Pokusím se přiblížit atmosféru a dění na Mistrovství Světa v Itálii. Zdůrazňuji, že jsou to MOJE postřehy a ne vždycky se mnou budou ostatní souhlasit.
MISTROVSTVÍ SVĚTA ITÁLIE 2011 - FEEDER
Letošní rok byl velkým svátkem pro všechny vyznavače rychlých špiček, protože se konalo vůbec historicky první Mistrovství světa v této rybolovné disciplíně. Česká republika u toho samozřejmě nemohla chybět, a tak do Itálie vyrazil patnáctičlenný realizační tým, zahrnující státního trenéra, dva asistenty a pět závodníků, aby se utkali s těmi nejlepšími z nejlepších z celého světa.
Státním trenérem byl nominován a Radou ČRS schválen Roman Srb, jako svoje asistenty si vybral Milana Juříka a Láďu Širůčka. Závodit jeli reprezentanti: Láďa Chalupa, Roman Bartoň, Petr Bromovský, Jiří Ouředníček, Radek Štěpnička, jako náhradník by v případě potřeby zaskočil Roman Srb. Další členové realizačního týmu: Radana Srbová, Šárka Širůčková, Míra Stejskal, Franta Pelíšek, Milan Štěpnička st.,Martin Štěpnička a Láďa Magda Baranka.
Vše probíhalo v rámci mezinárodních sportovních her od 29.8. do 3.9.2011 v Itálii, provincie Perugia, obec Todi, oblast Umbria, část obce Montemolino, na řece Tevere. Do závodu se přihlásilo celkem šestnáct států, za každou zemi nastoupilo pět závodníků ve dvou samostatných pětihodinových závodech.
Poslední fotka na přechodu v Rozvadově. Na fotce chybí Raduš, která nás fotí a Láďa se Šárkou jsou už na místě.
Řeka Tevere připomíná hodně přikalenou Berounku do tmavé zeleně, ovšem s hloubkou mezi dvěma až šesti metry a šířkou kolem padesáti metrů. Nejčastěji se chytali karásci, kapříci(já měl nejčastěji okolo10cm, ale chytili se i přes pět kilo) a oukleje(neuvěřitelně malé - 2 - 5cm). Tu a tam byl vidět i sumec, tloušť, jesen a místní ryba, kterou jsme nikdo nepoznali, co to vlastně je, řekl bych kříženec tlouště, bolena, amura a proudníka. V určitém místě byla na hladině větrem nafoukaná vrstvička z listí, pěny a takové zelené kaše, která se podle toho, jak foukalo, pohybovala po hladině, takže se s ní do kontaktu nemusela všechna družstva dostat. Většinou ale od rána fouklo po vodě a během hodinky vše odplavalo dolů s proudem.
Naše první setkání s řekou Tevere
V pondělí vše začalo prvním tréninkem, v úterý byly tréninky dva, jeden dopoledne a jeden odpoledne. Ve středu byl poslední pětihodinový a to vše za šíleného úmorného vedra. Ve čtvrtek byl první pětihodinový závod, v pátek druhý a večer slavnostní vyhlášení a na závěr banket.
Pohled od "áčka" proti vodě
Každý den fungovalo něco jiného. Na něco jsme přišli, odchytali ryby a druhý den to bylo úplně všechno jinak. Tak jsme znovu na něco přišli a ono to další den zase nefungovalo. Například jeden den ryby papaly čtyři - pět červů zavřených pinkou, ale druhý den to bylo o žížale s kukuřicí a kdo dal červa, neměl záběr, aby třetí den nefungovalo vůbec nic z živé, ryby chtěly pouze kukuřici! Krásně to bylo vidět i u ostatních týmů, například Angličani se první den perfektně trefili do kaprů, ale druhý den se trápili a nedokázali pořádně chytit rybu, a to jsou proti nám profesionálové, kteří když my jdeme do práce, oni jdou do práce chytat! Nikdo nemohl odpovědně říci, že na to přišel, protože na takto těžkou vodu by bylo potřeba mnohem více trénovat. Celý náš tým šlapal jako hodinky, trenér vymýšlel krmení, taktiku, asistenti překládali stále se měnící pravidla, zjišťovali od ostatních týmů jejich poznatky a předávali nám cenné informace. Ostatní kluci z realizačního týmu seděli za námi, zapisovali chycené ryby, kdy, jak, na co se chytá, jaké krmení, kam hážeme, jaké posilovače a podobně. Jakmile nějaký závodník v sektoru začal chytat, hned za ním, okouknout, co dělá jinak a okamžitě nám podali informace, které se tu platily zlatem. Kromě toho všichni pomáhali míchat krmení, ošetřovat živé nástrahy, balit a rozbalovat věci, stále nás hlídali, abychom se na tom sluníčku „nevypařili", abychom dodržovali pitný režim, prostě jeden bez druhého by tu nemohl existovat.
Takové ryby jsme chytali v tréninku
Trať byla vzorně vytýčena a připravena, spodní úseky od sektoru A byli i místy s travičkou, ale čím výše proti proudu, tím tráva ustávala a břeh byl strmější a všude byla pouze suchá hlína. Sektory D a E už místy připomínal „kamzíkodrom", a dostat bednu zatíženou mimo jiné padesáti kilogramy krmítek dolů na posed a nespadnout do vody byl nadlidský výkon. Zhruba po patnácti metrech od sebe byly asi metr nad vodou vybudovány betonové posedy, na můj vkus dosti malé, protože jsem zvyklý mít kolem sebe hodně krámů od kýblů až po tašky a to se sem prostě nevešlo. Bylo vidět, že se tu pravidelně pořádají závody a pořadatelé si trať udržují, i když jsem je podezříval, že nějakým buldozerem shrnuli veškerý bordel (panely, kameny, větve, ..)do řeky podél břehu (hned od kraje byly minimálně dva metry vody a opravdu tu a tam vyčníval z řeky klacek, kus železného překladu, prkno a podobně a pustit rybu těsně ke břehu se rovnalo jí ztratit). Asi 10 metrů od břehu podél řeky vedla uježděná polní cesta, částečně vysypaná kamennou drtí, po které jsme se všichni přepravovali, a každé přejetí auta zvedlo oblak prachu. Díky šílenému vedru, které trvalo po celý šampionát jsme museli být neustále „namatláni" ochrannými krémy, které v kombinaci s prachem alespoň na mě vytvořilo další vrstvičku ochrany proti pekelně pálícímu sluníčku.
V pondělí ráno hned po snídani jsme vyrazili na závodní úsek. Láďa s Šárkou jeli do hotelu losovat a vytáhli nám jako první tréninkové místo box č. 5. První trénink nám Roman namíchal a postavil několik různých druhů krmení a každý z nás měl za úkol ho vyzkoušet. Měli jsme francouzské krmení, italské krmení a belgické krmení. Taktiku zvolil takovou, že větším krmelcem tři z nás zakrmí hranu těsně u protějšího břehu, pošlou tam na začátek několika přesnými náhozy krmení a teprve potom zmenšíme krmítko a budeme se snažit první hodinu poslat do vody co nejvíce živé. Jeden z nás měl za úkol vyzkoušet patentky, druhý žížaly a třetí červíky. Zbývající kluci chytali asi 15 metrů od protějšího břehu, jeden zkoušel patentku pouze s hlínou, druhý čistě pouze živou. Poslední dostal za úkol si vzít pikra, napíchnul kukuřici a měl vyzkoušet, jestli se vyplatí čekat s minimálním přehazováním na větší rybu (což se v ani jednom tréninku nepotvrdilo).
Jak už to na něčem, co začíná poprvé, bývá, pravidla se měnila každým okamžikem. Jednou byla JURY povolena jakákoliv montáž, aby vzápětí Italové(myslím si, že to byli oni) dali protest a už museli jet Láďa se Šárkou do hotelu, kde zasedala komise JURY a kde se velmi živě o všem diskutovalo a pravidla se upravovala, takže zakázali pátera. Ještě ten samý den byl od někoho další protest a tak se opět upravovala pravidla se zněním, že se může použít minimální délka fousu 50 cm, tak zase museli Láďa se Šárkou do hotelu(mimochodem hotel byl od trati tak dvacet minut jízdy). Byl to tak trošku od Italů zmatek, protože to překládala Italská tlumočnice do angličtiny, neznalá rybářské terminologie a občas z toho vznikl pěkný paskvil. No a tohle se opakovalo několikrát denně, což jsme jim vůbec nezáviděli, ale nemít je s sebou, tak jsme neměli šanci se cokoliv dozvědět a to se rovnalo diskvalifikaci. Díky tomu dostalo družstvo Ruska žlutou kartu na tři roky, protože si špatně vyložili pravidla a měli kratší fousy, než bylo povoleno. Jindy zase někdo vymyslel, že se smí použít háček o maximální velikosti deset a kolotoč začal znovu, ale nějak jim to nevyšlo, vždyť i já mám v bedně minimálně od tří různých výrobců háčky deset a jsou každý jiný. Perlička na závěr byla, že jsme se těsně před prvním náhozem v prvním závodě dozvěděli, že se voda smí „prošáhnout" pouze s olůvkem, ne s navázaným krmelcem a tak jsme to všichni v poslední chvilce utrhli a navázali jen olůvka, aby nás nepenalizovali.
Každý z nás na něco přišel, nějakým způsobem zachytal a tak naše váha po prvním tréninku byla mezi 4 až 8kg, což byl vzhledem k okolním družstvům lepší nadprůměr. Kluci za námi samozřejmě všechno poctivě zapisovali a večer po večeři jsme na poradách všechno vyhodnocovali a Roman se podle našich výsledků rozhodoval, jaké krmení zvolit na druhý den a jakou taktiku. Vždycky nás do tréninkového boxu rozhodil, jak potřeboval, aby měl přehled a aby viděl, co funguje a jak funguje.
Jako závodník sedící dole na bedně jsem neměl naprosto šanci pozorovat a sledovat, co se děje okolo mně. Viděl jsem pouze svého soupeře vlevo a vpravo, bez Míry za sebou a bez trenérových pokynů bych byl odkázán pouze na sebe, takže bych například vůbec nevěděl, co se v mém sektoru chytá, jaká ryby, jakým způsobem a jak jsem na tom přibližně já. Opravdu práce „břehařů" byla tomto případě minimálně půlka úspěchu závodníka dole a to se týká nejenom mně, ale nás všech, u nás to šlapalo přesně, jak mělo. Za každým z nás někdo seděl, někdo se nám musel starat o jídlo a hlavně pití, někdo se nám musel starat o živou, někdo musel hlídat a pozorovat i ostatní soupeře, někdo musel hlídat neustále se měnící pravidla...
Italové se zhostili pořadatelských povinností s velkou grácií, noblesou a parádou, jak to jen oni umí. Připravili velkolepé uvítání včetně průvodu všech zúčastněných států a rybolovných disciplín a nechyběli ani „karabinieři" na koních se šavlemi, tanečníci a tanečnice v "načinčaných" krojích, slavnostní zahájení na radnici, průvod městem, vyhlášení vítězů se slavnostním banketem a podobně.
Atmosféra Mistrovství světa nás celé pohltila, bylo to úplně jiné, než když se třeba u nás koná první liga nebo MiČR. Museli jsme se přizpůsobit i takovým věcem, jako bylo například konkurenční špionáž od ostatních týmů. Jakmile někdo z nás na něco přišel a chytil rybu, okamžitě to „špioni" nafotili a předali informace jaký háček, jaký vlasce, jak dlouhý forpas, kolik červů a podobně a během chvilky to předali dál závodníkům, kteří to dokázali zhodnotit a reagovat. Ale byl to zážitek na celý život, který nám už nikdo nevezme.
pokračování...
Návrat ze slavnostního průvodu