V článku Putovaní po soukromých vodách – Ostrov nad Oslavou, můj manžel popsal velice krásnou vodu v Českomoravské vrchovině. Strávili jsme zde společně se synem pohodovou dovolenou v přírodě. Těšila jsem se, na nějakého šupinatého krasavce, ale zároveň doufala i v trochu odpočinku. A jako vždy manžel odvedl nejvíce práce při vybalování a chystání našeho přístřeší a mě jen dal na výběr, na které straně budu chtít chytat. V mém případě tomuto okamžiku rozhodování nepřikládám velkou váhu, protože většinou ať zvolím cokoliv, později se to ukáže jako špatný tah. Určila jsem si tedy pravou stranu a už jsem se viděla, jak tam těch pár dnů opět prosedím a budu sledovat manžela, jak tahá jednu rybu za druhou. Nijak se tím nenechám rozhodit, protože když je aspoň jeden z nás úspěšný, bohatě mi to stačí.
Opak byl ale pravdou. Poprvé jsem také jako návnadu zvolila sladký ananas, a už jsem od něj neopustila. Kombinace mého výběru místa a tohoto voňavého boilie s pastou způsobila, že jsem si toto rybaření opravdu užila. Tentokrát měl statut „pomocníka“ můj muž J Nemyslete si, že je to nějaká podřadná role. Kolikrát mi to připadá náročnější, než tu rybu chytit. Obsloužit člun, správně podebrat, rychle připravit podložku, vodu, váhu… a v neposlední řadě nafotit nějaké obstojné fotky. Vychutnávala jsem si tohoto luxusu a říkala si, že to vůbec není špatné. Jen nahodit, chytit, vyfotit a pustit. Vše ostatní bylo zaopatřeno manželem. Bylo to super.
Teda až do okamžiku, kdy se opět rozezněl signalizátor a už při prvním zaseknutí mi málem vypadl prut z ruky. Hned jsme nasedli oba do člunu a já věděla, že je zle. Nikdy jsem takový odpor na prutu necítila. Tudíž jsem předpokládala, že to bude nějaký větší bojovník. Po třiceti minutách ježdění po vodě tam, kde to převážně chtěla ryba, jsem už byla řádně vyčerpaná. Ryba očividně ne. Pravé zápěstí jsem už ani necítila, ale musela jsem z posledních sil zabrat a trochu ji unavit. Tak moc jsem se bála, že ji ztratím a tolik vynaložené energie by bylo k ničemu. A co si budeme povídat, i když mne můj kormidelník povzbuzoval, taky ho to už moc nebavilo – jezdit zprava doleva a zase zpátkyJ Teď bych byla nejraději na jeho místě a té zodpovědnosti se zbavila. Ale to mi samozřejmě ego nedovolilo a k mému štěstí to ryba vzdala dříve, než já.
Když jsme ji dali do člunu, bylo jasné, že je to můj největší kapr. Váha nám ukázala 14,60 kg, a i když už plavala zpátky spokojeně ve vodě, já stále cítila jak mi buší srdce. Opravdu okamžik, na který se nezapomíná. I přesto, že mě bolelo celé tělo, hned to člověku vlilo novou krev do žil a s elánem jsem se pustila do nové montáže. A teď jsem si do toho už vůbec nenechala kecat a dále jsem se držela své sladké strategie. Ananas prostě zafungoval! Už se těším na příště…
Petra Kovalská
