Snažil jsem se tedy při začátku výpravy na svá místa natáhnout ryby v jakékoliv velikosti a pak se případně pokusit o nějakou selekci. Když jsem ale viděl to rákosí a úzké cestičky v něm, začal jsem mít obavu, abych vůbec měl co selektovat. Chvíli jsem si tuhle myšlenku nechal pro sebe, ale pak jsem to stejně nevydržel a poté zjistil, že Pepovi je taky jasné, že tady to jednoduché rozhodně nebude. Ale co, voda je to pěkná, jsme na rybách, tak si to stejně užijeme na maximum a budeme rádi za každý záběr a když uděláme aspoň jednu rybu přes 10kg, budeme napoprvé spokojeni. Nemáme vůbec představu, co tady ve vodě plave, ale tušíme, že by tu mohli být i velcí, opravdu velcí kapři.
Na navijácích máme kmenový návin vlasce Carbon Carp o průměru 0,285mm, záměrně jsme nevolili šňůru, která by se zařezávala do kořenů rákosí a mohla by pro utrženého kapra znamenat problém. Na každý naviják namotáváme vzhledem k podmínkám zhruba 15-20m šokového vlasce Hi Power Line o průměru 0,565mm a to hned ze dvou důvodů. Tenký silon by mohl v závěru zdolávání poranit bojující rybu, což u silnějšího vlasce nehrozí a hlavně pak jsme na posledních metrech potřebovali odolnější materiál, který vydrží i zamotávání do rákosí a do kořenů. Sice jsme si poměrně brzo na začátku výpravy vyzkoušeli, že při snaze o silové zdolávání se i tento silnější průměr zařezává do porostu, ale změna taktiky při zdolávání přinesla poznatek, že to bude lepší a ryby jsme už tolik neztráceli.
Větší ryby se totiž daly poznat už při záběru – po pár pípnutích (což nebylo úplným pravidlem) se signalizátor ozval prudkou jízdou, což vzhledem k tomu, že jsme montáže pokládali kousek před rákosí nebo mezi jednotlivé trsy rákosí, znamenalo jediné – prudký úprk směrem do rákosového porostu. Osvědčilo se nám hned po takto prudkém záběru prostě povolit cívku a kapra nechat odjet. Následně jsme oba nastoupili do člunu a jeli pro kapra. Znamenalo to sice prodírání se rákosím, vyprošťování šokového vlasce mezi stébly rákosí než se ukázalo, kam vlasec vlastně dál vede. Nezřídka prošel hustějším porostem a člunem jsme jej museli nějak následovat a poté se před námi za rákosím otevřela zase další, menší vodní plocha, oko, kde kapr buď byl na volné vodě, nebo se „ zaparkoval „ do rákosí. Po vyproštění vlasce následoval kratší, leč o to zajímavější souboj ve snaze jej buď podebrat, nebo udržet na volné vodě. Mezi rákosím, pokud se nám ho podařilo člunem nějak prorazit, jsme neměli sebemenší šanci pomoci si vesly člunu, to prostě nešlo. Rákosí bylo natolik blízko, že vesla nešla rozevřít do záběru. Takže jsme se museli posouvat po malých kouscích vpřed rozhoupáváním člunu, nebo použít delší suchou větev – bidlo a tímto se odrážet buď ode dna, nebo od kořenů rákosu. Menší ryby se ozývaly tím způsobem, že přizvedly swinger či řetízkáč pod prut a brzda jen několikrát cvakla. Tady bylo potom zdolávání jednodušší. Takto napsané to zní dost jednoduše, ale věřte, že to tak jednoduché nebylo. Ale byli jsme rádi, že jsme si dokázali poradit a zdolávání kaprů přivádět do zdárného konce.
Já jsem svou krmnou taktiku už prozradil, tak pojďme dál. Využíváme toho, že máme jako team k dispozici šest prutů a tak na začátku výpravy zkouší každý to, čemu věří a co má oblíbené, abychom rychleji zjistili, co místní kapři budou upřednostňovat. Kristýna na odhozový prut nasazuje feeder peletky s malou popkou v pastě a na druhý prut dává Crazy Liver, Pepa začíná kuličkovkou Cherry na dno a kuličkovku kapřího guláše na panáčka s popkou a celé to balí do pasty. To se ukazuje ještě v sobotu do půlnoci jako dobrá volba a na své konto si guláš dělá první čárku. Následuje u Pepy kuličkovka Cherry. O necelou hodinu později boduju já prvním maďarským kaprem, což v mém případě je šupináč. Dva nula pro cherry. Tak to končí, když se člověk těší na vysoké maďarské lysce. Večer ještě chystáme method mix a nadrcené boilies jako náplň do PVA punčoch a téměř při každém převážení háček ukrýváme do PVA punčošky, aby nedošlo k zachycení kousku rákosu na hrot háčku.
Plovoucí ostrovy nám dělají ze života peklo a poté, co jsme nuceni opakovaně stahovat během pár hodin všechny udice a znovu převážet, je nám jasné, že takhle to dál nejde. Vzhledem k výšce starého rákosu na těchto ostrovech není řešením ani zvednout špičky prutů nahoru, abychom se vyhnuli zachycení silonu v blízkosti břehu, navíc bychom si zvedli vlasec do sloupce a proplouvající ostrov dál od břehu by nám stejně potahoval montáže a sbíral vlasce. Tady si v duchu děkuju, že mé backleady nezůstaly doma! Navíc ostrovy se dávají po pohybu, zřejmě vlivem nějakého spodního proudění ve vodě i za absolutně klidné hladiny. Snažíme se vymyslet, jak na ně a jediné, co prozatím funguje, je za pomocí člunu a motoru je odtláčet dál na vodu, mimo naše místa. Zní to jednoduše, ale v praxi to tak jednoduché nebylo – člun i motor dostali pořádně zabrat. Začínáme chápat, proč asi jsme na této vodní ploše jediní kapraři. Na druhou stranu máme dost prostoru k hledání ryb a Pepa se zkouší vytáhnout mírně vpravo a montáže pokládá do míst, kde se nachází jednotlivé trsy rákosí. Jeden den se na břehu doslova „ potkává“, když zaváží do blízkosti těchto trsů, případně do volných míst mezi nimi.
Nehraje až takovou roli, jestli nástrahu obaluje do pasty či nikoliv, váleček PVA používá vždy. Zkrátka na tomto místě se ryby zdržují i přes den. Záběry nejvíc Pepovi, ale i Kristýně přichází v místech, kde je nějaký menší průplav, prostě spojení se zadní, mělčí a zarostlejší částí vodní plochy. Nakonec je to i logické – proč by se ryby zdržovaly na volné vodě, když zadní část poskytuje jak úkryt, tak určitě i dost přirozené potravy. Tuto úvahu potvrzuje i skutečnost, že na odhozové bojce má Kristýna jen několik záběrů, dva od cejnů a pouze jediný od kapra a to ještě z kategorie těch menších. Takže nakonec i druhý prut zaváží do rákosí.
Jednoho dne mi po záběru na člunu s Pepou zmizí z dohledu na téměř hodinu! Po více jak 45min ke břehu přiváží šupináče přes 70cm. Ten jim dal zabrat, pěkně je protáhl rákosím. Každá manipulace s ním během dne znamená okamžité zvednutí desítek, možná stovek kusů hmyzu připomínajícího jepici. Ten se dostává všude – svědí na obličeji, nalétává do uší, do pootevřených úst, prostě zážitek sám o sobě. Pepa mi pak říká, že když se konečně k tomuto šupináči dostali, byl téměř pod hladinou, hlavou směřoval ke člunu a bylo krásně vidět, jak mu u háčku zaseklého ve spodním pysku „ bloncá“ panáček Cherry s popkou jahody. Každopádně zase úplně jiná voda, než na jaké jsme kdy chytali, která nás nutí přemýšlet a zkoušet. A to je dobře, každá taková výprava nás zase posouvá o kousek dál. Další poznatky a zkušenosti, které si ukládáme hluboko v hlavě a které můžeme příště, třeba zase na jiné vodě, využít.
Teorie o tom, že se kapři přes den drželi v rákosí a vyjížděli z něj jen minimálně, byla definitivně potvrzena poté, co já jsem jeden ze svých prutů, které do té doby přes den mlčely a záběry přinášely pouze v noci, posunul. Byli jsme nuceni si „prorazit“ cestičku rákosem a tím jsem se dostal na další, větší oko v rákosí, odkud jsem následně dostal nějaké záběry i přes den. Určitě někoho z vás už napadlo, proč jsme si rákosí na místech, kde to bylo třeba, prostě nevysekali. Odpověď je prostá – nejen, že jsme na to nebyli vybaveni, ale hlavně jsme to nechtěli. Chtěli jsme se tak nějak přizpůsobit vodě, byť za cenu několika ohnutých či zlomených stébel suchého rákosu, a nechtěli jsme vodu přizpůsobovat sobě. Navíc jsme tu byli na návštěvě, cizinci a dost nám záleželo na tom, jaký obraz po sobě jako Češi zanecháme.
A to nejen v tomto směru, takže cesty na doplnění základních potravin znamenaly i odvoz tříděného odpadu – sklo, papír, plasty. K smíchu? Pro nás ne – od kamarádů, co jezdí do zahraničí pravidelně vím, že není vůbec příjemné u vody, stovky kilometrů z ČR nacházet obaly od potravin, boilies atd. s českým textem. Mám za to, že rybář se vztahem k přírodě, by se takto měl chovat vždy, nejen v zahraničí, ale tam by to mělo platit obzvlášť. Pokud ne, pak se nedivme, že nejsme vítaní, že se s námi v cizině nechtějí podělit o informace. Co se našich zkušeností z této výpravy týče, tak Maďaři jsou velmi přátelští, usměvaví a tak nějak víc v pohodě - každý místní rybář který odjížděl na pramici na lov nás hlasitě i gestem pozdravil a pokud byl blízko, tak se i podíval, kudy nám vedou vlasce. Zdravili i lidé, kteří projížděli auty na blízké cestě. Na tohle z Čech až tak zvyklý nejsem a zpočátku mne to trochu vyvádělo z míry, ale člověk si zvykne velmi rychle. Čas běžel neúprosně, ostatně jako na každé výpravě a čas vyměřený na naši výpravu vypršel. Před odjezdem k domovu jsme odevzdali povolenky a zastavili se v blízkém supermarketu pro místní klobásky a víno našim blízkým. Cesta domů, stejně jako k vodě, proběhla naštěstí bez jakýchkoliv problémů a po několika hodinách už vybalujeme věci u Pepy v garáži.
Mimo spousty fotek, videí a vzpomínek jsme si přivezli i nějaké zkušenosti a nápady, jak se na případný návrat na tuto lokalitu lépe připravit. Pokud to bude jen trošku možné, velmi rádi se sem, nebo i jinam, do Maďarska vrátíme. Téměř všechny ulovené ryby byly krásně vybarvené, bojovné a hlavně nepoškozené. Žádné roztržené ploutve, deformované tlamky a podobně. Ostatně je to vidět i na videu, které by ve chvíli, kdy budete číst tyhle řádky, mělo být už na internetu. Ještě malá rekapitulace – za týden lovu se nám podařilo zdolat 50 kaprů a odhadem 10-15 ryb jsme ztratili.
Závěrem bychom chtěli poděkovat firmě Mivardi za spolupráci a já osobně chci poděkovat své přítelkyni za podporu a toleranci mého koníčka a Leovi patří můj dík nejen za to, že k výpravě poskytl svoje auto, ale i za logistickou podporu a vaření, takže děkuju!!
Všem slušným rybářům přejeme úspěšnou sezonu a hodně krásných chvil a zážitků u vody.
Za Mivardi team David DejvL Lužný a Pepča Vokurka
