21.-22. 6. 2006 na řece Labi v obci Nymburk revír 411053, levý břeh Jak nejlépe vystihnout čtyři těžké závody ve dvou dnech za sebou, abych nic nevynechal a byl stručný, a to na vodě, kde se nikdy závodně nechytalo – prostě maratón, honička, fyzické vypětí se sáhnutím až na samé dno svých sil za ukrutného vedra, finančně tak náročné, že se o tom nedá ani psát, a to i časově a materiálně, za účasti těch nejlepších tříčlenných týmů, kteří všichni sedí v jednom sektoru a vzájemně se hecují a touží všechny porazit a vyhrát....což znamená čtyřikrát rozbalovat kompletní cajk a zase ho čtyřikrát balit, čtyřikrát míchat krmení a nastřílet ho do vody, čtyřikrát ošetřit živou, slepit červy a naházet je do řeky, čtyřikrát se přemístit, čtyřikrát vymýšlet novou strategii, s tím, že nějak dopadnete, čára a začínáte zase nanovo….. ve velmi krátkém časovém intervalu s tím, že vyhrát může pouze jeden tým…a to všechno pro nádherně sladký pocit z vítězství, korunovaný pohárem a závistivými pohledy svých kolegů kamarádů…..co více říci…no není to krásné?....
Je sobota ráno, vedro a dusno a je úplně jedno, od kdy je závod, protože stejně jako vždycky vstávám ve tři, chviličku před zazvoněním budíku, a cvičně si sepisuji, co všechno s sebou vezeme, abych na nic a na nikoho nezapomněl a vzápětí si odškrtávám, že mám všechno dávno připravené a tudíž to bylo jako vždy naprosto zbytečné. Budím Honzíka, a při čištění zubů mažu s sebou úplně zbytečně kousek chleba se salámem, který stejně skončí v koši, protože je na trati Piškot se stánkem a jeho dobrotami.
Jako vždycky Honza lamentuje, že se mi může na všechny závody vykašlat, že to stejně v tom vedru nebude brát. A že by si raději šel někam zamuškařit, ale je mu to stejně prd platné. Sjíždíme dolů výtahem do mého království a vybíráme připravené věci, Honza jde pro zaparkované auto na vedlejší sídliště (jako vždy jinde nebylo místo)a konečně vyrážíme do krámu pro krmení a živou, kde máme sraz i s Mírou. Naštěstí to je cestou. Poslední kontrola, abych opravdu na nikoho nezapomněl a vyrážíme. Je naprosto jasné, že bude vedro a že to vůbec nebude procházka růžovou zahrádkou...
Honzík si vytáhl delší sirku a tak,jako poslední dobou skoro pravidelně, řídí. Moc se s tím nemaže, asi proto, že už nemá žádné body, které by mu mohli sebrat a tak dává autíčku slušně „na frak" a proto přijíždíme na závodní úsek s velmi slušným předstihem. Piškotův stánek tu stojí už od včerejška a skoro polovina lidí tu nocuje, takže se s nimi zdravíme. Po krátké prohlídce trati a několika informacích od kluků, co včera chytali, potvrzuji si svoji domněnku, že to bude o cejnech a tak i stavím krmení. Namáčíme ho, rozjíždíme červy a prosíváme žížalky a s klidem se jdeme nasnídat a posilnit ke stánku. Mezitím se pomalu sjíždějí i ostatní přihlášení a blíží se čas prezentace, kde se nakonec přihlásilo patnáct tříčlenných družstev. Vydávám týmům živou a krmení, co si objednaly a jde se losovat. Posíláme Honzu a on nám tahá číslo 8. Nejsem moc spokojen, protože začínáme přesně uprostřed, ale dali jsme se na vojnu a tak musíme bojovat. Sluníčko začíná velmi slušně pálit a bohužel na první závod jde z vody proti nám, takže deštníky jsou na nic. Pomalu se blíží čas přípravy a tak si rozdělujeme úkoly a jdeme na to. Po naší levici jsme „vyfasovali" Sema tým, po pravici „Kukačky". Já míchám krmení, Honza protahuje vlasce a váže a Míra prosívá. Vymýšlím již vymyšlenou strategii, kde já jsem v roli krmiče, Míra uprostřed chytač a Honzík dochytávač. Vybíráme naproti strom, na který jsme se rozhodli házet a je tu osm hodin, první signál, můžeme do sektorů.
Vysekáváme si prostor a protože jsou v řece stulíky, Honza šroubuje na podběrákovou tyč srp a seřezává je, kam dosáhne. Bohužel zasekává moji čtyřmetrovku do nějakého kořenu a po krátkém a nerovném boji vytrhává z tyče závit a s ním ztrácím i srp, což mě velmi mrzí, protože přicházím o jednu z mých nejoblíbenějších podběrákových tyčí. Nevadí, vozím s sebou na závody raději všechno čtyřikrát. Honzík nám každému navázal osm prutů - čtyři s průběžkami a čtyři s páterem a jeden pikřik „pod nohy". Zabydleli jsme se, připravili si vše co nejblíže k ruce a tak beru do ruky prut a začínám „číst" vodu. Labe je před námi asi 90 až 100 metrů široké, ale nečekaně hluboké. Hned pod nohama máme skoro čtyři metry, na deseti metrech klesá hloubka koryta skoro na šest metrů, uprostřed je kolem osmi metrů a zhruba na šedesáti - sedmdesáti metrech od nás je druhá strana koryta, kde nacházím jakousi dvoumetrovou římsu tak v tři a půl metrové hloubce. Sázím na ní a rozhoduji se nakrmit na ní a pokusit se sem rybu přilákat a udržet jí. V pohodě tu sedí třicítka krmelec, protože voda skoro netáhne, ale je mi jasné, že v těchto vedrech ryba nebude v hloubkách, kde není dostatek kyslíku, ale v proudnější vodě a kolem nás bude jen projíždět. Děláme na základ padesát koulí, lepíme červy a rozdělujeme si žížaly a už se čeká na signál krmení. A je to tu! Za pět půl deváté. KRMÍME!!! Honza si levou zadní poradí s krmením bez praku a rukou zakrmuje skoro s metrovou přesností. A jdeme na to...
Sluníčko do nás nemilosrdně pere a prvních dvacet minut se nic neděje. Měníme nástrahy, dva červíky, tři, pět, osm, žížaly, kukly, kukuřice, kombinace a nic...Zkoušíme i zeslabovat ze čtrnáctky až na devítku fluorine, zmenšujeme háčky, ale stále nic. Ryba tu viditelně není. A už slyším Honzíka, jak říká, že měl zase jednou pravdu, a že se nám na to může vy... A jestli nechytí rybu, zítra chytáme ve dvou. Vidím na horním fořtu vytáhnout cejna, ob dva pod nimi druhého, ale jinak skoro nikdo nemá rybu. Půl hodiny pryč a já mám konečně první záběr. Lehké zavrnění, které soustředěně trefuji a hurá, máme první rybu, řekl bych tak třistagramového cejnka. A na tři bílé a jednoho červeného. Kluci jsou povzbuzeni a tak přehazují. Honza má taky záběr, tahá menšího sumečka, podebírá ho, ale podběráková síťka se zachytává o nějaký klacek a opět se vytrhává závit i s hlavou, která mizí v nenávratnu hluboké řeky. Naštěstí Honza sumečka vytahuje „surově" na vlasci, ale ztrácíme dnes již druhou tyč, tentokrát i s hlavou.(to jsme ještě netušili, kolik jich ještě bude!!!) Trošku povzbuzeni znovu přehazujeme a stále dokrmujeme. Další půlhodinu se nic neděje, jen Kukačky trefují jednu plotici a kluci pod námi jednoho cejna. Nálada není nic moc a tak kluky neustále povzbuzuji, pravidelně krmím a hlásím:"klídek, to přijde". Je mi jasné, že to taky přijít nemusí. Naštěstí díky soustředěnému přehazování krmítek s jednou s lepenými červy a jednou s nastříhanými žížalami a přesnému dokrmování si to ryba musí najít. A moje slova se potvrzují. Během další půlhodinky mám tři záběry na hnojky, které trefuji a zdolávám karáska, cejnka a sumečka, Míra trefuje cejna a Honza dva sumce. Není to „to pravé ořechové", ale oproti manšaftům kolem nás jsme na tom asi nejlépe, i když občas vidím tu a tam rybu zdolat. Do konce chybí patnáct minut a dochází nám krmení, žížaly i lepení červíci. Pět minut před koncem vidím u řezníků krásného mrmláka, ale kolem nás nikdo. Dvě minuty před koncem mám pátý záběr, který proměňuji a v domnělé časové tísni učím menšího sumečka „surfovat" po hladině. V klidu zbývala ještě minuta. Končíme, nejsme z toho moc nadšeni, ale kolem nás jsme všechny přechytali.
Rychle balíme a přenášíme věci na číslo 15, což je horní forhond. Už se nelosuje, ale počítač určil koeficient, díky němuž se přičítá k prvně vylosovanému číslu sedmička. A je tu váha, která nám váží krásných 1500g, na což děláme slušnou osmičku. Kukačky vpravo na devítce váží 250g, Sema na sedmičce vlevo 750g a dál šestka dělá nulu, pětka 400g, čtyřka 50g, trojka 3100g, dvojka 150g a spodní fořt 50g a od desítky dál už nás všichni přechytali. Rychle zabalit věci, abychom je mohli poponést a o dvě stě metrů dál zase rozbalit. A znovu namíchat krmení, sice se nijak neprojevilo, ale opět sázíme na čistého cejna, rozjíždíme živou, znovu přečíst vodu...Zase upravujeme terén, vyřezáváme stulíky a rovnáme si vše podle potřeby a sluníčko nekompromisně pálí....Naproti kousek od břehu je bójka, určující hranu a zhruba tři metry od ní je opět hrana, tentokrát asi ve čtyřech metrech, potom je koryto velmi hluboké, tipuji přes deset metrů. A pod nohami máme určitě přes pět metrů. Opět sázím na tu čtyřmetrovou lavici, kam budeme celou dobu krmit. A je tu za pět minut půl čtvrtá a signál krmení. Tentokrát střílíme prakama zase asi padesát kuliček a jdeme do toho. Morálka nic moc, ale uklidňuji kluky, že je to naše jediná šance a toho fořta „podepíšem".
Po pěti minutách má Honzík první záběr a je to „lopaťák". Opatrně ho zdolává a za dvě minuty jde druhý. Okamžitě hlásím klukům převázat na čtrnáctky fluorine a začíná náš „cejnodrom"...Pravidelně krmíme pořád do stejného místa na tu lavici, kde jsou ti správní mrmloni a začínáme se bavit. Hned je svět krásnější, jde nám to a ryby jsou při chuti. Rázem je fuk, že pere sluníčko a že to první kolo nešlo, a jsme unaveni. Úplně to z nás spadlo, taháme, krmíme a první hodina je pryč a kolem to vůbec ostatním nejde. Díky kvalitnímu krmení a přesnému a pravidelnému střílení jsme dokonale zavřeli vodu. Cejni jsou stále při chuti a „sedí" v krmení. Stále zvětšujeme soustíčko a místo tří dáváme šest, osm hnoječek s jednou až dvěma kuklami a to jim chutná...Jedno krmítko lepeňáků, jedno sekaných žížal, střelit kouli...Záběry jsou poctivé a většinou to je klasický vracák. Sleduji dění u ostatních týmů a je mi jasné, že si jdeme pro jedničku...Jsme v naprosté pohodičce, uzavíráme sázky, kdo chytí většího a bavíme se. Druhá hodina je pryč a tipuji, že máme tak patnáct kilo a záběry začínají trošku ustávat a zjemňují se. Taky se trošku rozjela a zase zastavila voda, ale pořád někdo z nás tahá. Ze začátku nejvíc tahal Honza, potom Míra a nakonec ryba popojela a sedla přesně do krmení přímo proti mně a tahám já, Honzík je dost dole a nedosáhne na ní. A pak to přišlo. Míra má záběr, seká a zdolává o dost těžší rybu. Vypadá to jako kapřík a tak je v klídku, ale rybě se nějak nechce ode dna. Po takové čtvrthodince je jasné, že je to velká ryba a za pět minut na to se před Honzíkem ukazuje sumec tak kolem 140cm., Pořád ho Míra drží v sektoru a to má dole čtrnáctku fluorine!!! Je nad slunce jasné, že máme tak 1%šanci sumce zdolat. Do vody nesmíme, abychom ho vzali za tlamu, jakmile ho Míra dostane k hladině, tak vlasec s nosností kolem čtyř kilo na patnácti kilové rybě nemá šanci a tak jediné, co můžeme udělat je snažit se sumce dostat do podběráku, přitáhnout ke břehu a vzít ho za tlamu.Okamžitě z několika podběráků sestavujeme to nejdelší, co jde, tedy 5,5metrový a montujeme největší kruh, co máme, tedy 60cm a tajně doufáme, že se to povede. Budíme velký rozruch kolem nás a tak se za námi „štosují" kolemjdoucí a se zájmem sledují náš marný boj s rybou. Konečně se Mírovi podařilo dostat rybu na dosah podběráku a tak vše sázíme na tu nejistou kartu. Podařilo se nám sice sumčí hlavu dostat do toho „minikroužku", ale při jeho velikosti to ani nijak nešlo. V první fázi máme hlavu v síťce, ve druhé se trhá tenká čtrnáctka, ve třetí se se mnou trhá břeh a já to na poslední chvíli vyrovnávám a kácím se k zemi, načež praská neuvěřitelně ohnutý podběrák(toho dne již třetí!!!) a i s Honzíkem se trhá břeh, ale on nemá šanci a boří se do vody. Sice jsme sklidili potlesk na otevřené scéně, ale tentokrát ryba vyhrála. Škoda, nádherný zážitek a byla by i hezká fotka.
Tímto bych chtěl poděkovat Evičce z týmu Sema, která vše sledovala svým bystrým očkem fotografky a podařilo se jí udělat docela unikátní záběry, a Georgeovi, který je velmi aktuálně zavěsil sem na stránky do pokecu feeder. Moc dík!! Posledních deset minut do konce a Mírovi buší srdce takovým stylem, že si sám dělá záběr. Po tomto nádherném zážitku uklidňuji kluky a se slovy ještě každý jednoho zdoláváme těsně po sobě opravdu každý jednoho mrmláka. A je to 18,25 a pískají poslední signál, pět minut do konce. Naposledy nahazujeme a jdeme si ještě každý pro jednoho.
Je dobojováno, kluci nám jdou blahopřát a je jasné, že nikdo nemá šanci. Váha ukazuje 20150g a je to největší váha dne, druzí za námi mají 7 kg.!!! Po součtu obou závodů máme devět a posunujeme se na druhé místo za vedoucí Faps a ztrácíme na ně pouhý jeden bodík. Balíme a domů jedeme dost unaveni, ale šťastni. Doma nastává velký boj o vanu mezi mnou a Honzou, ale nakonec ustupuji, Honza padá do vany a já jdu alespoň přehrát fotky do PC a dávám dobít baterky na příští den. Děsně mě bolí ruka od střílení prakem, jsem osmahnutej od sluníčka, vyprahlej, jako Sahara, sotva se plazím, zbitej, jako kůň, ale přesto se těším na zítřek, protože ráno začínáme na jedenáctce a já už přemýšlím, jestli budeme něco měnit na krmení, které parádně zafungovalo. Honza mě pouští vykoupat, práskám sebou do postele a v tu ránu jsem tuhej....sotva jsem zavřel oči, jsou tři ráno a budí mě hnusný zvuk budíku....
Pokračování ......