Je konec října, pondělí, po pracovním víkendu mám volno. Sedím v obývacím pokoji u stolu, před sebou mám prázdnou stranu v bloku a na monitoru mého notebooku běží slide show fotografií z poslední výpravy. Až bolestně si uvědomuji, jak ten čas letí. Ještě před chvílí jsme začínali sezonu a ta už spěje nezadržitelně ke svému konci. Mám v úmyslu napsat článek z naší poslední týdenní výpravy, ale v hlavě mi tentokrát nic nenaskakuje. Jak začít? O čem vlastně psát? Přemýšlím a chci tento článek napsat trošku jinak, než ty předchozí. Ovlivněn podzimním časem, se sentimentální náladou, si uvědomuju relativitu některých věcí.
Téměř na každou výpravu odjíždí každý z nás plný elánu, naděje či očekávání, s úmyslem si u vody odpočinout od všedního dne a pokusit se zdolat svou vysněnou rybu. Ta je naštěstí pro každého z nás rybářů, jiná, jednomu se líbí šupináči, druhému zase lysci a i co se týče velikostí, máme také každý jiná měřítka. Pro někoho je cílem kapr třeba nad 75cm, někdo druhý se nad tím může pousmát a sdělit, že má své maximum někde jinde. Co máme ale všichni zcela jistě společné, je to vnitřní rozechvění, neklid, který nás k vodě žene zase a znovu, ve větru, dešti či naopak ve spalujícím vedru. Touhu, aby naši mysl zaplavily emoce z lovu a radost z ulovené ryby. Emoce a vzpomínky. To je to, co nám zůstává v paměti, na kartách kamer a fotoaparátů. Ano, emoce a vzpomínky, to je onoJ! Najednou mám jasno, pojďme si naši poslední výpravu projít prostřednictvím našich zážitků a emocí, pokusím se je zprostředkovat.
K vodě jsme měli vyrazit v neděli dopoledne a ještě v pátek jsem neměl k dispozici auto, to jsem začátkem týdne svěřil kolegovi – bylo třeba se vypořádat s dírou v prahu od zvedáku, památce na zpáteční cestu z poslední výpravy. Naštěstí vše dobře dopadlo a v neděli ráno je auto v cajku. Díky, Martine!:) Takže nakládám věci a společně s Pepou jedeme pro vozík, který si tentokrát půjčuji jinde než obvykle spolu s kurty na uchycení člunu, a tak až v momentě, kdy máme naložen i člun, marně sháníme kurty. No, skleróza nebolí, co se dá dělat. Naštěstí problém mizí nákupem dvou nových na blízké čerpací stanici.
Na výpravu vyjíždím se smíšenými pocity – těším se, k vodě mě to táhne jako vždy, ale současně v sobě cítím pokoru a respekt. Tahle lokalita není považována za jednoduchou a není přece nikde psáno, že každá akce musí skončit očekávanými úlovky. Navíc mám zprávy, že se aktivita kaprů od posledně příliš nezměnila. Cestou se snažím potlačit vtíravé myšlenky „ půjde to nebo ne?“ „ „zachytáme nebo vyhoříme?“ Těchto myšlenek se definitivně zbavím až poté, co stojím na místě, kde hodláme strávit následující týden. Je na druhou polovinu října nezvyklé teplo a slunce svítí, jako by byl začátek září. Je to na trenky a tričko. Díky tomu se rozhodujeme, že se usadíme v mělčí části lokality. Předpokládáme, že ryba bude ještě rozjetá, že nebude v hlubších partiích a minimálně se západem slunce bude ještě najíždět do mělčin. Pepa obsazuje levou část místa, k dispozici má poměrně velká „oka“ čistých míst mezi „trávou“, která ještě podrobněji prohlížíme prostřednictvím skvělého pomocníka – podvodní kamery.
Díky charakteru míst se u něj následně záběry projevují jen několikerým pípnutím signalizátoru a lehkým pohybem swingeru buď vzhůru, nebo dolů. Je to jasné, kapři se v travinách cítí bezpečně a jen na okamžik vyjedou z úkrytu na popud potravního signálu nástrahy či návnad a po pozření několika soust se vrací do úkrytu mezi trávu. Já mám po pravé straně možnost pokládat montáže jen tak, bez kamery a echolotu, jen s polarizačkami, od cca 0,5m až do 5,5m, v menších hloubkách lze dohlédnout až na dno, kde jsou oka v řase na dně a spousta vyloupaných sláviček, neklamný znak toho, že se zde ryby krmily. Bohužel je zde tentokrát až příliš mnoho labutí a já nechci riskovat, že se mému pravému prutu za kvílení signalizátoru zvedne špička nahoruJ a tak montáž pravého prutu pokládám na různá místa kolem „ ostrova“ z jeho pravé strany. Jeho úroveň si označuji dílem z tyčovky, neboť je plný kořenů, větví, dokonce je zde kus ocelového lana od těžby, řádně porostlý řasou. Nerad bych totiž v mlze nebo se soumrakem najel vrtulí motoru do nějaké překážky. Pro levý prut nacházím místo vlevo za ostrovem a to v podobě nevelkého oka mezi travinami.
Nechci a nebudu zde popisovat každý záběr, uvedu pouze, že jsme se drželi na minulé výpravě již osvědčených kuličkových pelet. Pepča pod háček našíval kuličkovou peletu kapří guláš 18mm s malou popkou, kterou pro snadnější pokládání montáže obaloval do pasty. Já jsem na jednom prutu chytal kombinaci kuličkových pelet Devil Squid, Cherry a Vyzutý Tonda, ale v průměrech 24mm s jedním či dvěma zrnky gumové kukuřice Magi Corn. Tuto kombinaci jsem nezvolil náhodou – mimo to, že kuličkové pelety v relativně krátkém čase změknou a na povrchu vytvoří jakousi rozměklou až lehce „ naslizlou“ vrstvu, zrnka umělé kukuřice měla dodat nástraze vizuální signál. Používal jsem oranžovou a žlutou barvu, nejčastěji jejich kombinace. Mimo vizuálního signálu, zviditelnění nástrahy, spolu s rozměklým povrchem kuličkové pelety měly vytvářet i dojem pozůstatku z krmné dávky kukuřice, která je zde poslední dobou hojně krmena. Myslím, že počet přelstěných ryb potvrdil správnost této úvahy.
Na druhém prutu jsem zkoušel prezentovat boilies, mimo jiné v příchuti Chobotnice ASA, jehož specifické aroma mne zaujalo nejen pro tuto výpravu. Několik záběrů na Asu přišlo, pro tentokrát menší ryby, ale v mé tašce s nástrahami bude mít tato kulička své místo.
Záběry přicházely v převážné většině se stmíváním a za tmy, za denního světla se kaprům příliš nechtělo. Jako by tušili, že jsme měli v úmyslu točit videa ze zdolávání. Návazce jsme měli z fluorocarbonu, a tak jsem přesvědčen, že v tu dobu jsme je tam prostě neměli a z nějakého důvodu se zdržovaly v jiné části lokality.
V sobotu po slunečném odpoledni přichází podvečer. Tuhle dobu mám u vody snad nejraději – zapadající slunce, červánky, výskoky ryb nad hladinu doprovázené mohutnými šplouchanci. To se mi neomrzí, i pro tyhle chvíle pohody a dobrého pocitu na duši k vodě jezdím. Najednou tenhle až kýčovitě romantický okamžik přeruší jediné pípnutí hlásiče. Pepa zbystří a očima přejede naše pruty, neboť máme stejné hlásiče. Několik dalších okamžiků se nic neděje, a pak přichází další pípnutí doprovázené pomalým stoupáním swingeru a cvakáním brzdy. Během chvilky je v lodi a s pocitem, že tohle je ten „správný záběr“ na plný výkon motoru spolu s Tondou, naším kamarádem, který lovil vedle něj z odhozu, vyráží vstříc adrenalinovému zážitku. V tu chvíli netuší, že mu nebude přáno a tento záběr nepromění. Bohužel jsem nebyl u toho a zbytek znám jen z vyprávění poté, co z parťáka alespoň trošku opadlo zklamání. Dlouhou dobu jen mlčí a výraz ve tváři prozrazuje zoufalství, zklamání a zhrzené naděje. Dozvídám se, že cestou k bojce několikrát, tak jako tisíckrát před tím, trhnutím šňůru uvolňoval ze sevření podvodní vegetace. Během té doby a i přes maximální rychlost motoru, ryba několikrát „hrkla“ přes brzdu navijáku. Třetí uváznutí v trávě bylo osudové. Prudší zvednutí prutu a navzdory pravděpodobnosti nižší než 1:1000000 na 100ha ploše se šňůra potkává s ostrou slávičkou a je uřezána. Ještě posledních několik pokusů zachytit druhý konec pomocí kotvičky, ale nedaří se. Stačí, aby mi řekl, že to byl ten záběr, na který čekal celý týden, věřil, že příjde, byť z jeho levé bójky byl záběrem teprve druhým a přesně vím, jak mu je…
Tohle nejde popsat slovy, kdo nezažil, nepochopí. Zvuk hlásiče je droga, kterou musíme mít zas a znova, dokonce ve větší míře. Tyhle okamžiky prchavého štěstí dávají na několik krátkých okamžiků zapomenout na vše špatné a smutné v našich životech. To je důvod, proč nás to zase a znovu táhne k vodě, leckdy třeba i bez úspěchu, ale vždycky rádi a šťastní. Kdysi někdo moudrý napsal, že kaprařina je životní styl – v téhle větě je obrovský kus pravdy.
Za týden jsme ulovili 18 kaprů, největší byl přes 80cm a 10kg a to za situace, že na celém jezeře ryba moc nešla, takže řečeno jinak, ostudu jsme rozhodně neudělali. Během výpravy jsme se bavili s kolegy rybáři okolo a nebylo výjimkou, když se za týden nepovedlo někomu udělat záběr či odjížděli s jedním či dvěma záběry. Během tohoto týdne se chytlo i několik opravdu pěkných ryb, bohužel na opačné straně jezera. Opětovně se mi potvrdilo, že se zde ryba povětšinou vyhne více krmenému místu a nejvíc záběrů bylo docíleno na kuličkové pelety, jak už bylo uvedeno, se zakrmením pomocí PVA punčochy a cca 4-6 kuličkami ve větší vzdálenosti od nástrahy tak, abychom kaprům neposkytli možnost „ foukáním“ rozpoznat volnou návnadu od nástrahy. Záběry na boilies přicházely pouze, když bylo ořezáno do neobvyklého tvaru, případně na nastražené poloviny po předchozím „ pocukrování“ okolí půleným boilies. Někdy se prostě vyplatí zkoušet a experimentovat.
Všem slušným rybářům přejeme krásné podzimní okamžiky u vody a zas někdy příště „ Ahoj“.
Za Mivardi team Pepíno Vokurka a David DejvL Lužný
