Je začátek května a přede mnou díky státnímu svátku, který připadal na pátek, prodloužený víkend. Každý rok vsázím na začátek tohoto měsíce, kdy jsou kapři těsně před třením při chuti, ve výborné formě a řekl bych i nejtěžší z celého roku. Na sobotu a neděli jsme měli s přítelkyní již naplánovanou rodinnou návštěvu, což znamenalo jediné, že v pátek brzy ráno vyrazím na svazovou vodu, kterou nemám až tak daleko a na kterou jsem pěknou řádku let nejezdil. Na této vodě jsem jako malý kluk strávil spoustu času hledáním a následným snažením se ulovit zde kapra. Pár menších kaprů se do podběráku dostalo, největší jikrnačka měla necelých 65cm, což byla pro mě z této vody největší ulovená ryba. Párkrát jsem pak na tuto vodu jezdil, protože jsem věděl a věřil, že tu větší ryby plavou. Bohužel i přes velké snažení, ovšem s méně zkušenostmi, se mi větší rybu zdolat nepodařilo. Na pár let jsem tuto vodu zařadil jako pro mě těžkou a dál jsem ji nenavštěvoval. Roky uběhly jako voda a já si řekl, že už jsem přece jen starší a v kaprařině zkušenější a proto se vrátím na místo činu, kde udělám maximum pro to, abych se dostal k větší rybě. Věděl jsem a měl jsem to i potvrzené, že na tomto revíru se v posledních letech povedlo zdolat poměrně dost pěkných ryb nad deset kilo. Měl jsem před volným pátkem spoustu práce a ze zaměstnání jsem se dostal opravdu pozdě na to, abych se jel na revír podívat. Čtvrtek byl volnější, takže jsem skončil dřív a jel si najít lovné místo, popřípadě rovnou zakrmit.
Vzal jsem si s sebou tedy prut, naviják, zátěže a větší marker na zjištění reliéfu dna, popřípadě čím je dno tvořeno. Dále pak na zakrmení partikl, zhruba dvě kila kukuřice a pytlík na půl nakrájeného cherry boilie. Po příjezdu na místo, jsem se nestačil divit, jak matka příroda změnila za pár let tuto vodu k nepoznání. Vysoká tráva, vyvrácené stromy rostoucí do vody, a kdysi bývalá lovná místa, byla nyní zarostlá, což značilo minimální tlak ze strany rybářů a okolo vody spousta života. Ptáci zpívali, v mírně zakalené vodě občas zalovila štika a sem tam se něco hodilo, v trávě bzučely včely, jednoduše řečeno, nedotčená příroda. Hned po příjezdu k vodě, mi padlo do oka místo, kde je po levé straně vyvrácený strom, který byl ovšem stále živý a rostl směrem po hladině ke středu revíru. Po pravé straně jsem neměl žádnou překážku, jen volný prostor. Ihned jsem navázal prut a za pomocí markera jsem si zjistil, že hloubka je všude zhruba stejná a to okolo čtyř až pěti metrů. Dno je tady tvrdé, místy tvořeno tužším bahnem. Pod vyvráceným stromem na levé straně, bylo až na pár trčících větví čisto. Sbalil jsem věci a dal se do vnadění. Pravou stranu jsem vnadil několik metrů od břehu. Jelikož jsem se rozhodl, že budu levý prut nahazovat přímo pod strom, po jeho kmeni jsem se pomalým, ale jistým krokem dostal až nad mnou vybrané místo, kde jsem opět pár hrstmi zakrmil. Místo vybráno, zakrmeno a já odjíždím domů plný očekávání a i se špatným pocitem, že mi na místo, při mém štěstí někdo sedne. Po příjezdu domů jsem si naložil vše potřebné do auta tak, abych mohl ráno co nejdříve vyrazit.
Hurá, je pátek. K vodě jsem se dostal v pět ráno. Za loukou za mými zády vylézalo slunce, nad hladinou byla hustá ranní mlha, ptáci se přeřvávali se žábami, díky rose se třpytila tráva, ve které si pavouci tkali své pavučinky. Opět pár hrstmi cherry boilie a kukuřicí ještě před vybalením zakrmuji. Dvacet centimetrů dlouhé návazce volím z tuhé, kamuflážní šňůrky Stealth Skinline 15lb , osazené menšími háčky Gripper. Jako nástrahu volím opět velmi úspěšnou sestavu na panáčka a to z feederových peletek příchutě cherry, společně s ořezanou popkou stejné příchutě, koupanou nějaký čas v dipu. Tohle vše obalené v cherry pastě. Poslední, aspoň pro mě nezbytnou součástí před náhozem, bylo přidat PVA punčošku, ve které bylo opět nakrájené cherry boilie. Levou montáž se mi povedlo zhoupnutím nahodit přesně do místa pod vyvrácený strom, kam jsem potřeboval. Pravou pak asi 4 metry od břehu. Po nahození jsem usednul do svého křesla, kde jsem pozoroval okolní přírodu, a v hlavě se mi honily myšlenky o tom, jak velké ryby tu asi jsou a zda prolomím svůj nezdar nejen na této vodě. Bylo odpoledne a já, až na pár menších potahů neměl úspěch. Okolo šestnácté hodiny jsem montáže vytáhnul a nástrahy jsem vyměnil za nové. Obalené v pastě, ovšem bez PVA punčošek, jsem nahodil obě montáže zpět na svá místa, která jsem po umístění prutů do vidliček prohodil pár kuličkami boilie. David mi dopoledne volal, že se později s Pepou zastaví, že mají cestu kolem. Zhruba v sedmnáct hodin kluci přijeli s tím, že jsou jen na skok, protože musí do práce. Jelikož jsem byl na rybách sám, počítal jsem s tím, že při zdolání ryby budu oddán na samospoušť. Kluci odjeli a já si dal limit do dvaceti hodin.
Asi dvacet minut po jejich odjezdu, přišel nepatrný záběr na pravý prut. Swinger mírně poskočil nahoru a pak trhavými pohyby klesal níž a níž do trávy, hlásič snad jen dvakrát pípnul. Na kapra mi tento záběr přišel opravdu velmi opatrný. Domotal jsem vlasec na cívku, ale swinger stále klesal. Uchopil jsem tedy prut a mírně zaseknul. První dojem byl, že se jedná o vázku. Jenže vázka se vzápětí rozjela směrem ke středu revíru a chvíli ji nebylo možné zastavit. Po deseti minutách, kdy se mi ukázalo velké zlatavé tělo, mi bylo jasné, že se nejedná o malou rybu a že musím dělat všechno proto, abych o ni nepřišel. S roztřepanými koleny jsem volal klukům, ať to otočí a přijedou mě co nejdřív vyfotit, že tahle ryba si samospoušť nezaslouží. Dalších dvacet minut jsem rybu zdolával. Když skončila bezpečně v podběráku, David s Pepou zrovna přijížděli. Krásného, zdravého a opravdu výtečně stavěného šupináče, jsem co nejbezpečněji přendal do podložky. S mírami 82cm a váhou 12,5kg se stal tento kapr mým novým osobákem.
Na tento okamžik jsem čekal řadu let a už vůbec jsem nevěřil tomu, že zrovna na této vodě, se mi takový krasavec povede.
Za MIVARDI team Kuba Ullmann