Někdy začátkem loňského podzimu jsem od otce své přítelkyně, „ tchánečka“, jak sám sobě s úsměvem říká, dostal nabídku vyjet za hranice na společnou pánskou dovolenou. Jak jinak, než že já na ryby a on si se svou jezevčicí Betynkou udělá na koloběžce výlety po okolí. Prvotní radost z této zprávy zakrátko vystřídaly rozpaky, ale pak zvítězilo pomyšlení na první výpravu za hranicemi republiky. Slovo dalo slovo a vzápětí jsem tuto zprávu sděloval Pepčovi a dalšímu kamarádovi z teamu, Kubovi. Pepa účast nejprve odmítl, ale jak čas plynul, i v něm začal hlodat červíček pomyšlení. Kuba byl od počátku nadšen a bez zaváhání říkal, že jede taky:) Trošku předběhnu, když napíšu, že si to nakonec Pepa nenechal ujít a přidal se i s přítelkyní Kristýnou a Čendou.
Takže prvotní pocity byly vstřebány a bylo nutné vyřešit, kam tedy vlastně vyrazíme. Jako první varianta mne napadlo Rakousko a některé z jeho horských jezer s tím, že i okolní terén by byl vhodný na koloběžku. Polsko bylo zavrženo hned od počátku, i když já bych se mu nebránil. Ale když člověk nejede sám, je třeba kolektivní domluva. Nechtěl bych ani vědět kolik desítek, možná i stovek hodin jsem strávil u internetu hledáním nejrůznějších informací. Rozeslal jsem i dost mailů, ale většina z nich zůstala bohužel nezodpovězena. Pomalu, ale jistě, mne myšlenka Rakouska přecházela a po dohodě jsem své zájmy na internetu rozšířil i o Maďarsko. Ano, asi nejjednodušší by bylo zvolit některou z notoricky známých tamních vod – Palotász, Háromfu ( ostatně ta mě láká dodnes), Gyékényes či jinou. Ale přiznám se, že touhle až tolik vyšlapanou cestou jsem jít nechtěl. Od kamaráda žijícího v Rakousku jsem dostal tip na maďarskou štěrkovnu s křišťálově čistou vodou nedaleko slovenských hranic, ale začátkem roku se objevila informace, že zde rybolov končí. Takže opět další desítky hodin a stovky odkazů na internetu. Vytipoval jsem si několik lokalit a na sociální síti jsem oslovil člověka, kterého mám v přátelích a o němž jsem věděl, že do Maďarska jezdí s dotazem, jestli mnou vytipované vody zná. Odpověď mne zklamala, nebyl na nich. Neskutečně mne ale překvapil tím, že mi sám od sebe poslal současně i tip na vodu, kde sám rybařil a jak sám pronesl, pár lidí už tam s sebou vzal a každý se tam chtěl vrátit. Byl jsem jako Alenka v říši divů – kolega kaprař, sice chytající za jinou značku a prozradí mi svůj tip. Je to možné? Ano je a tak by to mělo být, jak říkám ryby by nás rybáře měly spojovat a ne rozdělovat. .Ale to už je na delší povídání z jiného soudku. Takže Štefane, tímto ti veřejně děkuju!! A ostatním se omlouvám, ale název a bližší určení oné lokality si nechám pro sebe, nebudu ho zveřejňovat. Nepopírám, že tahle voda nebyla až tak má zásluha, byť bych na ni možná náhodně natrefil, ale díky tomu a ze slušnosti či korektnosti vůči Štefanovi ji nechci medializovat. Myslím, že je to pochopitelné..
Prostřednictvím elektronické komunikace dopředu vím, že se nejedná o vodu soukromou, nýbrž svazovku, dostávám informace kde zakoupit hostovací povolenku k lovu a mé obavy, abychom si tam sedli, zkrátka jestli bude místo, jsou rozptýleny stejně jako obavy z jazykové bariéry. Prý pokud nebudu sám chtít, nemusím se s nikým bavit po celý týden. V místě prodeje povolenek se prý lze domluvit částečně němčinou, takže třikrát super!! O nově získané informace se dělím jak s Pepou, tak Leošem - „ tchánečkem“ a pomalu, ale o to silněji cítím, že tahle voda mne opravdu zajímá. Leo není proti, Maďarsko mu prý na koloběžku nevadí. V okamžiku, kdy ukazuju Pepovi vodu na internetu na letecké, resp. satelitní mapě, vidím, že je už drápkem chycený a jen špekuluje, jak to celé udělat aby mohl jet.
Následovala volba termínu. Zní to velmi jednoduše, ale tahle fáze byla docela oříškem. Původně jsem chtěl jet v květnu, ale to se ukázalo, že je zákaz lovu kapra vzhledem k jeho vysazování. Hmm, takže duben nebo červen? A tady se lámal chleba – sladit termín tak, abychom mohli jet v sestavě Leo, já, Pepa a Kuba bylo zhola nemožné. V dubnu mohl Pepa , ale Kuba nedostane v dubnu dovolenou. V květnu, kdy bychom mohli všichni, je zákaz a v červnu může Kuba a nemůže Pepa, to se totiž panáček rozhodl vlézt do chomoutu:). Tohle dilema bylo něco na mou povahu, ať jsem přemýšlel, jak chtěl, řešení jsem nenašel. Nakonec to sám tak nějak „ rozlouskl“ Kuba tím, že se první zahraniční výpravy vzhledem k okolnostem vzdal se slovy ať jedu s Pepou, že na ryby spolu jezdíme delší dobu a nechce se mezi nás cpát. A že pokud se nám tam bude líbit, vrátíme se třeba společně.
V rámci příprav na výpravu jsme na centrále v Mohelnici doplnili zásoby bižuterie, boilies a pelet. Vzhledem k tomu, že k dispozici jsme tentokrát měli menší přívěsný vozík než obvykle, byli jsme nuceni doma nechat jak uvažovaný partikl, tak řepku a naše tradiční odpadávací kameny. Stav olov byl koncem zimy navýšen a tak s tímto problém nebyl. Místo partiklu jsme zvolili dva desetikilové pytle novinky – řepkových Turbo pelet v průměrech 12 a 16mm, na jejichž práci ve vodě jsem byl hodně zvědavý a měli jsme k dispozici i nové kuličky – Crazy Liver alias šílená játra.. V závěrečném součtu jsme vezli zhruba 100kg krmení. Nechtěli jsme riskovat, zvláště na této, zahraniční, výpravě, že bychom dostali kapry do stádia žravosti a neměli je pak čím ukrmit. Ostatně tohoto se držíme de facto vždy – raději odvezu třeba víc jak polovinu krmení domů, než aby nám chybělo. Náročné bylo i balení, muselo se počítat dá se říct se vším, nevěděli jsme, do čeho jedem, jestli budeme často trhat, jestli nám budou odpadávat olova, co bude a co nebude fungovat, prostě chtěli jsme být připraveni na všechny možné situace, které by nás mohly potkat. Mimo fotoaparátů, které s sebou vozím k vodě už klasicky, jsem si na sklonku zimy pořídil i outdorovou kamerku SJ Cam 4000 - chci si totiž letos, nejen tuto výpravu, dokumentovat i na video a pak se pokusit proniknout do střihu videa, ať je v zimě, v období rybářského absťáku, na co koukat…K tomu musím přibalit i notebook pro případ, že by se paměťové karty zaplnily předčasně. Takže další taška jen s tímto vybavením a nabíječkami. Dnes už se směju tomu, že jsem se marně před odjezdem snažil usnout, hlavou mi běželo vše možné i nemožné a v myšlenkách jsem se už viděl u vody, jak budu mít pruty ve vodě a čekat na první záběr…Ty woe, backleads! Startuju z postele za smíchu své drahé polovičky je přidávám do tašky. To ještě netuším, jak moc bych bez nich trpěl…. Ale k tomu se dostaneme.
Odjezd je po několika společných debatách naplánován na sobotní druhou hodinu ranní, takže věci nakládáme do aut a do vozíku už v pátek odpoledne. Uff, vešli jsme se. Nejhorší a nejobávanější část příprav je za náma! Budík skoro ani nepotřebuju, s předstihem opouštím lůžko a vařím si kávu. Až zbytečně brzo stojím s posledními věcmi, mimo jiné s taškou s elektronikou, na dohodnutém místě a čekám, až mne Leo vyzvedne. Kolem mne projde několik „ individuí“ v lehce podroušeném stavu a já jen čekám, že se někomu zalíbí tašky u mých nohou. Naštěstí k ničemu nedošlo a tak se je snažím umístit na poslední volné místo v kufru Leova Peugeotu. Nastává okamžik „ O“, na který jsem se těšil celou zimu a v myšlenkách snad 1000x přehrál – vyrážíme! Na okraji Olomouce máme sraz s Pepou, Kristýnou a Čendou. Očividně na tom byl Pepa se spánkem asi stejně jako já a už z dálky vidím jeho Fabii, už čekají na nás. Čenda projevuje taky velkou radost, že po zimě jede na výletJ. Cesta po dálnici rychle ubíhá a než se nadějeme, jsme na Slovensku, na první krátké „ venčící“ zastávce. Díky uzavřenému tunelu zajíždíme z Bratislavě trochu víc do města, ale díky navigaci to zvládáme a krátce nato přejíždíme do Maďarska. Je to nepopsatelný, zvláštní pocit, volné hranice a my jsme zase o kousek blíž splněnému snu. Euforii tlumí jen rozsvícená kontrolka závady motoru na Pepově Fabii, krátká zastávka a padá rozhodnutí risknout to a pokračovat dál, uvidíme, co se bude dít. Naštěstí nic a tak v pořádku dojíždíme do cíle, do malého městečka, kde hledáme rybářské potřeby. Na vlastní kůži zkoušíme, co znamená, když se řekne „ to je jako bavit se s Maďarem“J. Improvizujeme a ukazujeme kapra na teplákách – dobrej nápad – a už nás směřují za roh, super, byli jsme skoro přesně..
Vcházíme do obchodu s rybářskými potřebami a v duchu si děkuju – na poslední chvíli mne napadlo si pro všechny případy napsat na papír pár frází ohledně prodeje povolenek přeložených v překladači na internetu do maďarštiny. Připadám si sice divně, ale nese to své ovoce, paní pochopila, co potřebujeme a na její tváři se objevuje úsměv. Následně ten mizí zase mně, protože komunikaci o detailech – délce pobytu atd..v maďarštině opravdu nedávám a na mou lámanou němčinu se nechytá pro změnu zase maďarka.. A jsme víte kde, bleskne mi hlavou, tohle je zlý.. Naštěstí vytahuje mobil, komusi volá a ten někdo rozumí německy, takže se uklidňuju a po dlouhé době hledám v paměti německá slovíčka… Při placení jsme si opět trošku nerozuměli, místo v Eurech máme platit ve Forintech, naštěstí prý můžem i Eura. Při vracení dojde k nedorozumění, které pro nás znamená teoreticky ztrátu, ale další telefonát v němčině vše vyjasnil a už máme úsměv na tváři všichni, peníze byly vráceny tak, jak měly být. Cíl cesty, vodu uloženou v navigaci nemáme, tak Pepča vytahuje mapu, kde máme jezero nakresleno pouze propiskou a Leo díky svým cestovatelským zkušenostem neomylně správným směrem odkrajuje poslední kilometry cesty. Super, nevím jak Pepa, ale tohle bych asi napoprvé nedal. Před námi se rozprostírá první z několika vodních ploch a my pokračujeme dál. Po chvilce zastavujeme a celí nedočkaví vystupujeme z auta prohlédnout si, kde strávíme následující týden. Prvotní dojem je fajn, ta voda je ještě hezčí než jsem čekal! Lovit se dá pouze ze dvou stran, jedné kratší a jedné delší. Protože chceme chytat ve třech, kratší strana je zavrhnuta, vzájemně bychom se omezovali a tak několikrát procházíme po delší straně lokality a snažíme se rozhodnout, kam si sednem. Trošku nás znervózňuje rákosí kolem břehu, které dělá dost míst nechytatelnými, ale nacházíme jedno, kde by to teoreticky šlo, mezi mnou a druhou polovinou teamu bude odhadem tak zhruba 50m. To je ono. Pepa s Kikinou volí místo napravo, je přece jen větší. Sice bude muset provést nějaké úpravy, ale půjde to. Naproti sobě mají poměrně členitý rákosový porost, Pepa mírně vpravo dokonce jakési rákosové trsy s většími mezerami, jinak z této části vede větší množství „cestiček“ dál od břehu, směrem do mělčí části zarostlé rákosem. Já se tedy vybalím nalevo od nich, tohle místo je menší. Naproti sobě má rákosí ve tvaru písmene“C“, otevřenou stranou směrem ke mně a vlevo úzký, ale dlouhý pás rákosu a za ním pás vodní plochy, teprve potom je další, nižší rákosí. Nemám zde tolik možností dostat se jakoby hlouběji do rákosí. Mezi „ Céčkem“ a pásem rákosu je jakýsi „ průplav“, ten se mi od počátku líbí.
Než se stihnu vzpamatovat, přijíždí domorodec a jde k plechové pramici uvázané u břehu. „No a je to“, říkám si. Naštěstí pro mne nasedá po chvíli i s výbavou do plechové pramice a mizí mi v rákosí, aniž by něco namítal na to, že se zde rozbaluju zjevně na delší dobu. Kvituju to s povděkem, protože jinak nevím, jak bychom se domlouvali.. Prvně jedeme na vodu, podívat se co máme před sebou – echolot ukazuje skoro vanu, kousek od břehu dno prudce padá a pak je s rozdíly max. 0,2m. Teplota vody je slabě nad 14stupňů a v průběhu týdne o pár desetinek stoupá. Dno zkoušíme oklepávat olovničkou a tak zjistíme, že místy se dá najít tvrdší dno, zbytek je měkký, nicméně na olovu žádné bahno neulpívá. Shodujeme se, že tam můžou být zbytky rákosu a že se tedy budeme snažit pokládat montáže na tvrdé dno. Rozhodujeme se, že budeme vozit pruty kousek k rákosí, Kristýna chce jedním prutem chytat z odhozu. Tak se uvidí, co tahle taktika přinese..
Během chvilky máme pět prutů zavezeno, jeden nahozen, prokrmeno a následně se věnujeme stavbě zázemí. Podvečer sedíme v křeslech, nasáváme atmosféru i přes poměrně silný a nepříjemný vítr a najednou si všímáme „plovoucího ostrova“, velkého trsu rákosí, doprovázeného dvěma malými. Ještě mi Pepa říká – „natoč to, to bude do videa pěkný“. A tak stojím s foťákem na jejich místě a točím…“Píp,píp“ ozve se do větru – Kikina už tuší záběr, ale tohle ryba nebude, vzápětí se totiž ozývají i zbývající tři jejich hlásiče a pomalu cvakají jejich navijáky a špičky prutů směřují vlevo spolu s ostrovem. Mé pruty se ještě stihnou naštěstí stáhnout a pak se s Pepou za pomoci člunu snažíme aspoň nějaké montáže zachránit. Daří se to jen částečně, silon a to nejen kmenový, se zařezává do kořenů. Nevíme, jak jsou dlouhé, odtrhnout aspoň malý kousek z ostrova nejde, váha toho rákosí je neskutečná a tak hned před prvním večerem přichází o nějaké ty metry vlasce, olova a kompletní montáže.
“ Super, to je začátek“ a najednou nám ty plovoucí potvory už tak romantické nepřipadají. Vše umocňuje ještě fakt, že na všech prutech byla předšpičková olova, takže dost dobře nechápeme, jak je možné, že došlo k zachycení silonu ostrovem. Společnými silami připravujeme znovu pruty a posíláme je do boje. Na začátek pod háček dávám kuličkovou peletu cherry na panáčka - super věc na rychlé chytání a kolem montáže v průplavu mimo pár kuličkovek cherry k montáži krmím doma rolovaným boilies sea, tohle je jedna z mých oblíbených kuliček. Druhým prutem začínám uvnitř „céčka“ a to dvěma kuličkovými Devil Squid, tentokrát na dno. Opět kolem montáže krmím velmi střídmě a do širšího okolí rozhazuju asi kilo boilies Crazy Liver. Má taktika byla dopředu pečlivě promyšlena a chtěl jsem se jí pokud možno držet. Měl jsem v plánu začít chytat na rozpustné atraktivnější věci a současně krmit nejvyšší řadou, přičemž má volba byla sea a crazy liver.
Za tým Mivardi David Lužný a Pepa Vokurka
