zvažujeme situaci. Nakonec se navzájem přesvědčíme, že voda určitě brzo opadne, a tak zavážíme pruty i přes to, že stojany není pod vodou skoro vidět. K naší smůle však voda neopadá, naopak pořád pomalinku stoupá. Situace se začíná stávat kritickou, a tak nám nezbývá, než tábor přestěhovat na druhou stranu lesíka, který nás teď dělí od našich zavezených prutů. Během stěhování přišli tři záběry, a přesto že pruty nikdo nehlídal, podařilo se nám jeden záběr proměnit. Šťastným lovcem byl tentokrát Fiškus a svého prvního sumce v životě zdolal bez větších problémů. 180 centimetrů a 43 kilo bylo solidní náplastí na nepřízeň počasí.
Sotva se náš tábor zdál být kompletně přestěhovaný, strhla se hodinová bouřka. Voda teď stoupala daleko rychleji a v našem táboře nás dostihla během chvilky. Přesto, že síly ubývaly a nálada klesala, nezbylo nám nic jiného, než začít znovu stěhovat. Tentokrát na poslední možné místo, kterým byl asi 70 centimetrů vyvýšený plácek. Začínalo se šeřit, když už byla většina - převážně mokrých věcí přestěhována ve třetím táboře.
Zbývalo přesunout na suché místo i auto. Ukázalo se, že máme problém. Promočená a bahnitá zem zavinila to, že se naše auto po hodinovém snažení neposunulo ani o centimetr dál, zato o několik centimetrů hloub. Z nejhoršího nás zachránil zdejší domorodec, který nás po dlouhém snažení přece jenom vytáhl svým Wranglerem na suchou zem. Do půlnoci už mnoho času nezbývalo. Auto vypadalo, jako by projelo bahenní lázní, ale to nám v tuto chvíli bylo úplně jedno. Znavení jsme zalezli do vlhkých spacáků a ponořili se do říše neklidných snů.
Ráno nás čekala další porada. Jejím hlavním bodem bylo, zda se přestěhujeme na úplně jiné místo, nebo zůstat na místě současném. Stěhování bylo po včerejším dnu tak nepříjemnou záležitostí, že bylo s definitivní platností rozhodnuto zůstat i za nepříznivých podmínek, které bylo nutno podstoupit. Lovit sumce z našeho současného tábořiště nebylo možné. Pokud jsme chtěli zavážet pruty, bylo nezbytné probrodit se lesem na druhou stranu do míst, kde stál náš původní tábor. V těchto místech však v tuto chvíli bylo asi 70 centimetrů vody, která se přes noc ochladila na 17 stupňů. Stát celý den do půli stehen ve studené vodě u nastražených prutů nebylo příliš lákavé.
Situaci nám pomohla vyřešit naše plechová pramička, ze které byla vybudována plovoucí základna. Ukotvili jsme ji na pevno před pruty a trávili v ní prakticky celý den. Jen v době zavážení se plechovka uvolnila. To pak musela polovina posádky vystoupit do vody, protože zavážet v šesti lidech by mohlo znamenat koupel pro celou posádku. Díky ochlazení vody ztratily ryby o naše pelety zájem. Přesto, že jsme poctivě pracovali, zaváželi a opatrně přikrmovali, dva dny bez záběru nevěstili nic dobrého. Voda už dál nestoupala, ale za tři dny neklesla ani o centimetr.
Pátý den našeho snažení oživil naděje opatrný záběr, ke kterému z lodi vystoupil Pepa. Rybu se mu podařilo zaseknout, a přesto že bylo od začátku jasné, že tento sumec bude patřit spíše do dorostenecké kategorie, zvedl nám všem náladu o 100% a samotnému lovci o 200% neboť tento 137 centimetrů dlouhý junior byl Pepův první sumec vůbec.
Od této chvíle se začali sumci o naše nástrahy opět trochu zajímat. Další sumec, kterého si povodil Pagi nebyl o moc větší než ten předešlý 149 cm, ale byli jsme rádi za každou ulovenou rybu. Dva až tři záběry denně je na zdejší lokalitu silně podprůměrné číslo, ale vzhledem k podmínkám, které kolem nás panovaly, jsme nemohli být jinak, než spokojeni. Díky prakticky nulovým zkušenostem většiny členů výpravy se nám ne každý záběr podařilo úspěšně proměnit. Sečteno podtrženo nám rozvodněné Ebro za osm dní lovu vydalo 10 sumců ve velikostech od 105 cm do 194 centimetrů. Na vysněnou dvoumetrovou hranici jsme sice nedosáhli, ale o to větší motivaci máme na letošní rok. Snad i příroda nám bude o trochu víc nakloněna.
Za Mivardi Team Luboš Zemánek
