Když jsem se seznámil s výsledky II. ligy plavané, která byla na stejné vodě pár dní před námi, a uviděl první den třináct nul a druhý den devatenáct nul, a to se ještě mnozí zachraňovali na jedné ouklejce, nevěřil jsem vlastním očím.
Co se stalo s Berounkou, že by tam nebyly ryby? Samozřejmě mi to nedalo a tak před tolik důležitým závodem jsem si ve středu vzal den dovolené a vyrazil k vodě, vyzkoušet krmení a ověřit si, jak to vlastně s tou vodou doopravdy vypadá. To jsem ještě samozřejmě netušil, že si plavačkáři proti nám „královsky" zachytali.....
Celý týden se honily mraky, barometr létal ze strany na stranu, v noci pršelo a na Moravě byly povodně, ale jen jsem si já vzal dovolenou, muselo samozřejmě pršet i u nás. Ale hezky popořadě. Ráno jsem vstával hodně brzy, abych se vyhnul ucpanému Baranďáku, naházel jsem věci do auta a Jižní spojkou jsem profrčel celkem bez zbytečného zdržování, takže jsem byl u vody kolem sedmé hodiny. Řeka vypadala úplně normálně, spíš bych řekl, že byla víc čistá, než jindy a na to, že jsou všude kolem povodně, tady jako by se nic nedělo. Na začátku u spodní tůně jsem zaregistroval tři již chytající rybáře, ale neviděl jsem, že by něco tahali. Bylo zataženo, foukal studený vítr, honily se mraky, 10°C a ve vzduchu byla cítit voda.
Podle předchozích několika odchytaných závodů jsem usoudil, že asi nejtěžší sektory budou někde mezi D až F a že spodek se přece jenom dá nějak odchytat a tak jsem si jako první flek vybral na konci pomyslného „déčka". Usadil jsem bednu, rozdělal dva pikříky, jeden dva sedmdesát a jeden tří metr, vyndal červy z lednice, aby se měly čas rozjet a chvilku přemýšlel, jaké že to vlastně postavím krmení. S sebou jsem měl tři různá krmení, ploticové, cejnové a kaprové, ale protože v místech, kde jsem se usadil, už bylo tak do metru, zvolil jsem plotici a jelikož se mi v minulosti několikrát osvědčila červená barva, jako základ jsem namíchal dva „Mivarďácký"červený feedery a tři plotice velké nejvyšší řady Team Mivardi. Přidal jsem pytlík hlíny a pytlík praženého konopí, co mají plotičky hodně rády, vše jsem řádně rozmíchal, přesál a krmení bylo na světě.
Než jsem protahal vlasec očkama, navázal svého oblíbeného pátera s delším fousem a trošku protáhl krmelcem vodu, abych si osahal vázky, bylo akorát osm. Řekl jsem si, že si cvičně vyzkouším tři hodinky do jedenácté, abych viděl, co to s rybami udělá a ještě než padla do řeky kanonáda patnácti zakrmovacích koulí, slepil jsem litřík červíků. Při protahování vody jsem našel ve dvou třetinách řeky jámu asi o dvacet cm hlubší, tak jsem jí vyplnil krmením a na začátek jsem ještě hodně velkým krmelcem párkrát poslal na průzkum hafo červů. Vyměnil jsem krmelec za menší dvacítku, která akorát seděla a jako první poslal do vody klasické dva slávisty. Po každé minutě jsem přehazoval, ale první záběr přišel až za patnáct minut a byla to plotička do dvaceti centimetrů. Záběr bylo lehké přidrcnutí a vracák a trefilo by to i malé dítě, i když háček měla ryba píchnutý jen lehonce v tenké blace na krajíčku. Za ní přišla série dalších plotic mezi 12 až 20 cm tak zhruba na tři náhozy, ale měl jsem radost, že se z Berounky ryby neztratily a že si tedy konečně pořádně zachytáme. Z každých deseti záběrů jsem jich devět trefil a kromě plotiček tu a tam byla i podoustvička nebo skaláček. Po hodině a půl jsem měl na kontě přesně 27 ryb, ale bohužel největší byla plotice do 20cm. Byl čas něco změnit a tak jsem zase vyměnil krmelec za větší a poslal do vody tři krmidla s lepeňáky, zvětšil jsem háček z osmnáctky na dvanáctku a nacpal na něj šest bílých červů s nadějí, že přijde větší ryba. Bohužel v dalších deseti minutách jsem měl tři záběry, ale byly to takové drcance, asi od menších ryb a já ani jeden netrefil, jen byl vždycky jeden červík vycucnutý. Zato potom přišla klasická hokejka a ryba dokonce zdrhala přes brzdičku, až se z navijáku kouřilo. S napětím jsem čekal, jestli moje osmička dole vydrží, ale pikřík makal, jak měl a tlouštík neměl šanci. Chvilku ještě vzdoroval u břehu, ale nakonec se přece jen nechal vyfotit.
Po tomto úspěchu jsem zkoušel ještě dalších patnáct minut lepeňáky, ale asi to byl samotář, protože už další nepřišel a ani žádná jiná ryba. Takového krasavce dostat v závodě, ten by mě sakra katapultoval hodně vysoko na bednu. Znovu jsem tedy zmenšil krmelec a dostal ještě pár plotiček, skaláčků a dokonce dva karásky. Začalo pršet a než jsem stačil vyndat deštník, bylo po slepených červech. Zbyla jen jakási kaše z červů, se kterou se nedalo naprosto nijak pracovat a tak jsem je raději vysypal rybám jako bonus.
Po třech odchytaných hodinách jsem měl na svém kontě něco přes pětačtyřicet ryb, z toho tlouštíka do kila, dva karásky kolem půl kila a jedna větší plotice, ostatní spíš menší ryby a byl jsem se sebou naprosto spokojen. Sice mi nepřišla parmička, ale krmení perfektně šlapalo a ryby viditelně na něj reagovaly, a kdyby to bylo v závodě, viděl bych se tak nejhůře do trojky.
Naházel jsem věci do auta a jel na konec pomyslného sektoru „ef", kde bylo tak patnáct - dvacet centimetrů vody. Tady už voda více frčela a tak jsem při míchání ubral jeden pytlík plotice a nahradil ho pytlíkem s hlínou. Zase jsem slepil litr červíků a bylo akorát dvanáct, takže znovu kanonáda, tentokrát jsem střílel pár metrů od protějšího břehu, kde bylo asi nejvíc vody, snad nějakých čtyřicet centimetrů. Zvolil jsem jinou taktiku, nastřílel jsem půl kýble utáhnutých koulí na jednu hromadu, zmenšil krmelec na co nejmenší a cpal ho pouze lepenými červy. Místo deště začal slejvák a tak jsem si postavil ještě druhý deštník na věci, a musel jsem si sakra hlídat lepeňáky, aby do nich nenapršelo. Jenže zpoza deštníku se moc dobře nenahazuje a tak jsem při každém náhozu vylézal ven a za chvíli jsem byl slušně mokrý.
První záběr přišel asi po třicátém náhozu, řekl bych tak po půlhodince a byl to k mému údivu karásek, za ním druhý a třetí. Pak jsem měl tak deset až patnáct minut pauzu a další ryba byla plotička a zase tři a dost. Musel jsem v té čisté vodě hodně zjemnit a zmenšit háček a tak nejvíce fungovala červená osmnáctka háček s jedním červíkem nebo dvěma pinkama. Díky deštníku se mi bohužel nedařilo být dosti přesný a tak jsem nechtěně házel pořád níž a níž, ale ryby jako by se domluvily, braly většinou v sériích po třech s pěti minutovou pauzou.
Pršelo stále intenzivněji, a začalo se i dosti ochlazovat, naštěstí to na ryby nemělo žádný vliv a ani řeka se nijak viditelně nepřikalovala, jen po vodě začalo plavat hodně větviček, zelené řasy a ostatního nežádoucího bordelu, které dělaly spolehlivé záběry a klasicky se lepily na vlasec. Oproti předchozímu místu tu bylo méně ryb, ale za tři hodiny se mi podařilo proměnit 90% záběrů a měl jsem na svém kontě něco přes třicet ryb, ale viditelně menších, než dole. Protože nepřišla žádná větší ryba, tak bych se viděl tak do pětky v sektoru, ale měl jsem radost, že tu ryby jsou a reagují jak na krmení, tak na živou.
Znovu jsem naházel věci do auta, ale slejvák mě překazil jít vyzkoušet cejnové krmení a nějaké místo kolem tůněk, protože se mi moc nechtělo tahat věci daleko od auta a při tom moknout a tak jsem jako poslední místo zvolil spodního „fořta", tedy A1. Vrátil jsem se polňačkou, mimochodem už slušně zablácenou, zpátky a zajel dolů k mostu. Na místo jsem šel pouze se zbytkem krmení, jedním proutkem a deštníkem. Díky slejváku nikdo nikde nebyl, co by tu taky kdo dělal, to jen já jsem takový magor.
Nakrmil jsem si zhruba za dvanáctku děličku a než jsem si stačil otřít ruce, málem jsem přišel o prut. Zřejmě kapřík, nebo parmička, ale ryba odešla s mojí osmičkou a tak jsem raději zesílil na desítku. Bohužel na hod jsem měl záběr, ale od zelené řasy, větviček, klacíků a podobně a tak jsem se mohl usekat, ale ani jeden záběr nebyl od ryby. Vydržel jsem to ještě asi hodinku, ale žádnou rybu jsem tady nechytil. Déšť se chvilku střídal se slejvákem, občas s průtrží, foukal velmi studený vítr a to už bylo moc i na mě. Vysypal jsem rybám zbytek krmení, poklonil se řece a mokrý, ale s čistým svědomím, že jsem se snažil udělat maximum, jsem vyrazil k domovu. Cesta zpátky nebyla žádná procházka růžovým sadem, protože každá bambule si místo deštníku vzala auto, ale nakonec jsem byl do devíti doma.
Usínal jsem s dobrým pocitem, že jsem slušně připravený a ani ve snu by mě nenapadlo, že první den skončí s 37 nulami a druhý si na rybu nesáhne dokonce 40 nešťastníků, že to bude boj o každou rybičku a že ryby vůbec nebudou reagovat na krmení ani na živou, ale že celý závod bude vlastně o náhodě a o štěstí.
V sobotu ráno jsme vstávali jako vždycky hodně brzy, naložili jsme věci do auta, přes celou Prahu do krámu pro krmení a živou a cesta uběhla coby dup úplně volnou Jižní spojkou přes „Baranďák" na Berounku do Všenor. Tady už minimálně polovina závodníků nocovala ze včerejšího tréninku, stánek s Markétou a Martinem taky stál na svém místě, dokonce už byl v plném provozu a tak jsme letmo pozdravili několik ranních ptáčat, přivítali jsme se s řekou a hned jsme vlétli na krmení a živou, abychom měli nějaký předstih a nemuseli vše honit na poslední chvíli. Ještě jsme se pozdravili a hodili řeč s Mírou Horáčkem s přezdívkou Osprey, autorem několika velmi pěkných článků a fotek, který se přišel na vlastní oči podívat, co že to vlastně ta první liga obnáší a jak to vlastně funguje v praxi a samozřejmě si ze všeho dělal patřičnou fotodokumentaci. A ještě si nás vybraly holky na rybách pro svoji reportáž, přijala vydra Petra a vydra Julie a za kamerou stál Milan a natáčeli si průběh závodu a pár rozhovorů přímo on - line. Přijel nám i pomoci a podpořit nás jako trenér Pavel Mihál, velký odborník na Berounku, tak to snad vyjde.
Ale čas běžel, po klasické registraci, kontrole průkazů a nahlášení chytajících tu bylo najednou losování a samozřejmě jsme si všichni přáli co nejlepší místa, já bych raději chytal někde v proudech nahoře na sektorech E nebo F, Mírovi bych přál prostředek a Honzíka bych poslal na áčko, ale nakonec to dopadlo: já jdu prostředek na D6, takže nic moc, Míra má proudy na F3, takže taky nic moc a Honza jde dolů na B4. Jediný Honzík je s losem celkem spokojený. Naposledy dávám klukům instrukce, popřejeme si hodně štěstí a Míra mizí v horních proudech, já se vyhazuji na déčku a Honza jede s autem na béčko. Bohužel je ještě slušný kousek pod tůní, takže musí všechno nosit, ale nějak to zvládne.
Příprava a kontrola krmení a živé proběhla v normálu, připravil jsem si tři pikříky, dva feedery na delší odhoz za půlkou s páterem a dva s klasickou průběžnou a už tu byla signál krmení. Soupeře kolem sebe ani nevnímám, protože tohle je první liga a tady jsou jen samí dobří a nemá tedy cenu se nad tím zamýšlet. Zakrmuji asi 20 koulí hodně za půlku, kde je podle mě koryto a dalších deset kuliček si hážu skoro pod nohy těsně za hranu. Pískají začátek závodu a tak celý natěšený posílám jednoho bílého a jednoho červeného do zakrmeného místa. Prvních asi patnáct hodů mám větší košík, který láduju co nejvíce s živou, ale nic se neděje. Vyměňuji košík za menší, abych si neplašil ryby, ale stále se nic neděje. Kolem sebe zatím žádnou rybu neregistruji a tak chytám v klidu. Zkouším prodloužit fous, zjemňuji vlasec až na sedmičku, zmenšuji háček a zkouším i jednu pinku, ale stále ani ťukanec.
První rybu - parmu, tahá Pavel Bořuta sedící hned pode mnou, a já nemám ani cuclého červíka. Zkouším tedy přitvrdit a měním taktiku a dávám na háček osm červů na větší rybu, ale stále nic. Půlka závodu za námi, a já začínám tušit, že je zle. Znovu měním taktiku a střílím červy kousek od břehu a měním po minutě obě místa, jednou za půlkou, jednou pod nohama, ale stále ani poklep. Stíhám ještě registrovat tři místa nade mnou Roman Srb tahá taky parmu, jinak jsem žádnou jinou rybu zatím neviděl a tak volám klukům, jak jsou na tom oni, ale bohužel zjišťuji, že stejně. Po trenérovi Pavlovi posílám klukům vzkaz, ať se vyprdnou na klasické čekání, ale snaží se chytit rybu za každou cenu u břehu, což se bohužel daří jen Honzovi na béčku.
Je vidět, že se něco muselo stát s vodou, protože všechny chycené ryby jsou náhodné a nijak nereagují na krmení ani na živou. Blíží se konec závodu a já se od Pavla dozvídám, že skoro 75% lidí je bez ryby, což je hodně smutné. Zkouším ještě pod nohama jemného pikříka jen se šestkou vlascem, dvacítkou červeným háčkem a jednou pidi pinkou, ale do závěrečného klaksonu se záběru nedočkávám a tak končím s nulou, jako dalších sedm lidí u mě v sektoru a dalších 37, kteří jsou na tom jako já a záběru se nedočkali. Volám ještě Honzíkovi, který vybojoval se 140g krásnou trojku, Míra se bohužel taky s nulou přidává k nám do smutné statistiky a tak se mi nebalí věci zrovna nejradostněji.
Když se mi konečně podařilo všechno sbalit, přijel pro mě Honza a jedeme do stánku, kde to hučí jako v úlu a ze všech stran se rozebírá, proč to takto dopadlo a proč ryby vůbec na nic nereagují. Jestli jsme to dobře spočítali, tak jsou pouhé dvě družstva, kde se povedlo chytit všem třem alespoň jednu rybu a pouhých pět manšaftů, kde chytili nějakou náhodnou dva členové. Díky tomu většinou „nulaři" dělají šestku nebo sedmičku, a tak například mezi druhým a desátým je rozdíl pouhých pět bodů!
Jediné rozumné vysvětlení, s kterým bych se i já ztotožnil, je, že podoustve a cejni jsou ve tření, jsou vyjeté nahoře v proudech a ostatní ryby jsou přežrané z jiker, dále že na celkové braní ryb má velký vliv sopka, která hrozně zahýbala s počasím, vylétl nahoru tlak, který také ovlivnil aktivitu ryb a aby toho nebylo málo, ještě někde nad námi na Berounce měli závody dračí lodě a díky tomu někde vodu zastavili a zase jí pustili, což je vidět i na grafu stavu vod v řekách.
Cesta domů vůbec neutíká a navíc přemýšlíme, co s tím udělat, abychom právě my byli ti šťastní a rybu se nám podařilo lapit.
V neděli ráno vstáváme ještě dříve, vše je posunuté a chytáme o hodinu dřív a já mám stále zamotanou hlavu, co s tím uděláme. Jednoznačně vsázíme taktiku na chycení jakékoliv náhodné ryby, ale krmení neměníme, i když o něm to vůbec není. Losujeme jako poslední a tak na mě zůstalo A6, skoro nejhorší místo, protože všechny věci tahám hodně daleko, Míra C3 a Honzovi zůstal horní fořt na F10, což je taky špatně, protože forhond už jinde nemůžeme mít a tady vůbec nepíše.
Na nic jiného jsme nepřišli, a tak do závodu se nám vůbec nechce, čekat na náhodný záběr prostě není nijak záživné. Příprava, kontrola krmení a živé proběhla v pořádku, jen si tentokrát připravuji pouze čtyři pikrové pruty. Je tu krmení a já našel jakousi jamku skoro ve dvou třetinách řeky a tak jí vyplňuji krmením, pod nohama pravidelně střílím červíky. Ale bohužel vše probíhá jako včera, jsem bez jediného pohnutí, jediného drcance a ať dělám, co umím, nic. Registruji chycenou rybu nade mnou od Jury Kukačky, ze spodního fořtu jdou zprávy, že někdo tahá kapry, ale ani jednoho se mu nepodařilo otočit, ale já nic. Konečně pískají pět minut do konce a já jsem velmi znechucen a tak náhodně plácnu s krmelcem někam do řeky a třicet vteřin před koncem mám lehounké podrbnutí a zasekávám plotičku. Chudinka letí surfem po hladině a zvedám jí na prsa a sotva jí hážu do vezírku, pískají konec. Teprve mi dochází, že mám dole šestku vlásek a že jsem měl sakra štěstí, že to neurazila. Na ten jediný záběr od plotičky dělám krásnou pětku a tím kazím všem ostatním čtyřiceti, kteří se záběru nedočkali, průměr. Honzíkovi se podařilo z horního forhondu udělat trojku a Míra ani dneska neměl štěstí a přidal se k ostatním nulařům. Dokonce snad historicky poprvé celý sektor „bé" nikdo nechytil rybu, v céčku zopakoval parmičku Roman Srb, zbytek nula!!
Byla to opravdu bída, na většině je to i vidět a minimálně polovina závodníků prodává cajk a dává se na včely. Ale toto kolo naprosto nic neřeší. Zatím vedou Kukačky s 19-ti body, druzí jsou kluci z Olomouce s 25-ti body, třetí Plzeňáci z rybářského kroužku s 26-ti body, a my jsme desátí s 31,5 body, takže na druhého ztrácíme 6,5 bodu, což je vlastně nic a příští kolo vlastně jakoby znovu začínáme.
