Muškařina je nádherná a tak jsem s povděkem přijal nabídku trošku provětrat dosti dlouho zahálející pruty a jet si zaházet a pozdravit se s kamarádkama rybama rodu salmo, tedy duhákama, potočákama a lipanama.
Kluci jen přemýšleli, jak je to se sněhem, ledem a táním a tak moc „empéček", tedy mimopstruhových řek, kde se to všechno dá, nepřipadalo v úvahu. Pstruhovky jsou do šestnáctého dubna hájené a tak ve hře byla Jizera, Úpa a Metuje. Taky jsem měl už dost dirkaření, tedy ne že bych si nezachytal, ale volná řeka, příroda a ty nádherně vybarvené ryby, to je přeci o něčem jiném! Sice jsem už dlouho mušák nedržel v ruce, ne, že bych nechtěl, ale plavaná, feeder a přívlač mě tak časově pohltili, že i kdybych chtěl, musel bych se leda rozkrájet, abych mohl být na dvou místech najednou. Honza mě ujistil, že to není o házení, ale jenom o „nymfování na krátko", což je vlastně jakoby obdoba plavačky. Jen se místo živých červíků vážou na háček umělé mušky a místo splávku se používá k signalizaci záběru barevná spojka mezi vlascem a šňůrou. No, zase tak lehké, jak to říkám, to není, ale při troše cviku se to dá zvládnout.
Ráno jsme měli rande s mladým přesně ve čtvrt na sedm, přijel přesně na čas, naházeli jsme tubusy s mušákama, tašky s broďákama a věcma na sebe do auta a vyrazili do hor. Měli jsme před sebou skoro dvě stě kiláků, jen jsme cestou po dálnici odbočili a stavili se pro kamaráda Milana. Byla mlha jako prase a tak padesátka po dálnici byla tak akorát na hraně viditelnosti. Z radia Beat do nás smažili vypalovačky jako za mlada a „Henrix, Pejdž a Andrson" se snažili, leč mohli, ale mladého po ránu nic nerozveselí a tak jen tupě mlčel, jako by večer nebyl připuštěn.
Naloděním Milana se přeci jenom zvedla nálada a tak se řeč stočila na ryby. Milan měl čerstvé zprávy o stavu vody a jeho kamarád si tam byl před námi zachytat, což se velmi dobře poslouchalo. I mlha si konečně dala říct a tak jsem „malinko" přidal a cesta nám začala rychleji ubíhat. Ještě jsme se stavili na benzínce pro nezbytnou bagetu a sušenku za první chycenou rybu a než jsme se nadáli, byli jsme u vody. „Čubičky" na všech předpovědních stanicích včera v televizi hlásali krásno, slunečno a teplo a předháněly se v hláškách, které ten předpovídaný nádherný jarní den vyjde lépe(musím je všechny pochválit, opravdu jim to konečně vyšlo a bylo přímo nádherně).
Převlékli jsme se do broďáků, kluci do „goráčů" a já do svých pětek neoprenů, pro jistotu jsem si vzal ještě k vrstvě „mohyry" klasickou vrstvičku „teplých jegrovo spodních"navíc(což jsem moc dobře udělal, protože voda měla kolem tří stupňů) a jal se rozdělávat svého „trošinku"oklepaného šestkového „šejkspíra".
"No tati, to nemyslíš vážně! Zapomeň na to, tady máš čtyřku „skota". Ani jsem nepípnul, protáhnul šňůru očkama, kluci si vzali trojkový „lůpy" a bylo to. Z vesty jsem vyndal pečlivě připravené vlasce a podle „staré" školy navázal kousek dvacítky, kousek osmnáctky, kousek patnáctky a dolů kousek dvanáctky fluokarbonu. Než jsem stačil navázat první mouchu, Honza mi říká:"to snad nemyslíš vážně"? Takhle se ti to na téhle vodě nemá šanci potopit a než to dořekl, utrhnul mi celé moje dílo. „Navážeš si třináctku fluokarbon po celé délce prutu". Opět jsem ani nehlesnul, navázal si třináctku fluokarbon po celé délce prutu, dolu přivázal jednu těžší mouchu na wolframové hlavičce, asi padesát čísel nad ní lehčí druhou a šlo se chytat.
Slezli jsme k říčce a zabrodili, Honzík zleva a já s Milanem zprava. „Tady se vždycky chytí velká ryba, tak se snaž", a tak sem se snažil. Poctivě jsem přehazoval a přehazoval, ale kromě několika klacků, rákosí a trav jsem nic neulovil. Honza byl na tom úplně stejně, jen Milanovi se povedlo po půl hodince „vymodlit prvního. „Nevadí, půjdeme níž, tam si zachytáš", a tak jsme šli. Našel jsem si krásnou jámu pod stromem a soustředil se na vodění. Mezitím i Honzík chytil rybu, Milan druhou a já stále nic. Asi mám blbé mouchy, převázal jsem je a soustředil se ještě víc.
Nějak jsem při tom soustředění zapomněl sledovat větve a už jsem tam byl. Sakra!! Ale stihl jsem zaznamenat jízlivou" poznámku svého syna. „Těch ještě bude"!!! Jáma, kde nestačím, nad tím větve, no nezbývalo, než vylést z vody a znovu převázat. Mezitím Milan dostal další rybu a Honza taky. Sakra, musím už něco chytit a než jsem si to domyslel, záběr. Opatrně jsem si povodil a vychutnal nádherného třicátníka lipana a nechal se sním vyfotit. „Snad si nemyslíš, že budu jenom fotit, já si přijel zachytat, na foťák ti kašlu, zapomeň na něj", mě mile potěšil Honzík a raději se přesunul o hezký kousek dál, aby jako potvrdil, že to myslí vážně.
No nic, budu se tedy věnovat raději rybaření a fotit sám. A hned se mi to vyplatilo, protože jsem v další jámě dostal ještě další tři lipany přes třicet a jednoho dokonce pětatřicet. Pomalu jsme prochytávali kousek po kousku říčku a šli s proudem dolů. Dělal se nádherný den, vylézalo sluníčko a teploměr v autě ukazoval krásných osm stupňů. Zřejmě tím, jak všude tály poslední ledy a sněhy, se voda malinko zvedala a přibarvovala, což bylo dobře, protože si ryby neměly čas prohlédnout naše nástrahy a braly je s větší důvěrou.
Za dvě hodiny jsme prošli a prochytali zhruba půlkilometrový úsek a došli až ke skalám, kde se nedalo nijak přebrodit, a tak jsme vylezli z vody, vrátili se k autu, objeli skálu a popojeli o kousek níže po proudu.
Zase krásná voda, jen mi chvilku trvalo se s ní poprat. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali, voda šuměla, no prostě paráda. Točil jsem mouchy ve všech barvách a odstínech a každou chvilku těm rybím potvůrkám chutnalo něco jiného. Sluníčko zřejmě zvedlo ryby do sloupce, protože přestala fungovat spodní moucha a chytal jsem je na přívěs. Asi se něco začalo líhnout, a tak jsem rychle převázal moji oblíbenou růžovku, za což jsem byl odměněn dvěma krásnými záběry, ale obě ryby se mi skleply, asi protože chytám na háčky bez proti hrotů. Ale ne, těmi proti hroty to není, prostě jsem povolil, takže moje vina. Škoda, mohla být pěkná fotka.
Milan šel někam dolů s proudem a tak se nám na chvilku ztratil z očí, já s Honzíkem jsme si to užívali v jedné pěkné jamce, kde byly ryby celkem slušně „naskládané". Dokonce se mi podařilo chytit i tlouště, podoustev a ostroretku. Po hodinovém „adrenalinovém" přídělu, kdy jsme úplně přestali sledovat čas a plně se věnovali stále hladovým rybám, byl čas na prozkoumání dalších asi dvou kilometrů řeky a tak jsme vyrazili dolů za Mildou. Vylezli jsme na břeh a šli kousek pěšinkou a když se nám líbil nějaký proudek, meandr, vracáček, přechod proudu do tišiny, nebo jakýkoliv možný úkryt pro ryby, jsme zase zabrodili a prochytali ho.
Čas letěl jako splašený, sluníčko někam zmizelo a najednou bylo půl páté, dokonce přestaly záběry a ryby jakoby měly hodinky, se odmlčely a bylo po záběrech. Každý jsme naposledy protáhli šňůru vodou a co jsme si - to jsme si, konečná. K autu to bylo dobré dva kiláčky a tak jsme cestou probírali naše úspěchy, jaká moucha kde fungovala, co kdo chytil za ryby a hlavně co já, jak jsem se osvědčil. Samozřejmě chyb jsem udělal plno, několikrát jsem vynechal „rybí"místo, nebo chytal moc pod ním nebo nad ním, párkrát jsem si je „rozšlápl", chytal jsem s pokrčenou rukou, nebo vázal mouchy moc blízko nebo moc daleko od sebe, ale to se v „zápalu" ztratilo, vždyť jsem si přišel zachytat a to se povedlo. Já sám sem byl na sebe pyšný, protože se mi „povedlo" utrhnout jen čtyři mouchy, což považuji za největší úspěch. Chytil jsem celkem čtyři druhy ryb - lipana, tlouště, podoustev a ostroretku a dohromady 18 ryb, což považuji za svůj další velký úspěch, a asi jednou tolik mi spadlo, skleplo se, nebo jsem je špatně seknul. Největší lipan měl kolem pětatřiceti a pár jich bylo kolem třiceti, a to je velmi slušné. Bohužel se mi ale nepodařilo chytit ani jednoho duháka nebo potočáka(jeden mi spadnul u foťáku, takže se nepočítá), což je asi špatnou volbou mušek, které jsem vázal, a to mi potvrdili i kluci.
Jim se samozřejmě dařilo mnohem lépe, chytili minimálně třikrát tolik, co já a i duháky a potočáky, ale protože jsou na této vodě dosti často, podle jejich slov to dneska moc nešlo, protože jindy každý z nich za celý den nachytá ke stovce ryb, což zase na druhou stranu, je potěšující zpráva pro mě, že jsem tak moc „nevybouchl".
Došli jsme krásnou procházkou podél vody až k autu, převlékli se do suchého a vydali se cestou ku Praze. Sluníčko už dávno zmizelo, pomalu se začalo stmívat a na silnici, na to, že je sobota večer, byl nějak podezřele velký provoz. Asi nějací další kolegové, rybáři, kteří se vrací odněkud ze své výpravy.
Byl to nádherně prožitý den u vody se spoustou zážitků, a pokud bude čas, velmi rád si ho zopakuji.
Díky vodo, díky ryby. To se mi bude dneska krásně spát!!!
