V dnešní, někdy až přetechnizované době, kdy otevřete internet v teple domova a z jakékoliv stránky se vás valí úlovky ze všech stran, je myslím důležité, alespoň já to tak cítím, podívat se na rybařinu (a bohužel především hlavně kaprařinu) i z jiného úhlu pohledu. Mnozí možná namítnou, že tohle se řeší, když člověk „nezachytal“. Ale už toto slovo je zvláštní. Podívejme se na to, jak se říká, od jádra pudla. Co znamená nezachytal?
Ve světle všech úlovků, potažmo příspěvků a zpráv od vody to působí dojmem, že pakliže člověk nemá během výpravy na svém kontě kapra o váze 15+, tedy nad patnáct kilo a možná ještě víc, tak neuspěl. Je to ale ten smysl? Je to opravdu to, co od rybařiny chceme a proč k vodě jezdíme? Nesnažím se stavět do nějaké pózy, velká ryba jako třešnička na dortu je hodně fajn, ale tak nějak se vytrácí podle mého názoru myšlenka kaprařiny ve smyslu pobytu v přírodě, formy oddechu od reality všedních dní.
Zkusme si s odstupem, třeba byť každý sám pro sebe, říct, co vlastně od rybařiny a pobytu u vody očekává. Jsem přesvědčen, že pro mnohé z vás, stejně jako pro mě, je v dnešní uspěchané době vzácnost už samotný fakt, že se prostě sbalíme a s tichou podporou či alespoň tolerancí našich lepších poloviček strávíme třeba víkend u vody. Samozřejmě rybařením. Zde si čas vyplňuje každý dle svého, někdy při šálku kávy, masa na grilu, pivka v lahvi či plastu (nezapomínejme si své odpadky zase pěkně odvézt sebou!), někdo o sklence něčeho ostřejšího, což pokud to nepřesáhne určitou míru je absolutně v pořádku. Nemálo z nás tráví volné chvilky při čekání na záběr s fotoaparátem či kamerou v ruce. Pro mě jsou krásné až magické chvilky u vody, když se ráno slunce dere nad obzor a na obloze kouzlí neskutečné scenérie s odrazem na vodní hladině, ptactvo se probouzí se svítáním a já v křesle před bivakem srkám z hrnečku svou ranní kávu. Stejně tak krásné jsou i západy slunce. Kdo mne zná, ví, že po každé výpravě mám ve svých fotoaparátech takovéto fotografie. Rád tyhle okamžiky zaznamenávám i na časosběrná videa. V zimních absťácích se pak ve vzpomínkách vracím k vodě. Po X letech už beru hru, kterou témě každou výpravu hraju s ledňáčky s úsměvem – jmenuje se: „Že mě nevyfotíš „? Ano, tohle se jen tak nepodaří. A tak, ač si to vlastně možná ani neuvědomujeme, zažíváme krásné chvíle a mnohdy neopakovatelné situace. Bez ohledu na to, jestli jsme u vody sami, nebo s kamarády či stálým rybářským parťákem. Je tedy důležité hnát se za kilogramy za jakoukoliv cenu? Nechat si zatemnit mysl myšlenkami pouze na velkou rybu? V té chvíli přestáváme alespoň částečně vnímat kouzlo okamžiku a ženeme se za něčím, co ve většině případů ani nepřijde. Podle mých zkušeností, se tak většinou stane, až přestaneme myslet na nutkavou potřebu zvednout si osobní maximum.
Nehledě na to, že každá voda, na které rybaříme, má své odlišnosti a své maximum v podobě největšího obyvatele. Na některé vodě tedy bude úlovek kapra o délce například 75 cm velmi ceněným úlovkem, největší rybou, která zde zdárně přečkala nájezdy masa chtivých rybářů a na jiné vodě může být úlovkem sotva průměrným. Proč to píšu? Protože chci demonstrovat relativitu centimetrů a kilogramů. Dalším faktem je odlišnost každé ryby. Někomu se líbí šupináči, někomu lysci a někdo se třeba několik let snaží ulovit řádkáče.
Mělo by nám být, tedy mně je a nejen teď, když píšu tyto řádky, úplně jedno, jestli chytáme na kukuřici, tygřák, těsto, hrách, červy či boilies nebo pelety od firmy té nebo té a neměla by pořád chybět elementární lidská slušnost pozdravit souseda, co už u vody sedí na vedlejším místě. A třeba až podle toho, jestli o kontakt stojí nebo ne, se odvíjí události a vztahy následně. Podání ruky, případně kalíšek slivovice (jsme přece jen z Moravy), ještě nikoho nezabil. Je přece úplně jedno, jestli soused chytá v maskáčovém tričku, nebo má mikinu té či oné firmy na výrobu nástrah. Jsme přece rybáři, lidi, co mají rádi ryby, tedy k nim mají nějaký vztah, a to je ten základ, tohle by nás mělo spojovat a ne rozdělovat! Stejně tak mi přijde samozřejmé, že když přijdu k vodě, jdu se zeptat případných sousedů z obou stran, kam to hází či vozí a případně se rozumně domluvit. Hlava mi nebere, když si někdo sedne kupříkladu do oblouku v zátoce a začne dle svého přesvědčení házet rovně přes sebe, takže přes sousedy zprava i zleva. Prostě známe to všichni, co se dá u vody zažít.
Problémů kolem rybařiny je v dnešní době poměrně dost. Ať už se jedná o lidi, kteří cenu povolenky prostě musí vyvážit množstvím odvezeného rybího masa, brát ryb kolik se jim zamane, hlavně když to bere… Samostatnou kapitolou a tématem na samostatný článek jsou povolené doby lovu. Občas když vidím, co se děje, tak přemýšlím, jestli si vůbec zasloužíme mít možnost lovit 24 hodin… Dějí se věci, o kterých všichni tak nějak více či méně ví, ale jako by nebyla chuť je vůbec řešit.
O to víc si vážím chvil, kdy se u vody potkám s lidmi, které vídám sice jednou za čas, a přesto si máme co říct. Pozdravíme se, stisk rukou a následné debaty o tom, jak se daří či nedaří, co nového v našich životech, prostě přátelský pokec se vším všudy. Před nedávnem, v listopadu, se mi to povedlo. Mám totiž kamaráda, s kterým jsem se potkal u vody tuším v roce 2012. Tehdy jsme si pomohli, poměrně dost věcí probrali a slíbili si, že se u vody potkáme. Tak nějak se to čtyři roky nepovedlo. Až letos, byť jsme tak nějak pořád v kontaktu. Náhoda tomu chtěla, že setkání proběhlo i s dalším kamarádem, kterého jsem poznal před dvěma lety. Tehdy jsme chytali kousek od sebe. Zjistil, že mu došel plyn v bombě a nemá si na čem uvařit kávu. Slovo dalo slovo a kávu jsme pili po několik společných dní u mě. Jmenuje se Petr a my mu neřekneme jinak než Peťulka. Správný chlap, který umí. Pokud je mi známo, tak nikde nepublikuje, nicméně je to pan rybář. A tak jsme se jednoho chladného podzimního večera potkali všichni u vody ještě s jedním klučinou, který přijel s Peťou. Určitě to všichni znáte – prostě syndrom prvního večer. Slivovička byla kvalitní, bylo o čem povídat a najednou Peťa pronesl – hele, o tomhle máš napsat článek, o kamarádech, o přerodu „masaře“ v „pouštěče“! No, to bych mohl, říkám si v duchu. Zas jednou článek z trošku jiného úhlu pohledu. Ani ne tak o tom, co kdo z nás na této výpravě ulovil, ale o tom, co u vody prožíváme, proč k vodě jezdíme a co nás, jak se říká „pálí“. Takže Peťo, díky za námět na článek! Sám říká, že dlouho a hodně rád jezdil na Pálavská jezera. Bohužel, podmínky, které tam jsou v současné době nastoleny, nám, kteří jezdíme na více dní, vůbec nepřejí. Je zvláštní, že vadí bivak a za tento jsou vysoké pokuty, ale asi nevadí, že je dost těch, kteří nerespektují v podstatě žádná pravidla.
Nemám absolutně nic proti tomu, když si někdo dle rybářského řádu od vody odnese ulovenou rybu, ale není přece potřeba odnést v podstatě vše, co se chytí! Naštěstí je čím dál víc těch, kteří ryby a zejména ty trofejní, nejen kapry pouští. Když už pominu fakt, že maso z velké trofejní ryby nemá valnou kulinářskou hodnotu, tak pohled na rybu, která je po ulovení s maximální šetrností vrácena vodě a odplouvá do hlubin, zpět do svého rodného živlu, je k nezaplacení!! A ještě hezčí pocit pak je, když se lovec s puštěnou rybou za nějakou dobu opět setká a má možnost sledovat, jak se jí daří, jak vypadá, případně kolik nabrala na váze od předchozího ulovení. Je jasné, že všichni ti, co dnes ryby pouští, do tohoto stádia tak nějak dospěli postupným vývojem, či přerodem. Všichni si určitě vyslechli oblíbenou argumentaci, že „když ho nevezmu já, vezme ho někdo jiný“. Naštěstí se K70 prosazuje na větším množství vodních ploch a nemálo rybářů už přemýšlí, že když už má potřebu si od vody rybu odnést, neodnáší od vody pěkně geneticky stavěné, nebo jinak zajímavé jedince. Žádná voda není nevychytatelná a i naše děti, příští rybářská generace, budou chtít chytat pěkné ryby…
Závěrem mi dovolte ještě jeden postřeh. Před nedávnem se mi dostalo do rukou DVD firmy Nash. DVD je pěkně udělané, ale o to by až tak nešlo. Osobně mě mile překvapilo, jak se angličtí lovci radují z každé ulovené ryby. To je to, co občas na našich březích postrádám. Malá či menší ryba je přece taky ryba! A z té může vyrůst třeba i ta trofejní.
Zkusme se tedy v další sezoně zastavit a popřemýšlet o obsahu tohoto článku. Sám ze sebe tímto přeju spoustu pěkných chvil a neopakovatelných zážitků na březích vod.
Za Mivardi team David DejvL Lužný
