Letošní zima z pohledu “vláčkaře” byla nejhorší, co pamatuji. Místo zimy bylo teplo, žádný sníh, žádný mráz, což mělo za následek, že se dvakrát vytřela bílá ryba. Rybičky se nestačily stáhnout do hloubek a tak dravci, místo aby honili naše umělé nástrahy, jen líně leželi a otevírali huby a rybičky jim tam sami skákaly a oni hodovali.
Taky jsem se hodně rozmýšlel, jestli si mám vzít k vodě na rozlučku na Štědrý den a na Silvestra plavačku nebo feeder, ale byl jsem demokraticky přehlasován svým synem Honzou. Celkem rozumně argumentoval s tím, že plavanou i feeder můžeme chytat celý rok, ale přívlač až od 16. června a já mu dal za pravdu. Dlouho jsme přemýšleli, kam že se to vlastně půjdeme loučit, protože díky nezvyklému počasí to nějak nikde nic nedělalo, až nás napadlo, že nejmenší vliv by toto podivné počasí mohlo mít na velkých přehradách, protože je tam téměř pořád stejná teplota vody. Bylo rozhodnuto a nejblíže od nás jsou Slapy.
Na Štědrý den ráno jsme se "vypařili" ještě dřív, než nás stačily naše holky zastavit s klasickou otázkou, jestli nejsme tak trošku blázni. Vybavili jsme se několika kufříky s umělými nástrahami, každý si vzal dva proutky, jeden se čtrnáctkou vláskem a jeden s desítkou šňůrkou, do batohu na záda svačinu a hlavně foťák. Zvláště svačině Honza věnoval ráno nezvykle dlouhý čas a vysvětlil mi to tím, že když jsou ty vánoce, tak to někde musí být znát.
Na místo jsme přijeli chvilku před sedmou, ale byla ještě mlha. Než jsme provlékli vlasce očkama, domluvili se, kdo co bude zkoušet, padla sedmá a mohli jsme začít "trhat". Na Honzu padnul kufřík s červenýma gumama, na mě se světlýma. Jako již tradičně, můj první hod a hned vázka a následně utržená nástraha. A jako již tradičně, Honza první hod a hned záběr a candátek. A jeho tradiční: "tati, vedu jedna nula".
Candátek přišel z velké hloubky, protože Honzík nahodil co nejdál to šlo, počkal skoro celou minutu, než desetigramová hlavička padla ke dnu a jak jsem postřehl, při prvním otočení kličkou "tam byl". A dostal ho na tmavočerveného " twisteroripera" velikost sedm centimetrů. Já se tím ale nenechal zaskočit, vždyť jedna ryba přece nic neznamená a poctivě jsem dál trhal světlé barvy. Tati, je tam druhý! A zase na tu červenou!
No to jsem z toho jelen, že by opravdu přišel na barvu? No nic, vzal jsem si od Honzíka taky červenou a chvilku jsem statečně trhal prozměnu zase červené. Jenže pomalu se rozednívalo, mlha ustupovala a začal foukat mírný, ale studený větřík.Poctivě jsem točil všechny barvy v kufříku, až jsem se taky dočkal. Hned po dopadu v té největší hloubce jsem ucítil dvakrát poškubnutí a byl tam okounek. Sice maličkej, ale udělal mi radost. Jednak jsem snížil skore s Honzíkem na jedna ku šesti a jednak skore s utrženýma nástrahama na jedna ryba proti dvacetitřem nástrahám. Dobrý, ne?
Bylo vidět, že hejno někam odjelo a tak jsem vyrazil kousek "popojít". Vzal jsem si s sebou malý vezírek, abych případné ryby mohl doložit a nevím, jak to Honza dělal,že chytal samé velké, když mě žraly jen samé malé ryby. Ale na Štědrý den mi udělá radost jakákoliv rybička.
Když jsem se asi za třičtvrtě hodinky vrátil s třemi chycenými rybami, hned mi bylo jasné, že jsem neměl nikam chodit. Sice jsem utrhl pouhou jedinou nástrahu, ale chytil jsem tři pidiokounky, zatímco Honza "kouzlil".
Tenhle krasavec přišel na bílou barvu,
zatímco tenhle krasavec na světle zelené banjo new.
Ale Honzíkovi se dařilo, ať tam hodil cokoliv. Další krasavec přišel totiž na rotačku a protože všichni okouni brali z hodně velké hloubky, musel jí chytat přívěsem, tedy s přívěsným olůvkem.
Než jsem se stačil rozkoukat, bylo to pět proti sedmnácti, samozřejmě pro Honzu. Přitom jsme oba měli úplně stejný cajk - oba proutky 270cm 2 - 12g, oba dva jako kmen čtrnáctku vlásek, oba jsme nepoužívali žádnou karabinku ani obratlík a vázali jsme jig hlavičky "na ostro". Dokonce jsme stáli vedle sebe, oba jsme nahodili přibližně do stejného místa, nechali nástrahu klesnout ke dnu a většinou Honzík zvedal hned po dopadu rybu, zatímco já váznul a trhal.
Ale i já se nakonec dočkal "trošku většího". Přišel na zeleného twistra se stříbrnou "fleší" a záběr byl těsně po dopadu na dno. Jen jsem srovnal vlasec a zatočil kličkou, dvakrát mi škubl špičkou a už tam byl. Chvilku trvalo, než jsem ho z té hloubky vyndal, ale zase jsem měl šanci si ho "vychutnat".
Když jsme byli v nejlepším, najednou telefon: "hošánkové, nezapomněli jste náhodou, že je dneska Štědrý den"? No jo, samozřejmě, že zapomněli. Tak honem ještě poslední fotka,poklonit se vodě, poděkovat rybám a už jsme svištěli kolem Vltavy domů.
Ještě jsem zapomněl, že všechny ryby po vyfocení plavou zase ve svém živlu(a to nejenom proto, že je Štědrý den).
Pokračování..........
JO