I když hlavní parketou děličky je lov na řekách, oceníme její přesnost a jemnost i na vodách stojatých. Pojďme se tedy podívat, jak si poradí při lovu cejnů.
Na vodách stojatých už není převaha děličky tak zřetelná jako na vodách tekoucích. Proto je před lovem dobré zvážit, jestli nebude lepší zvolit lov na odchoz nebo lov s bičem. Pokud se cejni nebojí připlavat do krmení u břehu, (to se stává především na malých vodních plochách, na velkých nádržích se drží raději dále), cejnů není na zvolené lokalitě mnoho nebo jsou velice opatrní, je volba lovu s děličkou správná.
Cejni se na vodách stojatých chovají podobně jako na vodách tekoucích, ale stojatá voda má i svá specifika. Velikou výhodou stojatých vod je možnost použití jemnějšího způsobu krmení a výrazně jemnějších udic. Na druhou stranu tu cejni mají mnohem více času prohlédnout si nástrahu, kterou jim proud nikam neunáší, a proto bývaji opatrnější. Chování cejnů je podobné tomu na řekách v tom, že přijíždějí v hejnu na zakrmené místo, kde se zdržují po dobu, kdy mají něco dobrého na zub. Nástrahu přijímaji zpravidla ze dna. Ale ještě více tu platí, pokud vyříznete cejna v zakrmeném místě, prchne i s celým hejnem.
Na obrázku vidíte tři udice pro lov cejnů na stojatých vodách. Pro všechny je společná velmi malá gramáž splávku. Není potřeba se tu prát s proudem a pokud není revír zamořen ouklejemi nebo nefouká velmi silný vítr, není důvod volit splávky těžší než 0,5 gramu. Ze stejného důvodu se nepoužívá klasická hlavní zátěž v podobě torpily, ta je nahrazena shlukem bročků. Toto má výhodu i v tom, že se dá z první základní cejnové udice v mžiku vytvořit udice druhá pomaleji klesající.
Základní cejnová udice pro lov na stojatých vodách, kterou vidíte na obrázku první v pořadí, drží předloženou nástrahu na dně. Používá se na revírech, kde je cejnů dostatek a bez problému berou. I při malé gramáži splávku velmi rychle propadává vodním sloupcem a až spodní část přirozeně klesá prostorem, kde se cejni zdržují. Velmi často se s ní nemusí vůbec pohybovat. Pokud je zapotřebí vydráždit cejna k záběru, pohybuje se velice pomalu touto udicí do stran na zakrmeném místě. Záběr se projevuje jako pomalé potopení anténky splávku, často se anténka přitopí jen do polovičky, a pak se splávek pomalu vydá na pouť po vodní hladině. Nejčastěji však záběr pozorujeme jako vynoření splávku, když cejn zvedne malý broček. Proto je potřeba vodící broček volit tak veliký, aby jste záběr poznali. Na lehkých citlivých splávcích obyčejně dostačuje velikost bročku číslo 10. S touto udicí dokážeme ze zakrmeného místa spolehlivě odchytávat právě pěkné cejny.
Druhá v pořadí je nám již dobře známá základní udice, kterou při lovu cejnů přehlubujeme o celý forpas a na stojatých vodách volíme větší rozestup broků. Na rozdíl od první udice je propadávání nástrahy vodním sloupcem pomalejší a může být lákavější ve dnech, kdy se cejnům moc brát nechce. Na druhou stranu bude tato udice atraktivnější i pro ostatní ryby, proto musíme počítat i s jejich úlovkem. Ve dnech, kdy cejni moc neberou, to však bývá spíše výhodou. K vyprovokování záběru dobře poslouží, jak pomalé protahování zakrmeného místa, tak i pomalé zvedání a spouštění udice. Záběr bývá čestěji potopení splávku, ale musíme si dávat pozor i na jeho přizvednutí. Tato udice je ideální hlavně na revírech, které neznáme a chceme zmapovat jejich obsádku.
Třetí udice je prakticky tou nejcitlivější, co je možné při plavané použít. Je to udice, která se používá na velmi opatrné cejny v době, kdy se jim vůbec nechce brát. My jsme ji používali například na břeclavském kanále na soustředění kadetů, ale najde uplatnění na všech stojatých a velmi pomalu tekoucích revírech. Používají se splávky s nosností 0,2 a 0,3 gramu na kmenovém vlasci o průměru 0,08 milimetrů a na vyvážení bročky velikosti 12. Forpas se navazuje v délce 30 centimetrů na vlasci s průměrem 0,06 mm a háčkem menším než číslo 22. Je samozřejmé, že musíme vyměnit i amortizéry v děličce. Ideální je průměr 0,6 až 0,8 mm. Udice se přehlubuje o deset centimetrů. Takto připravená udice se velice pomalu vodí na zakrmeném místě. Nejúčinnější způsob dráždění je pomaličké zvedání a spouštění udice. Není třeba udici zvedat příliš vysoko, ideální bývá zvednutí o dvacet centimetrů. Záběr vypadá jako pomalé potopení splávku, který často můžeme sledovat v průzračné vodě, jak pomalu mizí v hloubce. Nevěříte, že se dá s takovouto udící zdolat krásný cejn? Podívejte se do reportáže z našeho letošního soustředění. A věřte, že i několik desítek minut dlouhé zdolávání přelstěné ryby je velikým zážitkem.